Dům číslo 11 v ulici Novákových v pražské Libni, kde jsem prožil v padesátých a šedesátých letech dětství a kus mládí, jsou s domem číslo 24 v ulici Na Hrázi věčnosti od sebe vzdáleny vzdušnou čarou jen asi dvě či tři stovky metrů. Ironií zůstane, že Hrabal napsal o mně a nikoli naopak. Rozhodně jsem tedy žádnou svoji básničku, natož knížku podle Hrabala nepojmenoval. Tož teď to napravuji.
V roce 1964 nebo 1965 jsem pomaloval vlastní prostěradlo nápisem Klub poezie a s kamarády jsme je vyvěsili mezi dva kandelábry na nároží třídy Rudé armády, dnešní Zenklovy, a ulice Krejčího.
V domě číslo 4 v Krejčího ulici přímo proti škole Na Korábě jsme ve sklepě provozovali „divadlo poezie“. Podle zmateného výběru a podle toho, co právě vyšlo, jsme recitovali básničky Robinsona Jefferse, Oldřicha Mikuláška, Michelangela Buonarrotiho, Františka Hrubína, ale taky Jarmily Urbánkové či Louise Aragona. Pravidelně jsme četli verše svoje vlastní, tedy pořádali tzv. textappealy.
Jisté je, že Vladimír Michálek, Hrabalův „dvorní fotograf“ a přítel Vladimíra Boudníka, transparent „Klub poezie“ vyfotografoval a s obrázkem se Hrabalovi pochlubil. Spisovatele obrázek tak oslovil, že podle něj pojmenoval jednu svoji knížku – Kluby poezie. Na začátku knížky je věnování:
Na svých toulkách pražskou periferií se Vladimír Boudník setkal se skupinou mladíků, kteří jsouce dojati a vzrušeni podivuhodným zákoutím, napnuli nad ten prostor bílý transparent s nápisem KLUB POEZIE. Tak vítr vzdouval ta poetická upozornění zavěšená na čtyřech tkalounech tak dlouho, než déšť a vichr plátna urval, než čas odvál i tu skupinu básnických mladíků… Fotograf Michálek tu poslední plachtu vyfotografoval u zadní zdi hostince U Erbu v Libni a já, když jsem se to letos dozvěděl, spojil jsem svoje dva libeňské texty rytmicky tak, jak je sestaven list akátového stromu, dva texty, které se do sebe zasouvají jak zips, sestavil jsem ze dvou příběhů periferní baladu na počest těch poetických mladíků, na počest Vladimíra, a konec konců napsal jsem ten text pro všechny lidi, kteří milují pražský folklór a poezii…
Pod textem je Hrabalovou rukou připsáno:
Ludvíkovi Hessovi srdečně v Zelené Laboratoři 4. 11. 90 Hrabal
Název Zelená Laboratoř převzal Hrabal od Dušana Spáčila a jeho kolegů ze Světa v obrazech, kteří do hospody chodili a používali jej jako název „krycí“.
Stoje v knihkupectví nad knihou Tomáše Mazala Spisovatel Bohumil Hrabal, váhal jsem, zda si ji mám koupit. V tu chvíli se mi kniha sama otevřela na stránce 230 a já jsem četl výše uvedené věnování doplněné textem:
Hrabal měl konkrétně na mysli skupinu mladých básníků kolem Ludvíka Hesse, kteří ve sklepní „klubovně“ libeňské ulice Krejčího číslo 4 vydávali v letech 1964–1972 zcela nekomerční a ojedinělý literární časopis Divoké víno.
Přestal jsem váhat a knížku si za 666 Kč koupil.
Je třeba dodat, že Hrabal se rozzlobil, když zjistil, že vydavatelství Mladá fronta památnou fotografii v knížce zřejmě omylem neotisklo. Objednal si u Vladimíra Michálka fotografie s transparentem a osobně je do knížky vlepoval.
Autor: LUDVÍK HESS
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |