František K. přišel domů a našel dopis. Psal mu bratr, kterého neviděl přes dvacet let. Tehdy se definitivně rozešli. On, funkcionář starého režimu, najednou byl zbaven pevného bodu pod nohama. František patřil však mezi postižené. Po Pražském jaru vyloučen ze strany a zbaven náměstskovské funkce. Už tehdy měli spolu rozpory a vztahy mezi nimi ochladly. Dokonce několik let se nestýkali. Důvod nebyl v bratrovi. František si byl vědom, že právě on zavinil tehdejší ochlazení vztahů. První totiž přišel bratr. Našel mu místo specialisty v jednom podniku. Ani to však neznamenalo jejich přiblížení. Až nemoc maminky je sblížila. Pak přišel listopad 89. Bratr, funkcionář vládnoucí strany, ztratil zaměstnání a František? Dokonce byl tomu rád. Také mu to řekl. To byl kulminační bod, který znamenal dlouhý rozchod. František sice mohl bratrovi nabídnout pomoc, nenabídl ji však. Přitom věděl, že štvanice na bratra nebyla malá. František v té době naopak dostal novou příležitost, i když to bylo jen na čas. Noví, rychle vyrostlí stoupenci nového myšlení, rychle ty staré vytlačili na okraj. Znovu se ocitli mimo hru. Jen s tím rozdílem, že dostali metály, různá odškodnění a funkce, které nic neznamenaly…
   František dopis otevřel. Byl skutečně od bratra. Psal mu, že dost bylo starých vášní. Prý není zdráv, moc se pohybovat nemůže a všechno staré se mu zdá už minulostí, i když v to, co věřil, věří stále dál. Žije sám, žena zemřela, děti neměli a jen on, František, mu prý zůstal. Snad, dodával, by stálo za to, aby odložili staré spory.
   František dopis položil na stůl. On sám už dávno chtěl podat bratrovi ruku ke smíření. Leccos se změnilo. Leccos. I on mnohé pochopil. To, co po listopadu vypadalo jako naděje, se časem změnilo v opak. Pochopil, že někdo právě je využil, aby pak mohl zaujmout jejich místa. Ta pozlátka, která jim nechal, měla jen odvést pozornost.
   Bratr v dopise zanechal telefonní číslo. Nic víc. Kdyby nebyl doma a třeba byl u lékaře, má tam záznamník, stálo tam. František se sám sebe ptal: Mám hned zavolat? Nemám? Počkám, řekl si. Zítra je také den. Kdyby neměl problémy se srdcem, se zadýcháváním, asi by za bratrem zajel hned. Byl totiž také sám a samotnému není nikdy dobře.
   Jen se ještě podíval na datum odeslání. 26. srpna. Dopis šel tedy tři dny.
   Ani další den nezavolal. Běhal po doktorech a mnohé musil promyslit. Měl by se bratrovi omluvit? Neměl? Ale stojí brácha vůbec o omluvu? Vždyť je to všechno tak dávno. Snad to ani nebylo pravda.
   Pak přišel víkend a najednou bylo prvního září. Navečer se rozhodl. Zavolám. Našel si v dopise bratrovo telefonní číslo a vytočil ho na svém starém aparátu. Mobil neměl, nechtěl ho. I ten nejméně složitý mu připadal jako computer. A učit se něco nového v jeho věku? Stačí, že poslouchá televizní zprávy, tam je toho každý den nového až moc a těch vražd a autohavárií – až to jde člověku na nervy.
   Telefonní číslo našel. Vytočil ho, chvíli bylo slyšet jen vyzvánění a pak automat hovor přehodil na záznamník. »Nejsem doma, zanechte mi, prosím, vzkaz«, se jen ozvalo. Kam jen to brácha po večerech chodí? Do hospody? Na to nebyl. Ale vždyť jsem ho léta neviděl, mohlo se to po smrti Marie změnit. Být sám, je těžké – říkal si František v duchu. I já si přece občas zajdu na pivko a poklábosit s přáteli. Nebo že by měl nějakou ženskou? O tom však nepíše, i když láska kvete v každém věku. A třeba ani nejde o lásku, jen o prosté sblížení duší. Nebo šel dřív spát? Kolik je vlastně hodin? František se podíval na hodiny. Bylo skoro deset. No jo, pomyslel si, brácha šel dřív spát a neslyší, kdovíjak je na tom se sluchem. Tak se jen ohlásil: »Tady Franta, zavolám zítra. Dopis jsem dostal. Děkuji. Máme si opravdu toho moc říct. Tak brácho, dobrou noc. Zavolám.«
   Druhý den šel zase k lékaři, tlačilo ho na prsou a stejně potřeboval předepsat další prášky. Odpoledne chvilku spal, pak zašel s několika spoludůchodci na pivo a když se vrátil, už zase bylo skoro deset. »Tak zítra, brácho,« řekl jen telefonu a šel se umýt a lehnout.
   V úterý v poledne se konečně odhodlal. Třetího září, docela pěkný den, tedy zavolal. Vytočil číslo a zase nic. Jen záznamník. »Asi jsi na zahrádce – měli jste přece zahrádku, zavolám navečer.«
   V šest večer skutečně vytočil bráchovo číslo. Nic. Opět jen záznamník. Chvilku mlčel a pak najednou začal mluvit…
   »Tak si alespoň poslechni, co ti chci říct. Zavoláš mi sám, budeš-li chtít… Víš, doba se posunula. Mnohé je jinak, než jsem si myslel. Mrzí mě, že jsi sám. Jak vůbec zemřela Marie? Napiš mi to, nebo zavolej, budeš-li chtít.
   Ode mne odešla žena poté, co mě vyloučili ze strany, a já musel odejít z funkce – ale to ty víš. Nevrátila se nikdy. Já měl od té doby řadu přítelkyň, ale žádnou jsem si k sobě nepřipoutal. Byl jsem morous a stále žil se svou bolestí a ony mi ji nechtěly pofoukávat. Teď to vím. O tom všem jsem ti neřekl, ani po tom sedmdesátém, ani později, když jsme se sešli a hádali. Byl jsi stále přesvědčený komouš, nepochopil bys to. Možná, že dnes už to alespoň trochu chápeš. Ale, radši mi zavolej, řekneme si to všechno. Ahoj, Franta.« Zavěsil.
   Další den, byla středa, čekal na zavolání. Nikdo však nevolal. Možná, že mi chce napsat, řekl si. Uplynul čtvrtek, pátek, pak přišla sobota a neděle. Nic. Vůbec nic. Telefon mlčel a žádný dopis nepřišel. Navečer v neděli, to bylo osmého, znovu vytočil bratrovo číslo. Opět jen záznamník. Co se děje, pomyslel si?
   »Nechceš se mnou mluvit? Nebo máš potíže se sluchem? A neslyšíš vyzvánění. Tak si objednej něco jiného než záznamník. Celý týden jsem čekal, že zavoláš. I na dopis jsem čekal a nic. Děje se něco? Víš, brácho, vím, že na mě máš zlost, že místo, abych přijel, ti jen telefonuji. Proč nemůžeš chodit? Kyčle anebo něco zcela jiného? Já mám potíže se zadýcháváním. Musím se pohybovat pomalu. Doktor mi řekl, že bych měl jít na bypass, ale já se bojím. Že ta dýchavičnost je jako od srdce. Ale asi nakonec řeknu ano. To víš, minulost člověka dožene. A co ty? Stále máš svou „uhlířskou víru“? Tak nějak to říkal Gottwald nebo kdo. Já tady žiji od důchodu k důchodu. Všechno je drahé, ceny rostou a penze nám zvyšují po haléřích, už ne po korunách. Mně sice dali jakési vyrovnání za léta, kdy jsem trpěl, ale ani to mi nestačí. Nebyl jsem totiž bojovníkem proti socialismu. Ti dnes mají zelenou, i když neudělali nic víc, než třeba v hospodě řekli, že Husák je vůl. Anebo se nějak podobně vyjádřili o Gottwaldovi. To jsou dnes praví hrdinové. A moc mají tví bývalí soudruzi, kteří dnes říkají, že do strany vstoupili jen kvůli funkcím. To jsem já neříkal a vyloučili jste mě a je tam nechali anebo je přijali po srpnu jako novou krev pro stranu. Nás, kteří jsme ještě věřili v lepší příští, jste odkopli a je si tam jako budoucí jidáše přímo vsadili. Nevidíš to také tak? Zajímalo by mě, jak to ty chápeš. Dej vědět?“
   Ani tentokrát se odpovědi nedočkal. Telefon mlčel, dopis ani v pondělí devátého září nedošel. František začal mít obavy. V pondělí navečer tedy znovu opět volal. Už se smířil se záznamníkem a hned začal se svým vzkazem:
   »Snad se za mé vzkazy nezlobíš. Už nebudu kritizovat minulost. Jak žiji? Poté, co mě přijali zpět jako náměstka, mně vlastně dali za úkol zlikvidovat podnik. Koupil si ho totiž jeden německý majitel. Potřeboval ho zrušit, protože doma měl podobný závod a chtěl jen zlikvidovat konkurenci. Nepochopil jsem to hned, ale když ano, bylo stejně pozdě. Asi bys namítl, že bych mu sloužil stejně. Možná, že máš pravdu. Nepřemýšlel jsem o tom, ale asi by v tom kus mé osobní pomsty bylo. Podnik nebyl, zůstaly haly. Je v nich dnes jakási montovna. Ani nevím čeho. Z pěti set zaměstnanců třicet nebo kolik, a i ti mají strach, že přijdou o práci. Už jsem tam nebyl asi deset let. Jen občas projdu kolem a dívám se, jak se mění názvy majitelů. Jednou je tam to, za rok, jméno jiné firmy a tak to pokračuje. Přiznávám, že jsem si to takhle nepředstavoval. Jaké je to u vás? Měl jsem jiné představy o polistopadovém vývoji. Ale, co s tím, já dědek, nadělám? Ale dost řečí. Brácho, ozvi se, třeba jen proto, abys mi udělal kázání. To vy, komunisté, přece umíte nebo jste uměli. Ahoj.«
   V úterý tomu nebylo jinak. A tak se rozhodl. Ještě jednou zavolám, a když se neozve, asi se něco muselo stát, anebo že by si brácha postavil brácha hlavu, když jsem mu zhaněl ten jeho socialismus? Říkal si. Měl bych se za ním rozjet. Řeknu mu to hned a šel k telefonu.
   »Brácho, už jsem si zvykl na ten tvůj záznamník. Nezlob se na mě. Doba je jiná. Nebo jsi nemocen? Čekám na tvé zavolání, ani nevíš jak. Ty kritiky minulosti neber tak vážně. Je to stále ve mně. Jako křivda. Ale, abys věděl. I já jsem už několikrát volil komunisty. Poprvé sice Občanské fórum, pak jsem přesedlal na socany, ale ti se točí jako korouhvička. Šmeral nebo kdo měl pravdu. Věřit se jim nedá. Za funkce udělají všechno. I s ďáblem nebo s církví se spojí. V tom jste měli pravdu. Jen kdybyste bývali připustili alespoň jiný hlas… Brácho,« klaplo v telefonu. »Neslyším. Stalo se něco?... Kruci. Ono to nefunguje. Co mám dělat? Pojedu za tebou, ale ty mě neslyšíš. Telefon je hluchý. Zítra, pozítří pojedu.« Slíbil. A najednou pln aktivity začal balit několik svršků na pár dnů, kdy bude pryč z domova. Ještě před spaním opět zvedl sluchátko telefonu a vytočil bratrovo číslo. Telefon opět zvonil. Jen tón byl obsazovací…

   Na hřbitově městečka x byla třetího září do hrobu vložena nová rakev. Kytičky, které sem nanosili sousedé, byly ještě živé, když místní hrobník na náhrobní kámen napsal zlatým písmem ke jménu nebožtíka datum 25. září. Byl to smutný pohřeb, říkal si. Přišli jen tři sousedé a nikdo z rodiny. Asi byl chudák sám…

   Telefon ve vedlejším prázdném bytě ještě 10. září zvonil. »Asi ho budu muset jít odhlásit,« říkala si sousedka, když jeho zvuk opět uslyšela, »musí mít nějaký zkrat, když kolikrát vyzvání a předtím starého pána, co pamatuji, skoro nikdy nikdo nevolával«.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]