Originál nenápadného Povznášejícího románu ödöna von Horváth, nazvaného VĚČNÝ ŠOSÁK, vyšel poprvé v Berlíně 1930. První české vydání (Jiří Tomáš-Akropolis, Praha 2013, překlad Hany Linhartové) může se tedy zdát notně opožděné, ale vše je jinak. Před druhou světovou válkou by ten trojstupňový příběh jistě zapůsobil i u nás jako sice vážné, nicméně marné „satirické varování před nebezpečným vývojem maloměšťácké mentality“ (tak o něm píše Ludvík Václavek v zasvěcené předmluvě o autorovi). Ještě aktuálnější je však zde a možná v celé Evropě dnes svým jasnozřivým vhledem do mysli občánků, kteří sice živeni iluzemi tu a tam dovedou vyzrát na méně nápadité spoluobčany, ale na neúprosnou tíhu doby jsou krátcí, jsouce bez reálné naděje na možnost počestně se živit a šťastně žít.
   Kniha by se mohla možná jmenovat také Věčné pokrytectví; pokrytectví prostupující život i filmy i noviny, které má von Horváth v žaludku a jimž vidí do jejich pravého ledví. Jeho ironie odrovnává například soudobé filmové „společenské drama“, údajnou „tragédii mladé krásné ženy“. Nelze než si jeho podání vychutnat:
   „Byla to milionářka, dcera milionáře a manželka milionáře. Oba milionáři jí splnili každé její přání, ale ta milionářka byla přesto hrozně nešťastná. Nešťastná se celé dny oblékala, nechávala si dělat manikúru a pedikúru, nešťastná jela první třídou do Indie, procházela se po Riviéře, stonala v Baden-Badenu, usínala v Kalifornii a probouzela se v Paříži, nešťastná seděla v lóži v Opeře, tančila na karnevalu a nadmíru nešťastná odmítala šampaňské. A byla stále nešťastnější, poněvadž se nechtěla oddat mladému elegantnímu milionářskému synkovi, který ji decentně smyslně zbožňoval. Tak jí nezbylo než se vrhnout do vody, což pak taky udělala v Ligurském moři. Její nešťastnou mrtvolu pohřbili v Janově a všechny její komorné, sluhové a šoféři byli hrozně nešťastní.“
   V celém tom tragickém filmu byla však aspoň jedna veselá epizoda. To když si její komorná tajně oblékla její velkou večerné róbu, byla za to vyhozena a hrozně plakala. „To bylo hodně veselé.“
   Jak by i dnes to nebylo veselé v tom (už dvacet let u nás usilovně restituovaném) světě, kde se občánek může v novinách i dnes dočíst, že „nezaměstnaným se rozhodně daří dobře, neboť si mohou dopřát i sklenici piva. Řečník hovořil velmi vybraně, stále v těch státních novinách, a člověka opravdu potěšilo, že materialismus byl zas jednou překonán…“
   Je docela možné, že takovou rouhavou ironii nechtěl u nás tehdy nikdo kolportovat a von Horváth se prostě nehodil do krámu, protože si dovolil vidět například španělskou corridu de toros hodně jinak než třeba autor Výletu do Španěl. „Co je ve Španělsku nejšpanělštější? Přirozeně býčí zápasy (…). Španělé jsou ušlechtilý národ a rádi důstojně kráčejí v pohodlných bílých botách a s národními šerpami. Dokonce i na toaletách je nápis rytíři místo páni, takoví jsou Španělé hrdý národ.“ A ten hrdý národ prožívá „velké nadšení“, když zoufalý býk s nožem a pak s kopím v nejcitlivějším místě zad se vrhne na třesoucí se starou slepou hubenou herku, „co zešedivěla v otroctví“, a rozpáře jí břicho. Pak do býka vrazí další kopí, dodělávající zvíře je publikem vysmíváno, že nechce už bojovat, býk skučí, „smutný a ubohý“, ale je přinucen ještě se vzchopit a naběhnout na meč a se „strašlivě vyčítavým pohledem“ padnout na zem. Tím se publikum „dostalo přímo do extáze“. Vypočítavému turistickému chudáku chytrákovi, věčnému šosákovi, se to také koneckonců líbí: „Takový toreador je velmi vážený muž a má rentabilní povolání, pomyslel si. Je to přirozeně prasárna, ale přijímá ho dokonce i král, a běhají za ním všecky ženské!“
   O kolik desetiletí předběhl von Horváth Evropu, když zpochybnil její obdiv k masakrům býčích zápasů a když zesměšnil třeba také módní koketérii (maloměšťáků, opovrhujících ostentativně svou tvorbou maloměšťáctvím) s buddhismem? České vydání díla autora, který zemřel už roku 1938, není vůbec opožděné. Není v mnohém snad ještě předčasné?
   Zbývá jen otázka podtitulu. V čem je Věčný šosák román povznášející, ačkoli situace jeho postav je většinou skličující a trapná? V nadnášejícím, nic a nikoho nešetřícím ironickém nadhledu, anebo v poznání, že „ono totiž existuje něco i bez zamilovanosti, a to je lidská solidarita“? Ani ona není ušetřena ironie, od von Horváthových dob, kdy už citelně chyběla, ještě jí ubylo. Ale poznání, že jedině v ní je naděje, i přes všecku ironii a skepsi se už začíná klubat na svět.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)