1. Literatura: Alena Wagnerová Bol lásky prodejné (2013), portrét Jana Nádherného, vynikající vhled do tehdejších společenských poměrů, hluboká psychologická studie hlavní postavy.
   2. Divadlo: Druhá smrt Johanky z Arku v režii Světlany Lazarové, která hlavní roli svěřila Vilmě Cibulkové (premiéra 26. března 2013); hra pro tři herce překvapuje svými stylovými proměnami, se smyslem pro komiku i tragiku. Dějový příběh navazuje na lidovou legendu, ve které má potulná komediantka Žaneta nahradit historickou postavu a k tomuto převtělení jí pomáhá Bůh a Kat.
   3. Výtvarná oblast: Výstava Věry Novákové-Brázdové s názvem Provazochodec, která proběhla v galerii Navrátil v době od 21.10 – 22. 11. 2013. Její tvorba je mimořádně spontánní, osobní výpověď malířky; její obrazy jsou hluboce vnitřní.
   LADISLAVA CHATEAU, spisovatelka, esejistka, publicistka

   1. Básnickou sbírku Karla Sýse Apokalypsa podle Joba. Podle mne kniha roku. A ovšem si ji musel zafinancovat autor sám, jak bývá u nás již ustáleným zvykem, sám si ji i příležitostně prodává. Již svou černou obálkou a snímkem od Františka Dostála na titulní straně napovídá, že uvnitř nečeká moc veselé čtení. Zato ale čtení velmi potřebné, dokonce s léčivými účinky. Mnohé totiž vyléčí z posledních iluzí o liberálním kapitalismu. Pro některé jedince bude dokonce soustem s mírně projímavými účinky, až z ní samým vztekem a zlobou dostanou diaré. Škoda, že knihu nebudou číst všichni novodobí normalizátoři, mastňáci a mafiáni. Sbírka je obžalobou nenasytné, neviditelné pracky trhu, která urve, co se dá, která rdousí a dáví další a další oběti. Je básnickým otiskem postmoderní doby, již docela šílené, a společnosti chronicky nemocné. Globalizovaný kapitalismus spolehlivě ničí vše kulturní a morální v (nejen) našem národě. Naštvaný autor těch nemá radostných slov, jež řekl by a plesal. Straní nepotřebným lidským zdrojům, straní tedy těm ponižovaným a vyřazeným lidem z kapitalistického tržního ráje. Vystresovaní a zlomení lidé odhazují stále častěji své životy do nebytí. Unikají tak z panujícího marasmu a z neřešitelných životních situací, nebo plní již tak narvané blázince. Z posledních sil už přežívají jen ostrůvky pozitivní deviace, kde si lidé ještě zachovali zdravý rozum. Je cosi shnilého ve státě českém, nenajdete tu lotra, aby to nebyl lump. Ecce homo! A člověk člověku vlkem. Sobectví vítězí na všech frontách pro novou globalizovanou Evropu, pro anglosaský New World Order, tedy Nový světový řád. Teflonový keř dohořívá, Bůh výmluvně mlčí a víra se ztrácí. Aurora zvedá kotvy a odplouvá k obzoru při svitu unavených hvězd. Příliš mnoho lidí ještě ani dnes nic nepochopilo…
   Je mnoho pekel, jedním je také peklo zapomnění. Ale to Sýsově excelentně napsané knize rozhodně nehrozí. Respekt!
   2. Ať už z postu spisovatele nebo čtenáře, dnešní surové době se dá bránit i satirickou a humornou tvorbou. Taková je i básnická sbírka Jiřího Žáčka Strážce majáku, kterou jsem měl nějakou dobu na svém nočním stolku a před spaním jsem se do ní vždy s chutí začetl. Pozitivně mne nabila a usínalo se mi daleko lépe, bez nutnosti polykání Neurolů na zklidnění nervů. A to není dnes vůbec málo. Jedná se o soubor básní, aforismů, fejetonů, esejů, poznámek, myšlenek, a to na mnohá lidská témata. Moudrá to a přes kritické momenty laskavá kniha, navíc vtipně napsaná. Nevím, zda jsou pro autora ctění čtenáři těmi strážci (imaginárních) majáků, kteří se starají, aby díky jejich zpětné vazbě básníci a spisovatelé nezbloudili v moři svých myšlenek. Ale zcela určitě je to on coby strážce majáku, který svými signály osvětluje realitu kolem nás a upozorňuje na číhající nebezpečí a možnost ztroskotání, i když tak činí s humorem a z poklidu své přívětivé chalupy ve Frýdlantu v severních Čechách. Ano, každý básník a spisovatel je stejně osamělý jako ten skutečný strážce majáku.
   Jiří Žáček závěrem vyslovuje své optimistické přesvědčení, že virus poezie je tak vitální, že posléze zvítězí nad sterilním (dodávám, a pokryteckým) světem šílených politiků, šílených ekonomů, šílených válečníků a šílených náboženských fanatiků. Aby svět zůstal pro lidi dobrým místem k narození i v třetím tisíciletí.
   Knihu doprovázejí zajímavé koláže (i fotografie) Miroslava Huptycha, pro jehož tvorbu mám už dlouho slabost.
   Přimlouvám se jen do budoucna za větší písmo a nešetřit přitom ani s tiskařskou černí. To se ale týká i sbírky Apokalypsa podle Joba od Karla Sýse.
   3. Za další kulturní počin považuji knihu Michala Černíka, kterou nazval Vánoční dárky. Pravda, vyšla v samém závěru roku 2012, ale cestu ke čtenářům si nacházela spíš až od začátku roku 2013. V anotaci ke knize se praví, že tentokrát jsou vánočními dárky básně, navozující atmosféru Vánoc, kdy je v lidech zotvíráno a mají pochopení jeden pro druhého, atmosféru Štědrého večera, zimní a vánoční elegie, pokleknutí básníka, jeho šest modliteb k životu. Jde o výběr ze starších veršů i veršů dosud nepublikovaných k ozvučení vánočních svátků. Kniha je velmi sugestivně ilustrovaná autorem samotným a podobně modlitební jako Kniha lidských přání.
   Snad nám schází víc lásky, poznání, že jsme přijímáni, že jsme milováni, že máme svou cenu, že nejsme ztraceni a zapomenuti, že nejsme sami. Básník dodává: Jsou takové chvíle, kdy se schoulíte do svého srdce. Přeji vám někoho blízkého, kdo je tam s vámi. A vyslovuje přání: Ať se vám daří setkávat se s lidmi, kteří se stávají vašimi lidmi a vy jejich člověkem.
   Půjčuji čas od času knihy poezie našich i světových autorů svému známému. Ale teprve když jsem mu letos v únoru půjčil básnickou sbírku Vánoční dárky, do knihy vložil pro mne psaníčko: Honzíku, děkuji mockrát za zapůjčení, moc hezké… Kamil. Za pár dní jsem se dozvěděl, že si i některé básně opsal a chce je posílat coby přáníčka k Vánocům a do nového roku svým známým a kamarádům. Ostatně – takové bylo i přání autora samého. Co k tomu ještě dodat? Prokřehlé tělo můžeme ohřát u ohně či u kamen, ale prokřehlé srdce a prokřehlá duše pookřeje třeba při četbě takových hluboce lidských poselství. Jsou od laskavého a moudrého člověka, který svým psaným slovem hovoří z duše podobně laskavým, vnímavým a citlivým čtenářům, nejen v čase vánočním. Promlouvá k lidem, jejichž srdce a víra neokoraly, cit a soucit nebyl ubit, a kteří si přejí lepší tento náš svět, který stejně jako chléb náš vezdejší dejž nám, ó Pane, dnes i zítra. Amen.
   Nemohu ale zapomenout ani na některé další knihy a jejich autory. S vročením roku 2013 to je další skvostná sbírka básní esejisty, novináře a básníka Daniela Strože Slzy pro Anny van Gild aneb Bývávalo. Zajímavá je i Odcizená krajina od Jiřího Čejky, rozsáhlá to sága z naší minulosti, kde autor na několika postavách zobrazil mnohé politické peripetie, kterými naše vlast prošla za posledních sedm desetiletí. Epigramy a satiry Jiřího Stana, které vydal pod názvem Hej, vy tam nahoře, se trefují do nenažraných kapitalistických strůjců údajného zemského to ráje napohled. I tuto knihu si musel autor bohužel sám financovat. Asi už nikoho nepřekvapí, že stejně je na tom také Bohumír Pospíšil s jeho milou básnickou sbírkou Hulínské kořeny, kde se básník ohlíží za svým životem a vzdává hold Hané i Helence z Vysočiny.
   JAN POLÁČEK, šéfredaktor časopisu Lípa

   Za nejdůležitější čin v kultuře roku 2013 považuji pochopitelně Mezinárodní konferenci k dvěma výročím Jaroslava Haška (1883 a 1923). K této příležitosti vyšla také významná kniha s názvem: Jaroslav Hašek: Data, fakta, dokumenty. Autora neuvádím, ale sbíral ta fakta 60 let.
   Pak se mi líbil film Revival, a to srovnáním dvou generací: Bolka Polívky a Vojty Dyka.
   A abych nezapomněl: ve Viole inscenovali pásmo Miloše Horanského o Boženě Němcové s názvem Neumím jinak než láskou. Strhující!
   RADKO PYTLÍK, spisovatel

   Kultura přestala fungovat. Kdyby něco bylo kromě díla mého předka, pak by to kultura připomněla…
   RICHARD HAŠEK

   Mohu hodnotit pouze z mého malého zorného úhlu.
   Jednak je to divadelní představení Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou, divadlo Palmovka.
   Celý projekt se jmenoval Vlak Lustig, a představení byla ve vagoně na nádražích ČR i v cizině.
   Dále je to kniha Avrahama B. Jehošua Cesta na konec tisíciletí.
   VLASTA SIDONOVÁ, sociální pracovnice Židovské obce v Praze

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]