JOSEF ŠTOCHL se narodil 2. března 1966 v Havlíčkově Brodě. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval obor knihovnictví a vědecké informace (1988) a filologickou bohemistiku a germanistiku (1997). Těžiště jeho odborné práce spočívalo v literární vědě, zejména ve versologii, a jazykovědě. Jako první v české versologii aplikoval testy statistické významnosti. Poprvé u nás též užil algebraické metody pro zkoumání vlivu přízvukování jedné silné pozice na přízvukové pojetí iktu sousedního. Po útlém svazku Mezi hláskovou instrumentací a rýmem (Se zaměřením na Rilkovy Duinské elegie a pozdní tvorbu Vladimíra Holana) (2004) přinesl v knize Svět díla Jiřího Ortena (2011) další obecněteoretické novinky, například statistiku vzestupných počátků českých vět v neveršovaných textech, vycházející z mnohem rozsáhlejšího materiálu než o osmdesát let starší statistika Viléma Mathesia. Komparativní studií Pravopis: němčina před reformou, čeština po ní (1996) vyvolal bouřlivou lingvistickou polemiku. Na jeho straně veřejně vystoupili lingvista Petr Sgall (Neochuzujme spisovnou češtinu, 1998) i tehdejší ředitel Ústavu lingvistiky a ugrofinistiky Pavel Novák, který u této příležitosti sestavil první výběrovou bibliografii Štochlova díla; další takové bibliografie pocházejí z pera Jana Šulce (v doslovu ke Štochlově básnické sbírce Ztracený brod, 2001) a Jiřího Habánka (v knize Kauza Josef Štochl, 2004). Vedle své bohemistické odborné činnosti a básnické tvorby se Josef Štochl věnoval též historické gramatice němčiny (ve sborníku Češi a Němci na Vysočině, 1998) a z němčiny překládal. K jeho nejvýznamnějším knižním překladům patří François Vouga: Dějiny raného křesťanství (1997), Wolfgang Kasack: Slovník ruské literatury 20. století (2000; od hesla Najman po heslo Parnov včetně) a Dieter Corbach: Daniel – muž z jámy lvové. Ze života Daniela Oswalda Rufeisena (2006).
   Josefa Štochla jsem poznal v roce 1985 jako spolužáka na pražské Filozofické fakultě. Zaujala mne jeho láska k české poezii a již tehdy mimořádně rozsáhlé literárněvědné znalosti. Poezie nebyla Josefovi jen předmětem odborného zájmu. Byla něčím, čím skutečně cele žil. Ve svém zájmu o ni byl vášnivý i systematický. Nebylo českého básníka, jehož dílo by nepřečetl. Zvláštní vztah, nesmírně osobní a hluboký, si vytvořil ke křehkému, zranitelnému a bolestnému dílu Jiřího Ortena, které ho provázelo celým jeho životem. Svá první univerzitní studia dokončil v roce 1988 napsáním velmi cenné diplomové práce Svědectví nakladatelských archivů a jiných pramenů o společenském působení české poezie v období ohrožení republiky a za okupace (1936–1945), kterou vedl Vladimír Štěpánek. Druhá univerzitní studia dokončil diplomovou prací Verš Ortenovy Čítanky jaro (1997), vedené Miroslavem Červenkou.
   Já jsem se s Josefem častěji vídal a hovořil s ním za našich studií až do jejich konce v roce 1988. Potom jsme se po dobu deseti let potkávali jen zcela zřídka a náhodně. Vyhledal mne až v roce 1998 či 1999, kdy měl domluveno vydání své básnické sbírky Ztracený brod v nakladatelství Cherm. Poprosil mne, zda bych mu ji redakčně nepřehlédl a nenapsal k ní doslov. Oboje jsem udělal. A současně jsme se postupně navzájem sbližovali. Z Josefova vyprávění jsem pochopil, že je velmi vážně nemocný. Nemoc se u něj projevila poprvé v jedenácti letech. V době středoškolských a vysokoškolských studií naštěstí ustoupila do pozadí a Josef tak mohl získat mimořádně široké vzdělání. Doslova hltal vědomosti z mnoha oborů lidské činnosti. Nezabýval se pouze versologií, literární teorií a historií, lingvistikou a historickou gramatikou němčiny, měl též bohaté znalosti historické, zeměpisné a religionistické. Málokdo věděl o tom, že se dlouhá léta věnoval studiu počasí a klimatu a vedl si podrobné statistiky o průměrných teplotách v jednotlivých dnech od konce 19. století, a to na všech pěti kontinentech.
   Josefova vážná nemoc se stala jedním z trvalých průvodců našeho vztahu. Cítil jsem, že jej žene do společenské izolace a ze všech sil jsem se snažil pomáhat mu ji překonávat. Nebylo to snadné. K jejím hlavním projevům patřila Josefa naprostá nedůvěra k lidem, a to i k těm, kteří ho měli vysloveně rádi, včetně jeho nejbližších. Nesetkal jsem se s člověkem, který by Josefovi chtěl ublížit, přesto Josef v důsledku své nemoci pociťoval, že většina lidí se k němu chová nepřátelsky, a to včetně náhodných chodců na ulici či lidí sedících u vedlejšího stolu v restauraci. Jeho společenská izolace se neustále zvětšovala. Žil sám se svou milující maminkou v Havlíčkově Brodě. Okruh lidí, s nimiž měl hezký vztah, se neustále zmenšoval. Ty, kteří se k němu chtěli přátelsky přiblížit, bohužel často odvrhoval svými nešťastnými agresivními slovními výpady. Snažil jsem se lidem vysvětlit, že to tak nemyslí, že za to vůbec nemůže, nebylo to však snadné. O závažnosti jeho nemoci netušil kromě jeho maminky a mne téměř nikdo. Několikeré pokusy o léčbu, včetně opakovaných hospitalizací, byly zcela neúspěšné. Josef byl stále víc sám.
   Přitom to byl člověk, který se živě zajímal o společenské dění a aktivně do něj vstupoval. Měl nesmírně vyvinuté sociální cítění, zajímal se o lidi bez práce, o bezdomovce, o lidi chudé, nemocné, odstrčené a o Romy. S nimi cítil a jim se snažil pomáhat, přestože sám žil dlouhá léta na hranici životního minima. Netajil se svými vyhraněně levicovými politickými názory, zejména protiválečnými, které publikoval časopisecky a jež promítl i do svého díla odborného a básnického. Všiml si toho mimo jiné Egon Bondy, který vysoce ocenil jeho básnickou sbírku Ztracený brod. Je třeba připomenout, že stejně jako Bondy, ani Josef se nikdy nesmířil s rozdělením Československa a na protest proti němu si ponechal slovenské občanství.
   Důležitým rysem Josefovy povahy byla láska ke zvířatům. Dlouhá léta žil se svým milovaným psem Tedíkem. Po jeho smrti se ujal péče o kočky a kocourky, jejichž počet se postupně zvětšoval. Jeho starost o ně byla dojemná. Všechny peníze, které měl, věnoval na veterinární péči o ně, snažil se sehnat jim nejlepší krmení a svůj denní program přizpůsoboval rytmu kočičího života. Když jednou ve vsi nedaleko Hradce Králové objevil na opuštěné zahradě přivázaného vlčáka o hladu a žízni, vyvíjel po dobu několika týdnů obrovskou energii, aby ho místní policisté zachránili a předali do psího útulku.
   Měl jsem pocit, že Josefovi je třeba vymyslet nějakou dlouhodobou odbornou činnost, která by zaměstnala jeho zvichřenou mysl a dala náplň jeho životu. Navrhl jsem mu tedy, aby své znalosti Ortenova díla zúročil napsáním jeho monografie. Josef souhlasil, nechtěl však psát o Ortenově životě, pouze o díle. Proto svou knihu nazval Svět díla Jiřího Ortena. Její rukopis vznikal dlouho a nesmírně těžce, prošel nezměrnou a opakovanou redakční prací. Jen já a grafický úpravce, sazeč a spoluvydavatel knihy, básník Bohdan Chlíbec víme, jak dlouhá a namáhavá cesta vedla od odevzdání rukopisu k výsledné podobě knihy. Nicméně – podařilo se! Kniha na sklonku roku 2011 skutečně vyšla.
   Myslel jsem si tehdy, že Josef bude z knihy šťastný, že pocítí, že vytvořil něco opravdu hodnotného, něco, co přetrvá. Bylo to ovšem všechno mnohem složitější. Josef začal úpěnlivě čekat na to, že o jeho knize někdo něco napíše, že se k ní někdo vysloví. Vůbec mu nešlo o slávu či o pochvalu, natolik dobře jsem ho znal. Šlo mu o jediné: o lidský kontakt, o potvrzení toho, že ho lidé slyší, že ho potřebují. Toužil po sdílení hodnot, po polemice, po názorové konfrontaci, třeba i po recenzi záporné. Jenže nenapsal nikdo nic. Josef se propadal do naprosté beznaděje. Sám jsem knihu rozeslal či rozdal desítkám literárních vědců po naší republice i bohemistům v zahraničí. Nic. Naprosté mlčení. Pouze Mirek Kovářík v Tvaru knihu krátkým článkem sice přivítal, ale většinu svého článku věnoval okrajovým drobnostem z poznámkového aparátu. O vlastním Josefově ortenovském bádání neřekl vůbec nic. Našli se jen tři lidé, kteří Josefovi ke knize něco podstatného napsali, ovšem jen v soukromých dopisech. Byli to literární historik Jiří Rambousek z Brna, básnířka Jana Štroblová a Josefova profesorka z vysoké školy, lingvistka Zdena Palková. Jim patří – za Josefa – můj dík. Ten patří i literárnímu vědci Alexeji Mikuláškovi, který se Josefovou knihou o Ortenově díle začal podrobně zabývat též.
   Josef byl od poloviny prosince loňského roku hospitalizován. Nedlouho předtím se mu podařilo dokončit rozsáhlou studii Norma českého jambu (57 počítačových stran), kterou k vydání v časopisu Česká literatura přijal jeho redaktor Petr Šámal. Josef na této studii pracoval více než dva roky a považoval ji za vrchol svého versologického díla.
   V pátek 7. února ho z havlíčkobrodské nemocnice pustili na tři dny domů. Odpoledne mi volala Josefova maminka a hovořil jsem i s Josefem. Byl to normální, klidný, věcný hovor zhruba čtvrthodinový, který se nijak nelišil od stovek našich hovorů předchozích. Josef mi řekl, že se do nemocnice v neděli odpoledne vrátí a zůstane v ní až do konce února. Večer téhož dne, přesně v 19.50, mi pak Josef přeposlal svůj elektronický dopis adresovaný Alexeji Mikuláškovi a odeslaný v tu samou minutu. Ten dopis zněl: Vážený pane doktore, děkuji mnohokrát, Váš text je krásný… Knihu jste studoval velice důkladně, do podrobností. Moc prosím ještě o sdělení, kdy v Obrysu-Kmeni vyjde. S pozdravem Josef Štochl. Jsou to patrně vůbec poslední řádky, které Josef v životě napsal. Následujícího dne, v sobotu 8. února, již podle svědectví jeho maminky počítač vůbec nezapnul. Pouze nasekal dříví, nanosil uhlí a zatopil v kotli, aby měla doma teplo. V noci z 8. na 9. února se pak rozhodl sám ukončit svůj život.
   JAN ŠULC, knižní redaktor

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]