Nemám tip na nejvýznamnější kulturní počiny roku 2013. Oblast, ve které působím, mi žádný takový podnět nedává. Vážím si však jednoho mimopražského člověka, který nejenže je plodným spisovatelem, ale především i všestranným publicistou a znalcem literatury. Je to Ivo Fencl ze Starého Plzence, člen Střediska západočeských spisovatelů.
   Za literární počin považuji to, že dokázal v tomto roce vydat tři knihy pro dospělé a navíc i knihu pro děti. Jsou to podnětná dílka, ať už vezmeme Rok Joriky a Styky s Jorikou (Jorika, jeho životní láska či slabost?) nebo Gotickou hrobku. Především pak si cením jeho knihy Domek pan Stilburyho, dílka, které je částečně inspirováno životem spisovatele Edvarda Valenty.
   Recenze byly vesměs kladné, ukázky vyšly mj. v Literárních novinách, Obrysu-Kmeni nebo na Portálu české literatury.
   Osobně, přestože by to mohlo být bráno jako zaujaté, si vážím Ivova medailonku, který o mně napsal do Zlaté knihy komiksů V. T. On totiž umí vystihnout, co je podstatné, doložit fakta a čtivě napsat.
   VLASTISLAV TOMAN, spisovatel a publicista

   Tři kulturní události, které mě v roce 2013 nejvíc potěšily:
   1. Výstava obrazů mé ženy Evy ve vlašimském zámku.
   2. Svět knihy – jako důkaz, že přes všechny atentáty Topolánkovy a Nečasovy vlády na kulturu lidé pořád ještě čtou.
   3. Večer šansonů Renaty Drössler v Salmovské literární kavárně. Sláva, šansony bohudík nepatří na seznam ohrožených druhů!
   JIŘÍ ŽÁČEK, básník a spisovatel

   Hodnotit z obrovské nabídky naší, natož případně i světové kultury (anketní otázka není geograficky zadána) si vůbec netroufám. Zato bych rád zmínil český kulturní projekt, který potichu a neokázale vstoupil do své šestnácté sezóny. Jsou jím „Ebroviny“, ale i „Večery s Pegasem“, které někdejší proslulý knihkupec Vráťa Ebr, léta již – jak se sám s úsměvem označuje – „spisovatel a sepisovatel“, pořádá v Praze každý měsíc s výjimkou prázdnin, v poslední době v Salmovské literární kavárně u Karlova náměstí. I když o tomhle pořadu za dlouhé roky mnoho lidí ví, bohužel se o něm na veřejnosti příliš nemluví. Přitom si to zaslouží podstatně víc než například různé jepičí okázalé a mediálně nafukované křtiny literárních děl, z nichž mnohdy po opadání show-pozlátek zůstanou jen literární vraky. Další braky.
   Připomenu na přeskáčku a bez nároku na úplnost některé profese a zájmové kategorie, jejichž zástupce, často velmi známých jmen, Vráťa zve: literáti, herci, lékaři, skladatelé, zpěváci, moderátoři, redaktoři, malíři, výtvarníci, fotografové, cestovatelé… A co je pro ně v těchto sdělně komponovaných „klubových večerech“ společné? Vystupují bez nároku na honorář! Ano, to všechno dokáže Vráťa Ebr propojit v této historicky další době kultu peněz. I proto mu k jeho šestnáctinám přeju, aby mu všechna ta majetkově nerentabilní snaha vydržela mnoho dalších let!
   JIŘÍ STEGBAUER, nakladatel

   l. Zdeněk Hrabica: Pět válek Ludvíka Svobody. Vydala FUTURA Praha. Hrabica píchl do vosího hnízda. Co píchl, on ho roztrhl! Ludvík Svoboda je pro pravici padouch, zrádce, ruský agent. Nejhlasitěji to vykřikují agenti pracující pro služby západně od Labe, pracující pro zánik tohoto státu. Ludvík Svoboda třikrát zachránil svou vlast a to se v Čechách neodpouští.
   2. Romana Nejdlová: Amšel (syn Herrmanna Kafky). Vydalo nakladatelství Galén Praha. Asi nejlepší česká kniha o Kafkovi, o němž všichni žvaní, ale nečtou ho. Navíc poslední kniha, k níž stačil napsat (geniální) doslov Zdeněk Frýbort. Nedávno vyšla ještě jedna skvělá kniha: Vlak do Výmaru (Volnost, rovnost, bratrství s Goebbelsem). Ladislava Chateau v ní dokumentuje starou pravdu: malá země – malá kolaborace, velká země – kolaborace ve velkém.
   3. Kamil Lhoták: Amerika. Unikátní cyklus 400 kreseb z roku 1951 jsme měli možnost poprvé uvidět pohromadě v Numizmatické galerii ENA na rohu Václavského náměstí a Jindřišské. Za malířova života vyšlo jen osm listů ve Světové literatuře 2/1957. Lhoták kreslil Ameriku (ale i Rusko a SSSR) tak, jak to nikdo rodilý nedovedl. Pokud se nenajdou peníze, cyklus odputuje do USA a nám zbude katalog a oči pro pláč.
   KAREL SÝS, básník

   Já sám píšu, a tak se omezím na rodný jazyk. Skoro jen. Význam mají překlady Umberta Eca, konkrétně letos Vytváření nepřítele, Dějin legendárních zemí a míst a Zpovědi mladého romanopisce. Za kolektiv jejich překladatelů uveďme Petra Fantyse, Helenu Lergetporerovou a Jindřicha Vacka – a svět je absurdní: Zatímco Universita Karlova má pseudoproblém s Ecovým doktorátem, on měl dávno převzít Nobelovu cenu.
   Překládal i Patrik Linhart, i když většinu knihy Vyprávění nočních hubeňourů napsal sám. Etabloval jí v Česku přehršli neprávem opomíjených autorů, „aby konečně byli překládáni“, řekl mi. A jelikož v zadání nic nečtu o omezení na naši kotlinu a film kulturou je, vyzdvihl bych Allenovy (a) Jasmíniny slzy s Cate Blanchett.
   IVO FENCL, spisovatel, publicista

   V letošním roce mě zaujal román Jana Krůty nazvaný Sextenze, patrně dokonalým zvládnutím tématiky v české literatuře ne právě časté.
   Na druhé místo bych umístil Deník muže ve středních letech, v němž Petr Kukal zaznamenává velice vtipně zdánlivě všední události právě prožívaných 365 dní.
   Bronzovou medaili bych pak udělil Vendule Eliášové za básnickou sbírku Z inkoustu noc, po jejímž přečtení asi jen málo příznivců české poezie bude věřit, že právě tato knížka je autorčina prvotina.
   STANISLAV RUDOLF, spisovatel

   Tři významné události v kultuře v uplynulém roce? Vážím si jich pro jejich zakladatelskou  ideu.
   Jsou to: 68. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, 55. ročník Operního festivalu Smetanova Litomyšl, 6. ročník Hudebního festivalu Dvořákova Praha.
   PhDr. STANISLAVA KUČEROVÁ, vysokoškolská pedagožka

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]