Rozhovor se spisovatelem Jaroslavem Čejkou o jeho nejnovějším románu
Proč se Odcizená krajina jmenuje zrovna takhle – a ne třeba Ukradená krajina?
Slova „odcizená“ a „ukradená“ jsou sice synonyma, ale to první má přece jen víc významů. Odcizit se člověku může nejen věc, ale i někdo blízký, jeho práce, rodné město, nebo dokonce vlast. Můj román se zčásti odehrává na Neveklovsku, které bylo za druhé světové války českému obyvatelstvu doslova ukradeno nacisty, i když se mluvilo jenom o „zabrání“. Na 60 tisíc původních obyvatel měst a vesnic Němci z regionu vystěhovali a v každé obci ponechali jen pár Čechů na nutné práce. Jinak se ze „zabraného“ stalo jedno velké dělostřelecké cvičiště SS a v budoucnu zde měly vzniknout tzv. SS Hofy, dvory raněných válečných hrdinů. Podruhé byl zdejší kraj odcizený už jen zčásti – to když v rámci nucené kolektivizace byli ze svých statků po únoru 1948 vyháněni tzv. kulaci. Do třetice pak byl v devadesátých letech, tedy už po Listopadu, ukraden jedné ze zdejších rodin obraz slavné surrealistické malířky Toyen (vlastním jménem Čermínové) Severní krajina – a přestože se po letech objevil na trhu s výtvarným uměním, dodnes nebyl vrácen svým legálním majitelům. Tahle kriminální kauza, kterou jsem sledoval i u soudu, mě vlastně k napsání románu inspirovala, protože ji považuji za úžasnou metaforu polistopadového vývoje v naší zemi, disidenty kdysi označované za nevzkvétající Absurdistan. Bohužel, místo vzkvétající země se z naší vlasti stal Absurdistan na druhou. Takže jsem ve svém románu pouze nahradil Severní krajinu Odcizenou krajinou, kterou ovšem nenamalovala Toyen, jejíž pseudonym se čte Toajen, ale Tomáš Rajen, přítel obou hlavních hrdinek románu – Very a Emy. Pokusil se v něm zachytit surrealistickými výtvarnými prostředky krajinu zdevastovanou Němci. Vlastní osudy obou hlavních hrdinek, ale i osudy jejich blízkých a onoho obrazu, který má jisté magické vlastnosti, pak román sleduje až do nedávných dnů v sedmi částech, které mají tak trochu meteorologické názvy – od Potopy přes Mráz, Oblevu, Horko a Smog až po Globální oteplování a Sametovou plíseň.
To zní ovšem mnohem zajímavěji než anotace na zadní straně obálky tvé knihy.
Ta anotace byla původně psaná pro potřeby soutěže nakladatelství MOBA o nejlepší rukopis historického románu či historické krimi, ve které Odcizená krajina nakonec získala první cenu Brněnský dukát, a byla proto delší. Na obálku se celá nevešla a při propagaci knihy byla ještě zúžená jen na ten historický úvod. Ve skutečnosti, jak už jsem řekl, zachycuje všechny hlavní politické zvraty u nás za posledních osmdesát let – a především osudy mých hrdinů, se kterými se popisované události opravdu nemazlily.
Postavami románu jsou tedy skuteční lidé?
Tak bych to neřekl. Mají však své reálné předlohy. Psal jsem je podobně, jako malíř maluje mytologické bytosti podle živých modelů. Jsou jim pouze podobné a některé z nich mají i podobné osudy.
V románu se však objevují také exponenti předlistopadového režimu a příslušníci StB. I ti mají své reálné vzory, nebo jsou více méně vyfabulovaní?
Mají své reálné předlohy. Některé z nich jsem měl možnost poznat osobně, i když většinou ne v tak vypjatých a traumatizujících situacích jako někteří moji hrdinové. Stačilo mi to však k tomu, abych věděl, že i takové situace a zážitky byly mnohem složitější, než jak je současná česká beletrie či filmová a televizní tvorba s oblibou líčí, že dělicí čára mezi dobrem a zlem nebyla vždycky jednoznačná a že se slušní a charakterní lidé našli na obou stranách pomyslných barikád – stejně jako ti neslušní a bezcharakterní, stateční nebo ustrašení, přizpůsobiví či nepřizpůsobiví.
Jaký ohlas má Odcizená krajina u čtenářů a literární kritiky?
U čtenářů vesměs velmi dobrý – bohužel těch čtenářů je zatím podstatně méně, než bych si přál. Ale čtvrt století ignorování a ostrakizace levicových autorů ze strany pravicových kritiků a publicistů se muselo nějak projevit. Posledních deset let jsem psal už téměř výhradně pod různými pseudonymy – nejčastěji detektivky coby Michal Fieber.
Pokud vím, tak za své Soukromé bludiště jsi jako Michal Fieber získal přede dvěma lety v soutěži o nejlepší českou detektivku roku Cenu Jiřího Marka?
A se svou Školou detektivů jsem v brněnském nakladatelství MOBA vyhrál soutěž O poklad benátského kupce. Ale Odcizenou krajinu jsem chtěl vydat pod vlastním jménem. A lidé znají mnohem víc Jaroslava Čejku mima, se kterým si mě kdysi dávno i pletli. Tehdy jsem mu dokonce navrhoval, aby si jako mnohem populárnější umělec dal po vzoru Františka Ringo Čecha ještě jedno jméno, třeba Slepice podle své nejslavnější scénky, a psal se Jaroslav S. Čejka. Ale neudělal to. Tak mě napadlo, že si takové druhé jméno dám sám a budu se podepisovat Jaroslav Y. Čejka. To „Y“ je zkratka Yettiho, protože česká literární kritika se ke mně většinou chová jako ke sněžnému muži – tedy jako k někomu, kdo vlastně neexistuje. Pak jsem ovšem zjistil, že stejné „Y“ používá už jiný autor… Výjimky samozřejmě existují i mezi kritiky – a nejen levicovými. Můj předchozí román Klub globálních bezdomovců, který jsem vydal pod pseudonymem Jeroným Dubský, obsáhle a pochvalně recenzoval v Obrysu-Kmeni Alexej Mikolášek, Soukromé bludiště na internetovém iliteratura.cz Pavel Mandys, a redaktor Práva František Cinger si povšiml i mé Odcizené krajiny, a dokonce ji ve svém hodnotícím ohlédnutí za knihami přečtenými v minulém roce zařadil mezi pět nejlepších – hned za román 1Q84 světově proslulého Japonce Haruki Murakamiho a Krev a mlíko čínského nositele Nobelovy ceny MO Jena. Mé vnučky ovšem nejvíc nadchlo to, že jsem „odsunul“ na čtvrté místo první knihu pro dospělé slavné autorky Harryho Pottera J. K. Rowlingové.
Když už ses o tom zmínil, ty máš nejen vnučky, ale i vnuky, ne?
Protože mám pět dětí, mám i dost vnoučat – celkem devět. A doufám, že se dočkám dalších. Dnešní tendenci dávat přednost domům, autům, zahraničním dovoleným a čtyřnohým domácím mazlíčkům před dětmi, považuji za poněkud nešťastnou. Ne že bych měl něco proti domům, autům, cestování či zvířatům – psy dokonce miluju a chovám, ale děti jsou přece jen světlo života! To už bych radši oželel svou chalupu a auto. A k tomu jsem vedl i své děti, takže má nejstarší a už ovdovělá dcera má na krku pět holek jako ve známé knize Ivy Hercíkové, a přesto si nikdy nestěžuje, rekvalifikovala se z novinářky na učitelku, aby je sama mohla nejen živit, ale také se jim co nejvíc věnovat, což je pořádný zápřah, a přitom se umí radovat ze života. Vážím si jí za to víc, než dokážu vypovědět.
A nemáš chuť zkusit se vyrovnat J. K. Rowlingové i v tvorbě pro děti?
Ne. To bohužel neumím. A fušeřinu nemám rád.
Na čem tedy v současné době pracuješ?
Nedávno jsem dokončil silně autobiografický retroromán Most přes řeku zapomnění. A začal jsem psát novou divadelní hru – mírně globalizovanou českou crazy komedii Happy Birthday!, o jedné české rodině rozptýlené po světě, která se sjíždí domů na oslavu sedmdesátých narozenin svého otce a dědečka, kterému říkají děda Rajda. Ale zatím mi to jde jako psovi pastva, protože mě zlobí zdraví. Jsem totiž to, čemu doktoři říkají polymorbidní pacient.
To zní dost nepříjemně. Takže ti nejen děkuji za rozhovor, ale taky ti přeju brzké uzdravení, anebo alespoň zlepšení toho polymorbidního nadělení!
Hovořil TOMÁŠ VANĚK
Autor: JAROSLAV ČEJKA, TOMÁŠ VANĚK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)