Jazyk se stále vyvíjí
   Poučení, která poskytují mluvnice češtiny a pravopisná pravidla, neplatí „na věčné časy a nikdy jinak“, jazyk se vyvíjí a co starším generacím připadalo nezvyklé a často i nespisovné, bývá dnes běžné a naopak. To ovšem neznamená, že nepotřebujeme pečovat o kulturu našeho ústního i písemného vyjadřování. Ne všechno, co se objeví jako nové v jazyce, je také dobré; je třeba znát zásady obohacování jazyka a nedopouštět zavádění nesrozumitelných anebo neústrojných novotvarů, které komplikují naše vyjadřování a zpravidla ani nepůsobí hezky.
   Jedním z takových případů je nevhodné užívání koncovky -ách v 6. pádě množného čísla. Pod dojmem, že tvary typu o kolách, na břehách, v hrobách nejsou správné (rozšířily se vlivem skloňování dle vzoru žena i do jmen jiného než ženského rodu), se někteří lidé vyhýbají užití stejné koncovky i tam, kde je správná, spisovná a jedině vhodná, totiž u jmen středního rodu na -ho, -cho, -ko, -go, kde u některých slov je koncovka -ách jedině správná. Vyjadřují-li jména oko, ucho jiný význam než názvy tělesných orgánů (ucho hrnce, oko optického přístroje apod.), je správný jen tvar okách, uchách, tedy také o kuřích okách na noze, o babočkách pavích okách, o volských uchách (květinách; jde-li o uši živočicha, tedy o volských uších) apod. Jedině správné tvary 6. pádu jsou tedy o jablkách, o jhách (od jho je 2. pád množného čísla jeh, mnozí to nevědí), o echách, flamengách, indigách apod. Koncovka -ích, která je např. v mužském rodě o obláčcích, o hoších, také o pleších (od plech), měších aj., kde se 6. pádu vyhýbáme anebo tyto tvary parodujeme, je vhodná jen u jmen středního rodu na -sko (letoviscích, střediscích, stanoviscích…), kde se může užívat vedle koncovky -ách. Předchází-li před koncovkovým -ko jiná souhláska než -s-, pak jsou tyto tvary nevhodné, zejména u přejatých slov (kdo se léčí antibiotiky, řekne o sobě jsem na antibiotikách, a nikoliv na antibioticích); příliš se rozšířil tvar o rizicích, nyní však už tolerovaný coby převažující vedle původně jedině správného tvaru o rizikách (viz Internetová jazyková příručka Ústavu pro jazyk český). A vůbec nevhodné a nesprávné je mluvit o políčcích, na kterých se pěstuje např. zelenina, protože o políčcích je tvar od jména mužského rodu políček – „pohlavek přes obličej“ neboli facka; zaregistroval jsem větu „Žáci našeho zemědělského učiliště se na pokusných políčcích hodně naučili“ – učitel, autor článku, určitě nemínil, že žáci byli biti. – Důvodem, proč u jmen středního rodu užíváme koncovky -ách, nikoliv -ích, je skutečnost, že jména rodu středního zakončená na -a v 1. pádě množného čísla jinak souhlásku před samohláskovou koncovkou nemění, kdežto jména mužského rodu v dalších pádech ano, srov. bůh – bože – bozi apod.

   Nicméně
   Je víc občanů, kteří právem upozorňují na nadbytečné užívání spojky nicméně v poslední době, zejména jim vadí vyjadřování typu „Sparta byla po celý zápas lepší, nicméně nedala gól a prohrála“.
   Povězme si o spojce nicméně to podstatné. Nicméně je spojka souřadicí odporovací. Není to otrocké napodobení německého nichts weniger ani latinského nihilo minus, je to spojovací výraz už staročeský, užitý např. v Komenského spise Labyrint světa a ráj srdce ve spojení Kůň okrocen bývá, bez uzdy nicméně jsa plaší se. V novější době se užívá stále častěji. Je vhodný ve spojeních, kde druhá věta souvětí souřadného vyjadřuje omezení co do množství, míry, kvantity skutečnosti vyjádřené první větou a vzájemné pořadí obou vět se nedá obrátit. Například Smetanův zdravotní stav se v sedmdesátých letech 19. století zhoršil, nicméně skladatel komponoval dál. (Je samozřejmé, že nemocný skladatel nemohl tak snadno vytvořit tolik opusů jako dříve, přesto tvořil; spojkou nicméně vyjadřujeme omezení skutečnosti vyjádřené první větou souvětí, nikoliv úplnou negaci.) Naproti tomu v jiném podobném spojení Smetana po dosažení padesáti let ohluchl, nicméně stále byly jeho skladby populární není spojka nicméně namístě, protože tu nevyjadřuje kvantitativní omezení změny Smetanova zdravotního stavu; vhodnější by tu byla spojka přesto, případně a přece, která nevnáší do spojení obou vět souvětí kvantitativní vztah. Podobně je tomu např. ve spojení S prací Poslanecké sněmovny nejsme spokojeni, nicméně blíží se volby. V tomto případě vyjadřuje druhá věta časové omezení skutečnosti vyjádřené první větou, která může, ale nemusí mít vliv na obsah vyjádření první věty. – Obdobně je tomu v souvětí Tenista X onemocněl, nicméně blíží se důležitý turnaj; zde je spojka nicméně vysloveně nevhodná, souvětí nemusí mít odporovací obsah, vztah obou vět je složitější a může být chápán různě. V takových případech je vhodná některá ze spojek širšího významu, např. a, ale, avšak, případně s posunem ve vyjádření tohoto vztahu vyjádření pomocí souvětí podřadného. Obecně lze doporučit, aby se užívání spojky nicméně spíše omezilo, poněvadž vyjadřovaný vztah obou částí souvětí spojených touto spojkou je dost speciální a čeština má pro většinu případů, které mohou být takto spojeny, na výběr více spojek vhodnějších.

   Samotný
   Dostala se mi do ruky reklama na přístroj BioBeam 940, která začíná otázkou: „Čím se léčí lékaři, když je samotné začnou trápit klouby nebo záda a nemohou se kvůli bolesti pohybovat?“ – Nebudeme si zde všímat funkce přístroje ani principu léčení, musíme si povědět o užívání zájmena sám a přídavného jména samotný. Nejedná se totiž o synonyma.
   Zájmeno sám má několik významů, které se navzájem od sebe dost liší. Může se jím vyjadřovat osamocenost (byl doma sám – „nikdo jiný tam nebyl“), vznik bez cizí pomoci (samo se to neudělá), mnohost, výlučnost (samé nepříjemné zprávy), velká míra něčeho (samou láskou by ji snědl), místní nebo časová blízkost něčemu (na samém kraji), totéž s odstínem zdůraznění (od samého počátku století), vytýkavý důraz (sám pan ministr se o tom dověděl), vztah k podmětu nebo předmětu děje, pokud jej chceme vytknout (poznej sebe sama, zařídil se sám pro sebe, miluj bližního jako sebe samého) nebo protiklad k jiným (pozval všechny, ale sám nepřišel). V některých případech, většinou jde o ustálené konstrukce, vyjadřuje použití zájmena sám pořadí a v kontextu s číslovkou řadovou tedy celkový počet, např. samodruhý – „on a ještě ten druhý“ (to se v přeneseném smyslu ujalo ve spojení o ženě – samodruhá, tj. těhotná), samotřetí (o tom, že někde byl on spolu se dvěma dalšími) atd.
   Naproti tomu přídavné jméno samotný znamená výlučně „osamocený“. V některých spojeních uvedených výše lze použít samotný místo sám ve stejném nebo velmi blízkém významu, např. na samém kraji / na samotném…, protože z kontextu vyplývá, že bezprostředně na okraji nemůže být umístěn jakýkoliv předmět, nemůže se pohybovat jakékoliv těleso. Jen zastarale se setkáváme se spojením ten samotný vedle ten samý, tj. „tentýž“ (není správný názor, že jde o neústrojný germanismus podle německého derselbe; podobná spojení byla samostatně vytvořena ve více evropských, i zcela nepříbuzných jazycích). Spojení lékaře samotné začnou trápit klouby však mezi tyto případy nepatří. V něm jde o vytknutí předmětu bolesti (význam se blíží užití sám ve spojení poznej sebe sama, miluj bližního jako sebe samého) a z tohoto důvodu je namístě užití zájmena sám, tedy … když je samé začnou trápit klouby. Navíc každý lékař se setká s tolika nemocnými, že těžko může onemocnět něčím, na co žádný z jeho pacientů netrpí; a to je o důvod víc, proč říci … je samé… a nikoliv … je samotné.

   Skloňování příjmení na -e
   Všimněme si pádových koncovek příjmení zakončených v 1. pádě na -e typu Dante, Uhde, Kubice. S výjimkou příjmení typu Kníže, Hrabě, Poupě, která se skloňují stejně jako obecná jména středního rodu podle vzoru kuře a jejichž koncovky nekolísají, pozorujeme v poslední době výrazný posun. Starší české mluvnice uvádějí, že předchází-li souhláska tvrdá před -e, tedy u příjmení typu Rilke, Dante, Heine, Uhde apod., příjmení se skloňuje podle vzoru pán, tedy dílo Danta, úcta Heinovi, mluvíme o Rilkovi, Uhdovi apod. Jen v případě, předchází-li před -e souhláska měkká nebo obojetná, jsou náležité koncovky přídavných jmen, např. jdu k panu Hrašemu, od pana Dítěte. Potíže nastávají u příjmení hlavně francouzských, jejichž -e se v 1. pádě vynechává. Nejsou vzácné případy příjmení nesklonných (Skamene, Pomeje).
   V poslední době však pozorujeme výraznější pronikání koncovek přídavných jmen i k příjmením typu Uhde, Rilke, Dante; místo od Uhda, k Uhdovi se říká i píše od Uhdeho, k Uhdemu a obdobně u dalších příjmení. Místo Božská komedie od Danta se stále častěji objevují tvary typu od Danteho, k Dantemu apod., dokonce se objevují tyto koncovky i u příjmení, v nichž se koncové -e nevyslovuje (Shakespeareho drama, Moliéreho komedie). Je to správné? Jak kde. Především je třeba připomenout, že francouzská příjmení typu Meillet (vyslovováno Meje) při skloňování koncovou souhlásku nevynechávají, např. Alexandre Dumas (vyslov Dyma) má 2. pád Dumase (vyslov Dymase), nikoliv (Dymy), obdobně Jacques Feuillet (vyslov Žak Feje) má 2. pád Jacquese Feuilleta (vyslovuje se Žaka Fejeta), 3. pád Jacquesi Feuilletovi (Žaku Fejetovi) atd. (skloňovací koncovky se vyslovují jinak, než se píší). Pokud však v 1. pádě francouzských příjmení je -e v písmu posledním písmenem, jako např. u jména Moliére, Robespierre, (Anatole) France, Racine aj., vynechává se jen -e a souhláska před -e se vysloví. Totéž platí i u jmen anglických, Shakespeare se vysloví Šejkspír a takto vyslovovaná jména se skloňují podle vzoru pán a pádová koncovka se připojí k poslední vyslovované souhlásce. Proto tvary typu Moliéreho, Shakespeareho nejsou tvořeny náležitě a nelze na jejich obhajobu argumentovat přechodem od skloňování typu Uhda, Uhdovi ke skloňování typu Uhdeho, Uhdemu, které je zřetelnější, a asi proto se v jazyce ujalo. Vše, co zvyšuje srozumitelnost sdělení, je účelné a můžeme to doporučit; dá se očekávat, že ve vhodnou dobu se takové tvary dostanou i do Pravidel českého pravopisu a do mluvnic.

   Vladimír Šaur, spolupracovník Obrysu-Kmene, nedávno zemřel

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]