Ilustrace osvětluje nedomykavého čtenáře: „Prsa kapitána Nema se zdvihla a jeho ruka se zvedla, str. 518.“
   Lustrace šmíruje zakuklený děj, nežádoucí osobu, zakázané učení.
   A vzadu vystrkuje rohy Lucifer, předpotopní František Křižík, a na just osvětluje kouty, jež Bůh přikázal držet v tmách.
   Čtenář domykavý má před očima vlastního Nema; sám rozhodne, kdy Nemo zdvihne ruku a kdy ji spustí. Bez Linnéa určí botanický rod palem, bez Antonína Friče geologický původ ostrova, bez profesora Rocha konstrukci vynálezu zkázy. Zapověděl si, aby mu doktor Ox pouštěl kyslík až pod nos, neprosí se Buriana ani Spielberga o vyspekulované dinosaury.
   Nepotřebuje Férata, Benetta, Rioua, Neuvilla ani Rouxe ani manžele Rosenbergovy, motyka spustí na povel vlastních šedých buněk.
   Ani Kamil Lhoták, sběratel ceníků, katalogů a příruček anno dazumal neobkresluje předkreslenou realitu. Několik čar a ty, motorko, budeš jezdit, Nautile, tak se budeš potápět, balone, vzneseš se do stratosféry v mojí lebce!
   Pravda, vytvořili kánon. Ladův Švejk existuje nejen nad pípami českých hospod a Lhotákův Tom Sawyer žije v Hannibalu, v Saint Petersburgu i ve Lhotě na Lhotě. Španielův Masaryk zuří na každé návsi, když nemohoucíma bronzovýma očima pozoruje, jak se papaláši nebojí krást. Masaryk je předepsán, Švejk petrifikován, Tom stvořen na věčné časy a nikdy jinak. Takovou moc a sílu má jen svrchované umění.
   Aniž kopíruje stíny v jeskyni, buduje sluj novou, jitřní přírodu, čerstvé dějiště příštích dramat.
   Lhoták však viděl i co neviděli druzí. Ludvík Souček celý život toužil spatřit na vlastní oči UFO, ale musel se spokojit s porcelánovými talíři doma v Podskalské 25 či v četných vinárnách a stravovacích zařízeních, jež pravidelně navštěvoval.
   Kamil Lhoták létající talíř spatřil hned dvakrát a blízké setkání 2. druhu, nemaje při sobě fotografický aparát, zdokumentoval kresbou. Je reprodukována na str. 25 prvního vydání naší společné knihy Nadechni se a leť a opatřena básní Vidění:

   „My mužíci malí
   rádi bychom brali
   pozemšťanky za ručičku,
   jen kdyby nám daly.“

   „Maminko, hele, mlýnské kolo letí!“
   „Modli se, ať neudělá bác!“

   A zatím ve vzduchu se vznáší
   sen všech servírek: létající tác…

   Druhé UFO spatřil, ano manévrovalo nad rybníkem Bucek poblíž vesnice Třtice. Zarámovanou barevnou kresbu před mou návštěvou otočil sklem ke zdi, jenže tím jen vzbudil nepřekonatelnou zvědavost. Chtě nechtě kresbu otočil a vznikla nejen báseň, ale ještě jedna, tentokrát černobílá kresba:


   SEN ZE 14. ČERVENCE 1914
   (děje se u rybníka Bucek u vesnice Třtice)

   Považoval jsem ve shodě s historií
   tento snímek za navždy ztracený.
   Ale při zasvěcení do jisté společnosti,
   uzavřenější než láhev šampaňského,
   mohl jsem si kromě mnoha jiných relikvií,
   jako byl tranzistorový přijímač
   z hrobky jednoho rozenkruciána,
   seznam průpovídek pro levitování kvádrů
   egyptských pyramid atd.,
   prohlédnout také tuto první
   známou fotografii Věci.

   Jako se pěvec živí potravou potlesku
   já jsem celý život žil z překvapení
   to víš…

   Nic nenahradí ranní přírodní koupel
   zvlášť když ti po cestě dělá společnost
   jen tři a půl koně

   Krajina zářila jak plochá maska
   sejmutá ze zpocené tváře
   A pole šlehala a houstla
   jak smetana plamene těsně před sklizní
   Když tu se tiše otevřelo nebe
   odvěká sýpka náhod
   a ta Věc sestupovala

   Hladina pod ní vířila
   jak sukně
   z níž každou chvíli vykoukne mramor stehna

   Tenkrát ještě nemohlo shůry nic přijít
   jen katolíky odtud hlídal nejistý bůh

   Synáčku
   strach který trápí tebe dovedu rozptýlit
   a ty rozptyluješ strach který sužuje mne
   Ale já jsem se nebál
   jako se nebojí panic
   když se před ním poprvé rozevře
   poupátko pohlaví
   jemně vonící po čpavku

   Nikdy se nedozvím co to bylo
   a s nikým se nepodělím
   Neboť jsem byl v tu chvíli sám na celé planetě
   se suitou ráčků a malého hejna ryb
   které vytáhnul z hlubin magnet zázraku

   Jen doufám synáčku a přeju si horoucně
   už pro tvoji budoucnost
   že dojem který jsem vzbudil byl dobrý
   protože se mi zdálo
   že než se Věc vznesla aby zmizela
   na její stěně naběhla
   bulva zlostného oka

   Samozřejmě jsme rybník Bucek s Jaromírem Pelcem navštívili.
   Nemohu zalhat: na vzdálenějším břehu trčela zrezivělá plechová konstrukce sloužící k přihnojování rybníka. Nápadně připomínala „Věc“.
   Tajemství se však nezmenšilo, naopak: jak rafinovaně se mimozemšťané dokážou maskovat, nad tím nám zůstal rozum stát. A stojí dodnes!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]