Ať všechno přebírám zprava doleva, stále více jsem přesvědčen, že o Bohumilu Hrabalovi se nepíše; Bogan, jak jsme o něm blíže přemítali, se čte anebo poslouchá. Kdo neumí číst, nebo číst zapomněl, kdo neumí poslouchat, naslouchat, nastavovat uši, je barbar.
Chtělo by se napsat: „Ó, jak byl ten člověk složitej, jak byl zauzlovanej, naládovej; až hanba. I jak byl divnej.“
Jsem z novinářské a politické generace, která chodila brát rozum do hospody. Chodila tam poslouchat a naslouchat – ne z fízlovské profese, z poslání soukromých či oficiálních „uší vlasti“, jaká se dostala jednotlivcům, Čechům, silně pod kůži už za starého Bacha. Ale kvůli paměti.
Nemohu slyšet dnes donekonečna se opakující kecy o české hospůdce. Jakápak hospůdka; hospoda – to byl náš životodárný pramen. Odešel však do bytí jako pára nad hrncem.
Hrabal byl náš věrozvěst, guru, dokonalý znalec prostředí, které nás pozvedalo výše, některé pod stůl.
Hospoda se i pro mne stala kolébkou velkého poznání. V hospodě mne osud sblížil s jadrným spisovatelem Bohumilem Hrabalem, s šetřivým malířem Janem Zrzavým, s kouzelným a vzdělaným skřítkem, fotografem Josefem Sudkem, s mocným a rozšafným Janem Werichem, s mnohorozměrnými hlavami Josefem Kemrem a Jiřím Šterclem, Vladimírem Menšíkem i Lubomírem Kostelkou, s Egonem Bondym. Ale do hospody s námi se všemi, s malířem Josefem Brožem, hercem Zdeňkem Kryzánkem chodili po propuštění z vězení i generál Jan Syrový, někdejší ministr vnitra Rudolf Barák, ne vždy všemi oslavovaný, ale velký filozof Karel Kosík. V hospodě se tu a tam objevoval i „papá Jiří Hendrych“ a ve své době hodně proklínaný vedoucí přes kulturu Jiří Müller alias Miroslav Kapek. Věřte nebo nevěřte.
Nač ztrácet čas. Všechno už mnohem lépe napsal, popsal a rozluštil profesor a literární vědec Radko Pytlík, profesor Jaroslava Haška a Bohumila Hrabala a největší znalec české hospody.
Jak vešel Bohumil Hrabal do mého osudu?
Stalo se zčista jasna. Po přečtení většiny jeho díla jsem se díky Jaroslavu Majorovi ve Světě v obrazech a často i sám dostával, nebo společně s fotografem Lukášem Volkem, redaktory Jiřím Nožkou, Karlem Šmídem, Dušanem Spáčilem, skoro každé úterý do jeho blízkosti. Bylo to v hospodě v pražské Široké ulice, označené několika názvy – U Háku (u vchodu do lokálu byl zazděný hák); pak se hospodě říkalo také podle zelené barvy Brčálka nebo i Zelená Laborka (laboratoř). Tam od nás Bogan týden co týden dostával i časopis, často v přítomnosti malíře Karla Chaby. S radostí přijímal i publicitu ve Světě v obrazech o sobě, jíž jsme se mu my, jeho příznivci, odvděčovali. Ta způsobila, že nás občas zval i na společné krmení jeho koček v Kersku, což byl zážitek. V paměti mi zůstalo několik Hrabalových přikázání:
„Blbce poznám podle první otázky k rozhovoru, idiota podle prvního slova.“
„Přestaly mě bavit rozhovory o ničem a s někým, kdo si hraje na spisovatele nebo na novináře. Tím nechci říct, že nestojím o to, aby někdo četl, co píšu nebo říkám. Předpokladem pro každého spisovatele nebo snad i novináře je přece obdiv. Přitom všichni víme, že pro nás píšící znamená a vždycky bude znamenat, že v ní vstupujeme na tenký led. Mnohá témata jsou tabuizovaná nejenom společenskou konvencí, ale i současnými politickými poměry a ideologií. Jenomže spisovatel a novinář je tu vždycky od toho, aby konvence porušoval. Stačí připomenout mého oblíbeného Rainera Maria Rilka, který s oblibou říkával: Mé texty se někdy musejí číst proti srsti této společnosti, protože i já jsem proti srsti této společnosti.“
Hlavou mi běhají vzpomínky a zápisky a Hrabalovo anebo Bondyho vylíčení české hospody Kdepak nafintěné „hospůdky“, jak ji překřtili čeští snobové! Už Karel Čapek o nich psal, že takoví jsou největší evropští parchanti, jaké jinde nenajdeš.
„Mě tu všechno i v týhle hospodě strašně inspiruje. Sleduji tu jazyk, kterým tu lidé mluví. Život mne od malička táhl ke čtvrtýmu stavu, ke strýci Pepinovi, k obyčejným chudým klukům, ke svačinářkám, k mudrlantům. Teprve později jsem poznával intelektuály – Boudníka, Bondyho, hudebníky, výtvarníky, advokáty. Nikdy mne ani nenapadlo, abych si šel sednout do Klubu spisovatelů na Národní a tam poslouchat to žvanění. Tam jsem šel jedině, když jsem musel. V obyčejný hospodě poznám, jak se jazyk obohacuje. Mým základním jazykem je jazyk obyčejných lidí. Jazyk těchto lidí vždycky spisovatelův jazyk předbíhá.“
Spisovatel Bohumil Hrabal miloval pivo jako křen. Ctil pivo v pražských hospodách U Sojků, U Háku, U Dvou koček, zvláště pak U Zlatého tygra. Stejně jako ve své hospodě v Kersku, kde měl chalupu a své kočky. Přijít na pivo včas považoval Bohumil Hrabal za obřad své občanské každodennosti. Při našich setkáních mi psal omluvenky pro mou ženu, že jsme se zdrželi, když jsme jednali. Pamětníci si do svých hlav zaznamenali jeho rozčilený výkřik z letenské Formanky, adresovaný vrchnímu číšníkovi:
„ Pane vrchní, co jste to přinesl v půllitru za krásu! To pivo s nádhernou pěnou. To není pěna, to je šlehaná smetana, to není smetana, to je chladivý puding, to není puding, to je sám parádní gól. Pane vrchní, ta vaše Formanka, to není putyka, ta vaše hospoda, to je Betlémská kaple, ve které se každý host stává tím, kým býval, nebo chtěl by být, pane vrchní, ta vaše Formanka, to není putyka, ta vaše hospoda, to je hlučná a hlučící samota, ve které se nejlíp sní. Pane vrchní, panenkomarjá, co jste mi to přinesl v tom půllitru za krásu!“
S čtením knih Bohumila Hrabala jsem většinou neměl žádné problémy; jedny se mi líbily hodně moc, a pak i filmy Jiřího Menzla natočené podle Bohumila Hrabala – od některých řádek, zejména po majetkovém převratu v listopadu 1989, jsem pak poněkud odvracel hlavu. Ani jeho jazyk mi někdy už neseděl. Ale i to se může stát – a nedělám z toho pro sebe žádný problém. Hrabalovy knihy se nejen četly – ale také často spalovaly.
Nepíši o panu Bohumilu Hrabalovi poprvé. Psal jsem o něm již za jeho života – i později. Ale je zajímavé, že pár řádků z textů, které jsem o něm napsal, mi editoři vždycky vyškrtli, jistě ne kvůli němu. Nikdy jsem se proti tomu nevzpíral, ale přiznám se, že mne to hodně mrzelo. Bylo to autentické, ne z druhé nebo třetí ruky. Oznamuji čtenáři podruhé, potřetí.
Ve středu dvaadvacátého února 1990 jsem šel Pařížskou ulicí do redakce Světa v obrazech. Najednou se na pravé straně chodníku směrem od Staroměstského náměstí dostal na mou úroveň doktor Hrabal v barevném kulichu, ve větrovce, s dlouhou červenobílou šálou, s báglem přes rameno a povídá: „Přijďte na pivo k Hákům! Povím vám novinu.“ Nevěděl jsem, ani netušil, o co jde. Myslel jsem tehdy spíše na věci redakční než pivní. Tak jsem zcela pochopitelně nejprve zašel do redakce a hned potom za doktorem Hrabalem.
Už jsem měl pivo předem objednané na stole, Bogan seděl u stolu sám a byl lačný, aby mi řekl svou zvěst. Věděl jsem, že s panem Hrabalem je nejlépe rozmlouvat o samotě, mezi čtyřma očima. V takových okamžicích byl úplně jiný než v přítomnosti publika, kdy se z něho stával šoumen a leckdy se i divoce předváděl. Pamatuji si jeho slova kvůli jejich výjimečnosti naprosto přesně, jako by mi zněla v uších dnes: „Co tomu říkáš? Havel včera meldoval ve Washingtonu v Kongresu Spojených států, že splnil úkol.“ Zpočátku mi nebylo nic jasné, ani zřejmé, proto jsem se v zápětí opatrně optal: „A jak tomu mám rozumět?“
„Tak, jak vám to povídám,“ řekl mi spisovatel česky. Střídavě mi tykal a střídavě vykal. Než začal jako jindy, po více vypitých pivech, mluvit francouzsky, kdy jsem mu už nerozuměl ani slovo. „Ty nevíš, že Havel byl v osmašedesátém ve Státech? Několik měsíců tam tehdy byl a teď tam ohlásil, že svou práci ukončil, že splnil úkol jako hlava státu.“
Nevěděl jsem o tom tenkrát vůbec nic a nevím to dodneška, ani v literatuře, ani u pamětníků jsem po tom nepátral.
Když jsem se po vypití posledního piva odebral do redakce, nenechal jsem si všechno pro sebe. Skoro jednohlasně se však na mne moji spolupracovníci a tehdy i mí podřízení osopili, kam na takové hlouposti chodím. Někteří s trikolorami na klopách. Ohradil jsem se, že to není z mé hlavy, ale že jsem právě seděl s panem Bohumilem Hrabalem. Zpozorněli, podívali se jeden na druhého a dali se do mne znovu: „Už bys měl vědět, že Hrabal má vypitej mozek, že blábolí úplný nesmysly, že má v hlavě nasráno.“ Myslím, že totéž si v tu chvíli mysleli i o mně. Začal jsem se stávat starou strukturou. Tvrdili to i takoví, kdo s guru české literatury nevypili nikdy v hospodě ani žejdlík. Když jsem zaslechl něco o sračkovitosti Hrabalovy hlavy, uražen jsem odešel znovu na pivo.
Na jedno ze svých posledních větších setkání – 22. února 1990 – s mým milovaným spisovatelem Bohumilem Hrabalem jsem od té doby nikdy nezapomněl. Ani jsem se neurazil, když mne při svých osmdesátých narozeninách u Tygra, na něž jsem přišel opožděně, poslal cholericky, jak měl občas ve zvyku, do mezí, do nichž se občas lidé posílají, jako to uměl jenom on, když už měl lidí za celý dlouhý den plné zuby.
Mistře, díky Vám a mějte se, nemohu nikdy zapomenout.
Autor: ZDENĚK HRABICA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)