„Tak si to představ“, řekl Kamil Lhoták. A vyprávěl mi – přesně před čtyřiceti lety – sen, který se mu předešlou noc zdál a který ho tak ohromil, že hned dopoledne sedl ke stolu a zaznamenal jeho podrobnosti na velké kolorované kresbě. Dívám se na ni a zjišťuji, že i mě celá ta záležitost pořád čímsi vzrušuje. Samozřejmě jsme děj snu mnohokrát rozebírali. Shodli jsme se, že to byl – ve spánku – přesmyk do některého ze souběžných životů, které žijeme, ale do kterých se nám jen výjimečně podaří někdy nahlédnout. Vkročit do neznámého, a přesto tak povědomého světa…
   „Tak si to představ“, řekl Kamil. „Odehrává se u rybníku Bucek 14. července 1914. Zajímavý je, že jsem od první chvíle věděl to datum. Prostě úplná samozřejmost – jo, je čtrnáctýho července. A devatenáct set čtrnáct! Jenomže to by mi byly dva roky, a to jsem o žádnejch létajících strojích určitě nepřemejšlel. Teda – v tomhle svým životě. V jiným životě možná jo. Zajímavý taky je, že já v tom snu čekal, že se něco výjimečnýho stane. A nepřipadalo mi to nijak podivný. Byl jsem úplně klidnej. Určitě jsem se nebál. Prostě jsem přijel k rybníku Bucek a věděl jsem, že ta věc se tam objeví,
   Byla neděle ráno. Přijel jsem samosebou na motocyklu, značka Laurin a Klement. Postavil jsem ho a chvíli odpočíval. Nestalo se to hned. Voda byla klidná, ani větříček. Žádnej ruch kolem. Taky jakej ruch bys čekal ráno v neděli na venkově, a tenkrát. To bylo ještě Rakousko-Uhersko, těsně před válkou. Jenže o žádný válce nikdo neměl ponětí. Ani o jinejch radostech dvacátýho století.
   Najednou se rovnou z vody vynořil létající stroj. Prostě se vynořil a visel nad hladinou rybníka. Neměl žádný pohybový mechanismy, jako vrtule nebo lopatky, Nic. Trčel tam a já ho pozoroval. Bylo jistý, že taky oni mě pozorujou, i když tam nebyl žádnej průzor nebo vchod. Ale koukali jsme se na sebe, to vím určitě. A pak to zas úplně tiše zmizelo.“
   Napřesrok poté, co Kamil Lhoták umřel, v létě 1991, jeli jsme se s Karlem Sýsem konečně k rybníku Bucek podívat. Je to od Prahy směrem na Nové Strašecí, dost z ruky, sotva jsem ho našel. Byla neděle ráno a svítilo slunce. Hladina rybníka, červené střechy domků v pozadí, bezmračná obloha, všechno se zázračně shodovalo s Lhotákovou kresbou. Po hrázi ovšem jezdila auta, o absolutním tichu 1914 nemohla být řeč. Po létajícím stroji ani památka. Ne, že bych si dělal nějaké naděje – prostě se mi jen zachtělo navštívit jedno z kultovních míst, svázaných s člověkem, který mi nikdy nepřestane chybět.
   Vstoupil jsem do rybníku, podporován Sýsovým mladším synáčkem, a udělal pár temp. Slunce házelo do očí lesklé třpytky, vzduch se v letním vedru lehounce chvěl. Pak jsem to uviděl. Stříbřitě zářící kovový válec, vznášející se těsně nad hladinou. Zjevil se právě jen v tom jednom místě, v jediném úhlu pohledu a v jediném tónu denního světla. Začali jsme tím směrem zuřivě plavat. Čím jsem byl k UFO blíž, tím víc se vzdalovalo od vody a jakoby přistávalo na protějším břehu. Úhel i světlo se rychle měnily, měnil se i tvar magického objektu. Rybník není malý, málem jsem se utopil. Doplaval jsem k cíli z posledních sil a vylezl nahoru po úzkém kovovém žebříku.
   Dovnitř opravdu nevedl žádný vchod ani průzor. Byla to plechová násypka na krmení ryb.

   Z katalogu výstavy Kamil Lhoták - KNIHY v Numizmatické galerii ENA v Praze, Václavské náměstí 11

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]