Zemřel letos 2. ledna, ne stár, ale mlád, byť víc než devadesátiletý; narodil se 25. února 1922. Nadán hudebně a výtvarně, dal se až v důchodovém věku na řezbářství (zdařilé rozmarné figury venkovských muzikantů), na kreslení a malování rodných Tršic, hanáckého předhůří Jeseníků, ale také kytic (právem porůznu vystavoval) a nakonec se vrhl i na psaní.
Měl o čem. Sotva se u Baťů vyučil nástrojářem, byl „totálně nasazen“ do zbrojní fabriky ve Štýrském Hradci a pak ve Vídni, zažil bombardování, přežil vězení a v něm skvrnitý tyfus, díky němuž ho již nestihli odsoudit k smrti a popravit, pak po celý další život vyšetřoval žhářství, zlodějny, mravnostní delikty i vraždy. Psal jen vyšetřovací protokoly a služební hlášení. Jejich slohem zkusil vypovědět své zkušenosti s lidmi a světem, ale v pětasedmdesáti se dokázal toporné služební češtiny zbavit a svižně převyprávěl své zážitky z války v jedné z nejlepších knížek o životě na nucených pracích a v kriminálech nacistické říše Vídeňská cela číslo 107 (1997). Pak se ještě podílel s M. Baťou na Malém mysliveckém slovníku (1998).
Poutavé kapitoly, které vytěžil ze své práce kriminalisty a po léta vylepšoval, však dosud nenašly nakladatele, některé však publikoval časopisecky; na podzim 2012 mu takto vyšla povídka Žhavá blondýna. Najde se čilé prozíravé nakladatelství, které na velké knize jeho kriminálních příběhů neprodělá?
Autor: M. B.
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |