Pod názvem SVĚT DÍLA JIŘÍHO ORTENA (Praha, Aula/Torst 2012, 356 str.) vyšla nedávno monografie našeho předního ortenologa Josefa Štochla (1966 v Havlíčkově Brodě, PhDr., Mgr., absolvent oborů knihovnictví, vědecké informace, bohemistika a germanistika na FF UK v Praze). Jako versolog a literární teoretik se hlásí k českému strukturalismu a osobitě k Miroslavu Červenkovi, jenž mj. vedl jeho diplomovou práci „Verš Ortenovy Čítanky jaro“. Ne náhodou je M. Červenka v monografii nejcitovanějším badatelem.
   Svou recenzi jsem nazval striktnost vědy proto, že text posuzované monografie se vyznačuje přísnou urputností, puritánskou důsledností (s níž odhaluje „plagovaná místa“ v cizích pracích), důkladností a racionálně logickou systematičností, kterou bychom jinak spojovali s univerzalistickými nároky toho, kdo vykládá zjevenou Pravdu. „Zjevené“ (nějakou autoritou) je s vědou jakoby neslučitelné, a přece jedno neexistuje bez druhého, obojí se podmiňuje a přechází do sebe, jedno vnímáme jen na pozadí jeho protikladu. Asi jako světlo a tmu. Tuto analogii je dobré mít na paměti, chceme-li posoudit hodnotu Štochlovy práce a neupadnout do povšechných charakteristik „kvalitní-nekvalitní“,„původní-nepůvodní“ či „obsažné-povrchní“.
   Monografie je rozdělena do tří „hlavních“ částí: 1. „Celostní pohled na Ortenovu poetiku“, 2. „Ortenův jamb“, 3. „Závěrečné analýzy a komentáře. Shrnutí“. Další kapitola nazvaná skromně „Poznámky“ by po formálních úpravách mohla tvořit základ několika dalších samostatných studií (s. 211–293). Kde vznikají vědecké práce jen kvůli titulům a splnění formálně kvalifikačních předpokladů, tam Štochl až marnotratně „plýtvá“ asociativními nápady, postřehy, odbočkami, poznamenáními, analytickými rozbory, a jakkoli to není přímo patrné, věda (= poznávání nového, objevování a exaktní prezentování „vytěženého“) ho v konečné instanci těší, jako dítě těší hra, kterou si užívá, zahradníka zrod nového květu nebo umělce tvorba artefaktu.
   Badatel velmi striktně uplatňuje metodu strukturalistickou, tzv. exaktní, což znamená, že vědomě rezignuje na ty aspekty díla, které nelze smysluplně strukturovat bez zjednodušení dialektické a dialogické tkáně umění, jeho historické a kontextové mnohoznačnosti, mnohovýznamovosti etc. Na druhou stranu mnohé aspekty díla coby motivicky a tematicky ozvláštněné „stavby“ funkčně strukturovat lze a v jejich analýze (v kapitole o jambu až samoúčelně) je badatel nesporně úspěšný, suverénní a rozšiřuje poznatky jinak bohaté ortenovské literatury (fenomenální bibliografii čtenář nalezne na str. 29 –335, včetně dalších poznámek k ní). Knize nechybí ani rejstřík…
   V názvu recenze jsem užil metaforu „striktnost vědy“, přičemž jako negativní aspekt oné „striktnosti“ bych uvedl nedostatek empatie vůči lidem jinak myslícím a ke všemu, co je v rozporu s badatelovými „horizonty vnímání“, resp. jeho osobním hlediskem. Osobním tónem vyznívají útoky na některé badatele, např. Milana Blahynku, s jehož metodologií nebo dílčími závěry je jistě možné nesouhlasit, ale vytýkat mu mj., že „se nestoudně zúčastnil jakéhosi setkání ‚duchovně zaměřených‘ slovesných tvůrců, uspořádaného někdy na přelomu tisíciletí, už nevím, zda Kuběnou či jiným grafomanem“ (s. 113), je demagogické. Tyto křivdící věty jsou možná v souladu s morálním přesvědčením těch, jimž bylo kdysi za tzv. normalizace ukřivděno (podobnou netaktností ovšem v 90. letech vynikal i M. Červenka v přesvědčení o prevalenci svého badatelského Já), ale do vědy nepatří, ba i té „striktně morální“, a škodí i tomu, kdo o styl/image nedbá. A jakkoli je Štochl v poznávání „literárního světa“ nekompromisně důsledný, dokonce polemizuje i s M. Červenkou, podléhá místy sociologicky zjednodušujícím restauračním (namnoze už předrestauračním) předsudkům. Tedy například z faktu, že několik let Ortenovo dílo „samostatně“ nevycházelo, je dost obtížné dedukovat, že vycházet nemohlo (v letech 1971–1981, tedy s navazujícími asociacemi o zlé totalitě, rudé sv..., která to či ono znemožnila). Dílo muže s cherubínskou tváří s námi ještě na střední škole v sedmdesátých letech probírali (neopomněli dodat, že krátce vedl rubriku mladých v Haló novinách), autor byl rovněž zastoupen v učebnicích středoškolských a vysokoškolských („oficiálních“), psaly se o něm diplomové aj. práce atp. A žili jsme opravdu v okupované zemi – jako za Protektorátu? Podobné věty jsou sice v monografii bagatelní, mají jistě okrajový význam, ale i tak jsou nenáležité, podobně jako jiné invektivy.
   Štochl analyzuje poetiku Ortenova „světa plného kontrastů, protikladů, ba paradoxů až oxymór a významových chiazmů, světa podobajícího se někdy“ jakémusi „roztočenému kolu“ (s. 91). V této analýze spatřuji největší přínos práce, jejíž rozsah, citační akribie, poznámkový aparát i použitá literatura se vyrovnají mnoha pracím formálně vyšším (disertačním nebo docentským). Je proto hodné podivu, proč badatel nepředložil práci jako kvalifikační a proč nevede (minimálně jako lektor) specializované semináře na vysoké škole, např. pro budoucí vzdělávací pracovníky, učitele, novináře nebo knihovníky (že by kvůli tomu, že má titul „PhDr. et Mgr.“ místo „PhD.“?). Některé vývody sice mohou vyvolat kontroverze, např. že „pseudonym ORTEN je nomen omen“ (s. 58), ale Štochl argumentuje už od prvních stran dosti přesvědčivě, i s ohledem na funkci tohoto motivu v poetice díla („An diesem ORTE /steh/“, s. 16). V souvislosti s konturací poetiky díla připomíná genetické a typologické intertextové vazby kupř. na Ovidia, J. A. Komenského, K. H. Máchu, R. Weinera, V. Holana, F. Halase, I. Blatného, na F. Kafku, R. M. Rilka ad. ad. umělce.
   Styl monografie je „přísně vědecký“, odhaluje motivickou i tematickou výstavbu Ortenova slovesného artefaktu jako svého druhu scény, jako „divadla bolesti“, jak bývá někdy ve zkratce a metaforicky (i když ne zcela přesně, spisovatel není herec ani manekýn) charakterizován.
   Na rozdíl od prací, které se blíží svým čtivým stylem esejím a čtenáři cestu k poznání usnadňují např. přehlednou větnou návazností i kompozicí kapitol a podkapitol, je Štochlova monografie soustředěna do několika interpretačních ohnisek, z nichž potom vychází a v kružnicích se k nim vrací. Jedno se týká ortenovského pseudonymu, druhé pěti „leitmotivů“ (tzv. „pětizvuk“ – země, Bůh, smrt, matka a láska, s. 91), další je věnováno dominantnímu strukturnímu principu Ortenovy poetiky, jímž jsou „oxymóričnost“ a antinomičnost, kontrastnost celé veršové stavby. Analyzuje rovněž tematizaci smyslů v básníkově tvorbě (v návaznosti na „japonské pojetí“ smyslů), invenčně motiv světla a iluminace, a rovněž pak četné další a další přesahy, v nichž „interpersonální se proměňuje v kosmické“ (s. 143).
   Celá kapitola druhá je pak věnována jambu a jeho uplatnění (nejen ve verších Ortenových). Ta přináší některá další zjištění, např. že „v Ortenově poezii je značně zastoupena zeyerovská fónická linie“; zevrubně popsána je „fónická linie ortenovská“ (s. 204), v níž „intonační centrum /…/ je umístěno do nitra verše“ (tamt.). Bohužel stálé odbočování, kritické komentáře a odkazování (poznámky jsou však až na konci knihy) nebo závorkování (a nejednou i závorkování uvnitř závorek), četbu ztěžuje, ba unavuje nadmíru.
   Jakkoli Štochlovu monografii nelze přijmout zcela bez výhrad (překonání omezení striktního strukturalisnu a „čisté versologie“ by bylo více než žádoucí), její pozitiva jsou nezpochybnitelná. Monografie tak svůj cíl splnila

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]