Je King jen pop? Tak či tak pop není vždy hoden slova JEN.
Hlavní hrdina jednoho z nejnovějších románů Stephena Kinga DALLAS 63 (nakladatelství Pavel Dobrovský – BETA s. r. o., překlad Linda Bartošková, 736 stran), který mi doporučil Vlado Ríša, šéfredaktor časopisu XB, putuje časem do minulosti a přijme v letech padesátých novou identitu (a příjmení Amberson) asi jako agent. Taky je agent, ale jméno Amberson je pro změnu narážkou na veleklasickou fantasy sérii knížek o tzv. Amberu od pana Zelaznyho (ne Železného), v které se časem putuje ještě šíleněji. Kingovi se ale jedná o podstatnější a špión Amberson tedy pendluje mezi roky 2011 a 1958, aby zachránit krk prezidenta Kennedyho. Mj. věří, že zabrání válce ve Vietnamu, kde mu padl milý příbuzný, ale nečteme jen politikum a on se věnuje i dalším osobním zájmům.
„Co když tam však náhodou zabiješ sebe?“ ptá se jej na začátku kdosi. „A proč bych to dělal?“ Čímž je to vyřešeno a skutečně, Amberson si dává zatroleně pozor, aby se v minulosti nepotkal. Hledá ostatně potřebnější občany.
Např. mladou verzi školníka ze své školy (je totiž původně učitel), z jehož slohovky zví mnohé o původu školníkových traumat. Za těmi je dávný masakr. Školníkův otec vyvraždil jednoho dne svou rodinu a synátor přežil jen zázrakem. Amberson se rozhodne dotyčná jatka anulovat, tím ale jeho mise jen začíná. Vedle Kennedyho totiž po předchozím cestovateli časem podědil další úkoly, jako třeba zachránit na jednom lovu holčičku, z které se jinak stane babička na vozíčku. A princip zásahů do času? King ho chápe takto:
1. Čím závažnější věc chceš změnit, tím ti osud bude klást větší odpor. Připrav se na peklo!
2. A pokud se vrátíš do přítomnosti, při dalším návratu (tj. jen do roku 1958, protože jinam to u Kinga nejde) se veškeré výsledky předchozí mise „resetují“! Začínáš znovu od nuly, byť už víš víc.
Neplatí tedy princip z českého filmu Zítra vstanu a opařím se čajem, kdy musel Vladimír Menšík pokaždé shodit vlastní alter ego z předchozí mise z Karlova mostu a opakovaně tudíž vraždil sám sebe: jen proto, aby si nepřekážel. To King vyřešil lépe a jeho agent, pedagog a spisovatel (autorovo alter ego) prožije jakousi kombinaci Dveří do léta (románu R. A. Heinleina), filmové trilogie Návrat do budoucnosti a románu Johna Irvinga! Na ty poetické Dveře do léta sice King nedosáhne (a lépe umí strašit než vědecky vysvětlovat), Návrat do budoucnosti však připomíná prvá mise, při níž Amberson učí mladý pár tancovat rokenrol. Linie dál bohužel není rozvíjena a na cestě číslo dvě „upadne“ autor do ryze realistického příběhu o pedagogu z konce let padesátých. Jím se Amberson stane a dokonce se zamiluje a oblíbí si konečně i práci pro školu, takže pohrdne ambicemi spisovatele. Ano, King vylíčil onu cestu, ze které v životě sám utekl! A Amberson? Dožil se události v Dallasu, zatímco „tady“ uplynuly dvě minuty. Během let čekání ovšem sledovat i Lee Harvey Oswalda – po jeho návratu z Ruska – a snažil se zjistit, zda se stane pachatelem, protože jinak by ho přece nesměl zabít, že!
Kniha odsýpá, propojení „velkých“ dějin s nejintimnějšími fascinuje a bonusem je moment, kdy se linie příběhu přesouvá do městečka Derry, fiktivního dějiště snad nejslavnější kingovky To, jejíž filmovou verzi uvidíme napřesrok. Amberson se v Dallasu doví o vraždění v Derry, nezjistí však žádnou mystickou příčinu (román To využívá monstrózního šaška z kanálu), a tak ji vymyslí sám. To on napíše To! I čekal jsem, kdy Amberson i potká mladého Kinga a rukopis mu předá, jenže tato scéna chybí. A není to jediné, co mě mrzelo. King totiž princip cestování časem vysvětlí na konci neuspokojivě a ještě hodí odpovědnost za to na syna. Válíš, Joe, čteme v doslovu vedle poznámky, že to byl právě Kingův syn Joe, kdo vymyslel konec Dallasu. Konec, který je určitým zklamáním. Vadí to?
Naštěstí ne – a vše zachraňují absolutně fascinující historické pasáže s Oswaldem. Je tu mistrně vykreslen hlavně zhoubný vliv jeho matky, ale i rozpory uvnitř Ambersona, který si zamiluje Oswaldovu dcerku. King se, pravda, vyhnul jako fiškus odpovědím na otázky, zda se jednalo o konspiraci, i tak však vzbudí detailní sonda ve čtenáři úžas a kupř. scény sledování a odposlouchávání jsou jako z nejlepších románů špionážního žánru. Jenže…
Jenže jak má dojít na něco, o čem se dodnes neví (ví se ale např., že měl Oswald kontakty s nějakým tajemným pánem), nezjistí to nikdy ani náš Amberson, a zde tedy King zůstal proamericky korektní - a tím i trochu nudný. A co vlastně víc?
Možná víte, co je motýlí efekt. Putujete do minulosti, zašlápnete běláska, ten detail způsobí řetězovou reakci, a když se vrátíte, ocitnete se v jiném světě a nechybí mu pouze motýli. Všechno je jinak. A sunuté. Dobrá, to je známo, jenže King do efektu bohužel nezahrnul jen logické důsledky, ale i vlivy neznámých sil, které – dejme tomu – způsobí zemětřesení v Kalifornii ve chvíli, kdy jim začne být jasné, že po Kennedyho přežití nedojde na lidské oběti ve Vietnamu! I nahraďme je mrtvolami v Kalifornii. Hm. Jenže mezi tímto zemětřesením, v naší variantě světa nerealizovaném, a efektem Kennedyho záchrany nebuduje King přímou souvislost, což je nepochybně mysticizmus a ne science fiction. Vadí mi to. Ale Lee Harvey Oswald?
Aspoň tento mladík (také o něm vznikl letos nový hraný film) je líčen věrohodně a podle pravdy, jako i jeho svůdná ruská manželka „s nejhezčíma nohama“. Jako i na synáčka Oswalda hystericky fixovaná matka, která Rusce i jemu brutálně devastuje vztah náhlými návštěvami. A to už je čirý realismus, pěkně prosím, a klobouk dolů.
Krajně působivá ale je, uznávám, i vlastní scéna Kennedyho vraždy, nicméně King zase už čaruje a naznačuje, že snad do Oswalda vstoupil démon. S jistotou, jistěže, opět nevíme, zda opravdu.
A co mi ještě vrtá hlavou? Proč se autor na řadě míst zaobírá i Oswaldovým vrahem Jackem Rubym, následkem čehož se jinak vynikající román snad až příliš rozrostl. Ach, kde jsi, milá úspornosti prvé Kingovy knihy Carrie? Co je naopak fajn?
Třeba to, že King pochválí starého spisovatele Jacka Finneyho, jenž podle něj „napsal ten vůbec nejlepší příběh o cestování v čase“. I doufal jsem, že budu moct závěrem recenze napsat: „A vy jste Jacka překonal, mistře,“ ale můžu místo toho leda říci: „Ne, kombinace realistického románu a sci-fi tu tak úplně nefunguje.“ A to i to „o samotě“ by bylo kvalitou, při prolnutí se však oba principy tlumí.
Přesto vězte, že kniha stojí za čtení a že se jedná o mistrovský kousek, což doložím už jen třemi zajímavostmi: 1. Víte, co se stane poslední kapkou pro hrdinův rozchod s jeho partnerkou z minulosti? Roku 1962 před ní v autě zahuláká rockovou vypalovačku od Rolling Stones Honky Tonk Woman, jenže tu nahrála skupina až o deset let později a výmluva, že tak sprostý song hráli „na nějaké neznámé rozhlasové stanici“, u dámy neobstojí. „To by přece Federální úřad nikdy nepovolil!“ odvětí milenka. 2. Román Dallas připomene i výbornou komedii Na Hromnice o den více, a právě pasáže na téma „jak to v životě lépe udělat podruhé“ jsou lahodou. 3. V životech však se jede na první klapku a potkávají nás spíš rozličné obtíže, a to hlavně, když chceme dokázat něco opravdu velkého. Nu… A právě v tom smyslu je Dallas 63 dobrou metaforou obyčejně každodenního boje s obyčejným životem.
Autor: IVO FENCL
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |