Vrátit se, odkud jsi přišel, co je na tom těžkého?
Seneca, O klidu duševním
13. února 1997 se s „králem pábitelů“ (tímto výrazem označoval autor své vyprávění i podivuhodné hrdiny svých povídek) rozloučili čtenáři. Davy lidí, kteří dříve stáli fronty na jeho knihy, naplnily velkou obřadní síň krematoria. S nimi skupina přátel a známých, herci a filmaři: z vládní garnitury přišel jen ministr kultury.
Až z Paříže přijel výtvarník Jiří Kolář. Cikánská kapela zahrála svému příznivci tesknou dumku: Cikánský pláč.
U Zlatého tygra, v hostinci, kam spisovatel pravidelně docházel, se pak konala smuteční panychida, jak jinak než ve formě „pivní slavnosti“. Senzacechtiví novináři nahlíželi k vyhraženému stolu pana Hrabala pod „malými“ parohy, jenže On tam kupodivu neseděl. Následovalo několik nekrologů a hladina zájmů se uzavřela.
Večerníky dne 3. února přinesly zprávu: „Spisovatel Bohumil Hrabal zemřel pádem z okna z 5. patra ortopedické kliniky nemocnice Na Bulovce v půl třetí odpoledne nešťastnou náhodou, když krmil holuby.“ Primář ortopedické kliniky k tomu připojil: „K neštěstí došlo v době poledního klidu, kdy byl pacient na pokoji sám. B. Hrabal si zde léčil vertebragenní algický syndrom se silnými bolestmi kloubů a zad. V pondělí 3. 2. podlehl patrně své slabůstce – krmení ptáků. Vylezl přitom na okno a vypadl z něj. Dopadl přímo u vrat kliniky. Lékaři byli u něho takřka okamžitě, ale mohli pouze konstatovat smrt.“ – Podobně zněl i nález policie: „Šlo o nešťastnou náhodu. Cizí zavinění zcela vyloučeno. V těle dotyčného nebyl zjištěn alkohol, ani vliv utišujících prostředků.“
Chlácholivým komuniké měl být případ uzavřen. Veřejnost však spokojena nebyla: je tu příliš mnoho nejasností. Především stůl u okna, který se prý při krmení holubů zvrátil. Proč však pacient na stůl vůbec lezl? Parapety u okna v nemocničním pokoji měří 35–40 cm a jsou ve výši, kam člověk dosáhne, aniž by se nahýbal. Nemocný se tedy snažil vysoukat až na vnější okraj okna celým tělem. Jaká záhadná „libůstka“ ho k tomu vedla? A jak to, že pacient, trpící maniakální depresí, byl v kritické chvíli na pokoji sám?
Mnozí si kladou otázku: šlo opravdu o nešťastnou náhodu, nebo o sebevraždu?
Tato otázka není tak neopodstatněná, jak by se na první pohled zdálo.
Už dříve se prý Hrabal pokusil vyklonit z okna, ale hromada knih se pod ním sesula. Čekal tedy jen na příležitost, až bude u okna stůl a u něj židle.
Motiv konce a odchodu ze života byl stárnoucímu „pábiteli“ obsedantní představou. Mluvil o sebevraždě tak často, že se mu přestávalo věřit. Básníci vždy poněkud přehánějí a nadsazují. Jsou lidé, u kterých je dobrovolný odchod ze života něčím nepředstavitelným. Málokdo dovedl vychutnávat život a krásu přítomných okamžiků tak intenzivně jako Hrabal. „Vám se bude asi těžko umírat,“ říkali mu prý lidé v Kersku. Žil naplno, jak sám říkal, „na plný plyn“. Vyhledával zajímavé lidi a dovedl vyhmátnout pozoruhodné okolnosti. V událostech i ve všedním, banálním životě. Sympatizoval s trpícími, s lidmi nejubožejšími, soucit byl mu nejvyšší formou lásky. Právě v nich nacházel skrytou „perličku na dně“. Dobrovolná smrt je vždy nepochopitelná, je jakýmsi nerozluštitelným vnitřním tajemstvím lidské duše. Jenže snad – právě proto… V posledních letech byl Bohumil Hrabal sklíčen a neurotizován zhoršujícím se zdravotním stavem. Nohy ho neustále bolely, je stísněn občasnými záchvaty dny. Obratle v páteři trnou, hlava neustále pobolívá. Ozvala se i stará nemoc po úrazu lebky na kladenských hutích: rozsev zánětu nervů. Přitom se zdá, že nemoc stagnuje. Lékaři přemýšlejí o tom, co s nehybným pacientem.
Čím dál tíživěji pociťuje „král pábitelů“ osamělost, krutost a nemohoucnost stáří. – „Já opuštěný nikdy nejsem, já jsem pouze sám,“ prohlašoval kdysi pyšně. Jenže to už dávno neplatí.
Bratr Slávek zemřel v roce 1987, v srpnu téhož roku skonala Hrabalova žena Eliška Plevová, zvaná Pipsi. Ne vždy si rozuměli a nervózní manžel už několikrát volal taxi a balil kufry. Pokaždé si to však rozmyslel. Jako povaha „lehce diskorzivní“ (řečeno jeho vlastními slovy) potřeboval mít vedle sebe klidnou a trpělivou bytost, jakou byla paní Eliška. V listopadu 1988 odešel navždy jeho věrný druh z dob mládí Karel Marysko. I to musel překonat. Zůstal sám. Na mladé přátele, kteří ho na cestách doprovázeli, byl nezvykle něžný, jakoby tušil, že brzy bude závislý na cizí pomoci. Ještě na Hrad pro vyznamenání se nechal dovézt na vozíčku.
Bohumil Hrabal byl typ mužný, nesentimentální, sám k sobě byl tvrdý a houževnatý. Přemáhal bolest a bránil se únavě a rezignaci. Se železnou pravidelností se dovlekl do pivnice U Zlatého tygra v Husově ulici kde, jak sám říkal, by mohl mít i „přistýlku“. Okamžiky rozjaření přicházely čím dál tím řidčeji, jakoby zázrakem. Také chůze a úprava zevnějšku byla čím dál náročnější.
„To že je pan Hrabal? Tohle nemůže být pan Hrabal!“, vykřikla kterási něžná dušinka, která ho spatřila odcházet z pivnice. – Leč byl to on.
Až do poslední chvíle potřeboval spisovatel svou „hlučnou samotu“, přátelskou společnost, bez níž, jak se zdá, nemohl žít. Nebylo to jen pití piva, i když i to prožíval jako jeden ze svých drobných rituálů. Chvíli seděl, upíjeje pivo, četl noviny. Zdánlivě netečně poslouchal okolní rozhovor. Jakmile vycítil něco zajímavého, zprávu, podnět, informaci, chňapl po tom a rozvedl to v pozoruhodný postřeh. Banální věci a detaily převáděl do oblasti fantazie, aniž přitom užíval gesta a manýry básnické exaltace. Zůstával vždy obyčejným a prostým člověkem. Hluboká znalost okolního dění, přesnost a dokonalost pozorování, schopnost paměti vybavovat si poznatky vždy v pravou chvíli ho učinily výjimečným.
Z otupující pivní seance se v Hrabalově blízkosti rodilo cosi zvláštního, slavnostního, pravá sokratovská debata, o které mluvil jako o „hospodské Sorbonně“. Miloval pivní rituály, které se v jeho přítomnosti nikdy nezvrhly ve žvást nebo blábol, i když vnitřní plachost i tíhu popularity zaháněl někdy křiklavými, napovrch drsnými slovy a gesty.
Své nejlepší „já“ vkládal Bohumil Hrabal do svého psaní, do tvorby, která mu byla posedlostí i posláním. Psaní bylo součástí jeho životního stylu. Říci o někom, že to byl „písař“, nebo po německu „šrajbr“, znamenalo vždy to nejvyšší uznání. S literaturou a s hospodskými rozhovory byl až fatálně spjat. Svůj prostor si proto až úzkostlivě chránil, i za cenu deklasace a ústupků. Rukopisy a dosud nevydané spisy považoval, sám bezdětný, za své „nenarozené
děti“.
Nakonec ho však opustilo i to „psaní“. Přesvědčili ho – a on tomu časem uvěřil – že už nemá cenu psát a vydávat knihy, že je s literaturou konec. Spolu s nakladatelem svých spisů „pohřbívali“ literaturu, kladli knížky v rakvi do hrobu. To byl opět jeden z „hrabalovských“ rituálů, z nichž se skládalo i jeho nejintimnější soukromí. Záchvaty depresivní melancholie zakrýval podle svého zvyku rezignací a šaškovskými gesty: „Už není důvod psát, už v tom psaní není žádná zábava, hravost a chuť, už mi to nic neříká…“, prohlašoval. Při životě ho držely snad jen jeho „kočenky“, bloudící po kerském polesí, které ho vždy očekávaly u autobusu, když přijížděl, a doprovázely jej až ke stavení. Kdo hovoří se zvířaty, kamarádí se s Bohem…
Pak došlo k hospitalizaci na ortopedii na Bulovce. „Koncem listopadu (1996) byl pan Hrabal naposled u Tygra, přinesl jsem mu fotografie z Berlína. 13. a 15. listopadu jsme ho totiž doprovázeli na přednášku do Berlína. Tam Hrabal naposled zazářil. Všechny udivovalo, jaké má znalosti nejen o literatuře a umění, ale i o dějinách a kultuře německého národa. Tehdy se setkal i se svou dlouholetou přítelkyní a překladatelkou Susanou Rothovou. Byla
už dlouho těžce nemocná a nyní se octla na pokraji duševních i tělesných sil. – Podzimní krajina poblíže Wannsee tvořila k tomuto setkání tesknou kulisu.
Vila, kde spisovatel bydlel, byla umístěna v parku, poblíže jezera. Nedaleko byl pomník a hrob básníka Heinricha Kleista, který se v těchto místech zastřelil. Hrabal mu záviděl takovou lehkou smrt, rychlou, básnickou: – Kdybych tak byl poručík Lermontov a měl bouchačku, – prohodil prý temně.“ (Podle sdělení Tomáše Mazala.)
„Bylo to velkolepé a poslední,“ halasil za několik dní U Tygra. Jakoby se vůbec nic nestalo, jako by to byl návrat z úspěšné zahraniční cesty. Ne, nebylo lehké mu porozumět. Tím těžší je pochopit jeho předčasný odchod.
Události nabyly rychlý spád. V neděli 1. prosince se prý v Kersku podle vlastních slov „nějak přepil“ a poranil si kyčel. V úterý se dal namísto k Tygrovi odvézt na Bulovku.
Odjakživa měl z nemocnice hrůzu. Už dříve zde několikrát pobyl, většinou na neurologii, aby se ukryl před výslechy a šikanováním. Ale to mohl chodit a byl poměrně zdráv. Nyní trčel na lůžku bez pohybu jako Lazar: „Je to karate!“, prohlašoval. – „Nečekal jsem to. Je to děsivý, ale má to logiku. Odsud už se nedostanu.“ – „Ladím se tu na smrt“, říkával trpce. „Jako když rafičkou ladíte příslušnou vlnu radia… když tu tak ležíte ty dlouhé dny a hodiny sám, tak se vám to všechno vrací, ty zasuté obrazy z dětství, i to, co jsem napsal, všechno vás to pronásleduje, místy je to děsivě delirantní, to dětství v Brně, to mé opilství…“
Lékaře vítal se šaškovskou ironií: „Pro mne už žádná vizita, sežeňte kněze. Já se už naladil na smrt… Goethe, když mu kněz uděloval poslední pomazání, řekl: „A ještě mi namažte polobotky, mám před sebou dlouhou cestu!?“ – Při vizitě žertoval: „Jste tady nade mnou jako na obraze Rembrandta Anatomie doktora Tulpeho. A přitom jsem řecká galéra, co se rozpadla, potopila na mořské dno, protože mám v čudu trup, rozlomená žebra. Ale to jsem já… Jsem prostě daun.“
Zpočátku se jeho stav lepšil, vypadalo to, že bude zase chodit. Potom došlo ke stagnaci. Pacient byl netrpělivý, odmítal rehabilitaci a nadobro se vzdával. Neustále žil vzpomínkami, které, jak praví Novalis, jsou jen druhou přítomností. Čas od času propadal rezignaci: „Udělal jsem všechno, co jsem měl, tak co ještě tady?“ A jakoby už z jiného světa: „Můj zájem odvanul, všechno se uzavřelo, všechno má svůj čas. – Kaněc filma.“
Člověk, svou povahou neklidný až neurotický, jenž při chůzi vždy přímo „lítal“ a zvládl hravě i několik kilometrů denně, cítil se pohřben zaživa, uzavřen v kobce, z níž není úniku. „Tak se dnes asi stavíte U Tygra,“ říkal nám teskně. Ke všemu byl Hrabal jako svrchovaný introspekt i „Wetterkrank“, trpěl neuralgií, která citlivě reaguje na počasí. A zima byla tehdy krutá, dni pošmourné, zamlžené, mrazivě netečné. Ani záblesk slunečního svitu.
V poslední době přivezli do jeho pokoje člověka se zmračenýma nohama, napůl v bezvědomí. Hrabal se trýznil sousedovým sténáním a představoval si hrůzu dlouhého utrpení. – „A co bude se mnou, až mne propustí z nemocnice?“ ptal se sám sebe. – „Kladruby, mezi vozíčkáře? To mi raději nechtějí říci.“
Snad i ten chmurný zimní čas rozhodnutí uspíšil. Přistavený stůl a židlička se staly šifrou poslední volby. Bohumil Hrabal zemřel, jako by si to sám napsal.
Motiv dobrovolné smrti se objevuje častokrát v Hrabalově díle. Již v surrealistickém období byl inspirován románem Reného Crevela Těžká smrt (autor skončil sebevraždou) a po vzoru biblického Kaina hodlá oslovit Boha třeba i urážkou. V témže duchu líčí sebevražedný pokus mladého výpravčího v próze Legenda o Kainovi (1949), která byla rozšířena v novelu Ostře sledované vlaky (1964). Hra se smrtí je navenek motivována eroticko-sexuálním selháním, ale ve skutečnosti je výrazem pochyb a rozpolcenosti duševního Já. (Podle vlastního vyjádření se však Hrabal tehdy o sebevraždu nepokusil.) V Legendě o Kainovi k této motivaci přistupuje rys mystický: je to svévolný rouhačský čin, volba smrtelného hříchu, vzpoura proti Božímu ustanovení. Úděl Kaina – člověka, jehož oběť Hospodin nepřijal a učinil z něj štvance a vyvržence, je pokusem o transcendenci. Motiv smrti se pozoruhodným způsobem transformuje i v Příliš hlučné samotě. (Na rozdíl od Legendy o Kainovi byla tato próza původně napsána volným veršem, čímž snad autor chtěl naznačit návrat k svým lyrickým počátkům.)
Sebezánik je jedním z projevů svobody a paradoxně se stává výrazem „vyššího“ poznání, šifrou znovuzrození. „Jen smrt dává světlo životu“ – to je mottem této prózy, která zachytila obranu jedince před fantomem dějin, jevícím se jako nesmyslná pulzace, i jako„mezní stadium“ lidské existence.
Fantaskní smrt baliče papíru Haňty (později byl motiv sebevraždy vypuštěn) je jediným možným svobodným rozhodnutím. (Jde patrně o variaci na Kantův „vyšší princip“.) Hrabal zdůvodňuje hrdinův zánik takto: „Tak mě to učil Jakob Boehme, že ten pravej duch v člověku se rodí z ohně, že má ty svoje vlastnosti ve světle života, kterej vyvěrá z vohně, protože takovej oheň ten povstává zase ze smrti, vychází z umírání, ve kterém ale zůstal ten nepřátelský žal, ten můj stesk ležící na dně v podstatě ohně, kterej se podobá smrti, která vydává to pravý světlo života.“
K tomuto poznání lze dojít jen odhalením clony: „Abych ukojila svoji zvědavost, půjdu teď tam, abych viděla věci, o kterých mne nemohl poučit ani sám Leibnitz,“ praví v jedné části knihy pruská královna Charlotta Žofie. Vytanula tato věta, vyjadřující touhu prozkoumat nepoznatelné, nahlédnout do záhad posledních tajemství, na mysli starci v podmračené zimní odpoledne 3. února 1997?
Konečné rozhodnutí je ovšem definitivní. Nevyčerpává se myšlením či gestem, byť sebevíce psychicky či emotivně zdůvodněným. Je nezvratným spojením náhod a intencí, pohnutek a událostí, spojením, kterému se také říká osud. Bohumil Hrabal volil svůj přístup k lidem i k životu podle toho, co prospívá tvorbě. Ta mu byla vším. Stala se mu i tato meta osudnou?
Měl od začátku víru v nadosobní poslání, cítil v sobě hrdost i pokoru lidí vyvolených. „Cítím, že jsem takové to dítě Boží. – Takový ten muž, který má otisk palce něčeho vyššího, co je víc než stát, co je víc než strana. Jsem maličký Sokrates, až na ten bolehlav.“ (Kličky na kapesníku.)
Podle Karla Marysky proslul Bohumil už v první třídě obecné školy osobitým procítěním novozákonních příběhů. Učitele náboženství překvapil např. „objevem“, že Panna Maria musela být sestrou Ducha Svatého. Symbolem jejich příbuzenství prý jsou ptáci, holubice: „Prostřednictvím holubice došla k Panně Marii zvěst o zrození Ježíše a jako holoubkové přicházelo zvěstování apoštolů a poselství Ducha Svatého.“ – V době nejhlubší beznaděje stylizoval se Hrabal do role libeňského Ježíška. I sebemenší detaily a události vnímal esenciálně, jako sváteční rituály. Jen proto mohl tak dlouho a vytrvale psát pouze „do šuplíku“, bez naděje na uveřejnění. Na závěr svého literárního působení se obrací k Hospodinu s výčitkou, apostrofou z Buddhova kázání o ohni: „Ó pane, ty mne rveš, ó pane, rveš mne, Hořící!“
Poetika „pábitelů“ mu umožnila zaujmout odtažitý, a tím vlastně dizidentský vztah k době. („Di sideo“ znamená totiž „sedím stranou“.) „To moje pábení, to je moje obrana proti politice, to je vlastně moje politika… můj způsob psaní,“ prohlásil, ovšem dodatečně, v eseji Veřejná sebevražda.
Ke konci už nemá sil, aby pokračoval v tvůrčím zápasu s dobou. Reaguje na události alespoň žurnalisticky, osobitým druhem lettrismu, fejetony, psanými jakoby mladé dívce, Dubence. (Toto jméno dal Karel Marysko americké studentce slavistiky April Criffordové, která Hrabala navštívila v Praze.) Jeho „literární reportáže“ komentují vzrušené záchvěvy doby. Čtenáři, zvyklí na esenciální „pábení“, jsou poněkud zklamáni. Mluví se dokonce o Hrabalově tvůrčí krizi. On sám si pouze připomíná Leibnitzovu větu o „melancholii věčné stavby“, podle níž je každé vítězství už předem předurčeno k zániku. Nové generace vždy nutně ničí to, co vytvořily generace předcházející.
V této rovině vidí stárnoucí autor současný společenský ruch přesněji a jasnozřivěji, jako zánik určité kulturní etapy.
Úpadek zájmu o literaturu nahrazuje přednáškami, přijímá pocty z ciziny: je vyznamenán rytířským řádem z Francie, jmenován čestným doktorem univerzity v Padově, dostává prestižní cenu Gr. Cavour. Pak už zbývá jen Nobelova cena za literaturu, které se nedočkal, ač byl na ni mnohokrát navrhován. Literatura jako umění je „pohřbívána“ i ve světovém měřítku.
V nemocnici si připomíná osud svého miláčka „chuligána“ Jesenina, zná jeho dílo skoro celé zpaměti. Svým typickým způsobem nám recituje verše: „Domů zas přijdu. Radostí cizí se potěším, v zelený večer pod oknem se jim tam oběsím.“ A týden před smrtí se opájí nostalgií dumky, kterou básník psal v nemocnici Na Poljance: „Přimhouřil už večer černé brvy. Čísi koně stojí u mých vrat. Nepropil jsem včera mladost svoji? Nepřestal tě včera míti rád?“ A končí veršem: „Nevrž, nesup, trojko opožděná! Kam to odplul život celičký? Snad už zítra nemocniční cela zkonejší mé srdce navždycky.“ A se zvláštním, u Hrabala nebývalým dojetím, dodává: „Hlavičko má bujná, kučeravá, kam jsi mne to, kam až dovedla!“ – Jesenin, jak známo, si podřezal žíly v petrohradském hotelu. Pro jistotu se ještě oběsil.
Záhadu smrti Bohumila Hrabala nelze redukovat jen na literární reminiscence.
Jeseninovo romantické gesto je jen kamínkem z mozaiky dojmů a pocitů, které rozhodly. U Hrabala hrají roli i niterně procítěné myšlenky, týkající se svobody, existence, zrození a smrti. V tomto smyslu připomíná výčet filozofa Jasperse z jeho pojetí krizových, čili „mezních“ situací: „Stigma existence v tomto směru jsou: Svoboda, rozhodnutí, volba, komunikace, tvrdošíjná vůle, odevzdání, uzavření do sebe, otevření se celému světu, obrácení, absolutní vědomí, nálada… láska.“ (Několik vět)
Na konci tělesného Já objevuje se touha dosíci „absolutního vědomí“. To neznamená mystické „bezčasí“, ani poruchu duševní či výkyv z psychické rovnováhy, kterými bývá podmíněna „normální“ suicida. Spíše jde o stoický pokus nabýt duševního klidu neustále připomínanou myšlenkou na smrt. O tom máme jen útržkovitá svědectví z posledních návštěv v nemocnici. „V poslední době prožívám stavy „mimovědomí“. Na několik hodin, zvláště pozdě k ránu. – Ale to není bezvědomí, rozumíte?“ – Snad právě ve chvílích „mimovědomí“ cítil se Bohumil Hrabal už někde jinde.
Dne 3. února došlo k události, jež je spojena s poslední volbou. Určitou roli sehrála tu okolnost, že nemocniční pokoj Hrabalův byl v pátém patře. (Během dvou měsíců pobytu vystřídal asi tři místa. Nakonec byl znovu přemístěn do pokoje č. 11 v pátém poschodí, odkud byla vyhlídka na Libeň, Vysočany a Žižkov, na místa, v nichž prožil svá nejplodnější léta.) V pokoji byl většinu doby sám, aby ho nerušily návštěvy od sousedů a aby mohl poslouchat rozhlas a televizi.
Náhodná okolnost, že pokoj byl právě v pátém poschodí, však pro člověka, jenž věřil v symboliku času a prostředí, mohla mít význam osudový. Jako znalec životopisů nejrůznějších spisovatelů si Hrabal povšiml, že u jeho předchůdců je páté poschodí jakousi výzvou. „Kolikrát jsem chtěl skočit z pátého patra, z toho mého bytu, kde mne bolí každá cimra (je míněn byt v Sokolnikách, odkud odešla i Hrabalova žena Pipsi), ale vždycky anděl mě v poslední chvíli zachrání, stáhne mě tak, jak chtěl z pátého patra skočit můj doktor Franz Kafka, tam z Maison Oppelt, kam se vchází ze Staromáku… taky ho asi bolel svět a bolel jej i jeho život, tak jak chtěl taky z pátého patra skočit Malt Laurids Brigg, taky ho bolel v Paříži svět.“ (Kouzelná flétna)
Páté patro mohlo být určujícím stigmatem, jemuž se podřizuje duch i mysl tělesně trpícího člověka. Představa pádu z okna mu pak splývá s vidinou kosmického bezčasí, v němž je zároveň na začátku a smrt je jen stínovým obrazem života. „Konstantin Biebl skočil z okna, napřed ale si, a to bylo dávno předtím, nechal namalovat od Štýrského obraz muže padajícího pozpátku z okna, jako když obrátíš stránku.“ (Listopadový uragán)
V nemocniční nečinnosti pronásledují Hrabala bludné představy a fantasmatické vize. Klíčový význam mají v této fázi Zápisky Malta Lauridse Brigga Rainera Maria Rilka. (Svědčí o tom i výtisk s podškrtnutými partiemi, který byl nalezen v Hrabalově pozůstalosti.) Rilkův hrdina Arvers si v pařížské nemocnici klade otázku: „Je možné, že jsme navzdory vynálezům a pokroku, navzdory kultuře, nic podstatného dosud neviděli, nepoznali a nevyslovili? Že celé světové dějiny byly pochopeny nesprávně?“ – Ano, je to možné, odpovídá Rilke. Teprve v osamělém tichu nemocničního pokoje pochopil Arvers jsoucno v jeho absurditě, ve spojení blaženosti a hrůzy. Děs je přítomen v každičkém bytí. „Můj Bože, kdyby se něco z toho dalo sdělit, ale bylo by to pak, bylo by to pak? Ne, je to jen za cenu osamělosti.“ – A právě tyto věty byly Bohumilem Hrabalem podtrženy. Maltovy Zápisky jsou neseny představou velké „vlastní“ smrti, kterou si každý jedinec nese sám v sobě, od okamžiku zrození. Tato představa je obecnou metodou, dosažitelnou každému jedinci. Jen smrt je vysvobozením z věčného strachu a z hrůzy absurdní existence. Blaženství zániku! Představa posmrtného života se náhle rozprostírá s hlubokým procítěním a s mučivou skepsí sebezkoumajícího nitra.
Rilkovo pojetí se liší od tzv. orfismu, jak jej vytvořila a chápala antika. Antický orfismus vycházel z představy, že posmrtný život není pouze pokračováním strastiplné pouti pozemské, nýbrž že je jediným životem vlastním, blaženým. Teprve potom se duše vtělí do jiného těla, buď zvířecího či lidského. – Modernímu básníkovi je víra v inkarnaci cizí. Smrt chápe ryze individuálně (každý si nese smrt sám v sobě), neboť i ona je interní součástí lidského Já a tudíž i poslední fází svobodné volby. Strach a úzkost, tyto mučivé průvodce života, lze zaplašit je stálým vyptáváním se na smrt a na počátek života. Pro Rilka je život pouze přípravou, v smrti je esence hrůzy i blaženosti, smrtí život sice končí, ale současně i začíná.
Rilkovy sugestivní formulace inspirují Hrabala k tomu, aby provedl bilanci bytí pod úhlem věčnosti. Není v tom nic morbidního, naopak. Právě u jedinců, kteří vzývají radostné zážitky a pocity rozkoše (Kundera by řekl „nesnesitelná lehkost bytí“), vyvstává s neobyčejnou naléhavostí otázka, „jak já se budu chovat, až přijde ten můj čas“. – (Stejnou kolizi prožíval např. Ernst Hemingway, který, ač trvale okouzlen životními zážitky, nakonec nalehl na ústí své lovecké pušky.)
Hrabal se tváří smířlivěji: „Vždyť vlastně smrt, ne, to vyptávání se sebe sama, je hovor pod zorným úhlem nekonečna a věčnosti, že už řešení té smrti je počátek myšlení v krásném a o krásném, protože vychutnávat si nesmyslnost té své cesty, která stejně končí předčasným odchodem, ten požitek a zážitek svého zmaru, to naplňuje člověka hořkostí a tedy krásou.“ (Obsluhoval jsem anglického krále)
Vychutnávat nesmyslnost této cesty vyptáváním a hrou předpokládá věřit ve smysl a cíl rozhovoru, třeba i s pomyslným čtenářem či posluchačem. Jenže na konci té cesty, která je křižována tělesným utrpením, beznadějí, ztrátou tvořivých kontaktů, zbývá Hrabalovi jen nutkání k „ukojení kosmické zvědavosti“, k dosažení „vrcholu prázdnoty“. Konec života a zážitek dobrovolné smrti se stává v posledním čase představou přímo obsedantní.
To se obráží v poslední fázi Hrabalovy tvorby. Konečnou fázi cítí jako vrchol, konec cesty i jako bludné „vítězství“: „Uvítězil jsem se, dosáhl vrcholu prázdnoty, jak to učil Lao-c?“ (Listopadový uragán) – Stejně jako mladý muž, který si sáhl na život, odpovídá na otázku psychiatra, proč tak učinil: „Zachtělo se mi ještě intenzivněji žít.“ (Třínohý kůň na dostihové dráze)
Už při cestě do USA prý pocítil, jak sám vyznává, „touhu skočit do řítících se vod Potomacu“, a věř mi, nebylo to jen prázdné gesto. Musel to však odložit, stejně jako „svou dávnou pitomou touhu vychutnat si, domyslet to, co jsem ještě nepoznal, i když jsem se jako dítě dvakrát topil“.
Symbol pulzace bytí, sestávajícího v střídání života a smrti, nachází Hrabal v kopuli románského kostelíka na Levém Hradci. Tam po věky věkův usedají staří holubi, aby zde čekali na smrt. Na tomto místě jsou tělíčka mrtvých ptáků, kteří se zde, generace po generaci, ukládají k věčnému spánku. „Zatímco dole zbyde z jejich kostí a peří jen guano a humus, nahoře ti mrtví holubi jakoby ladně rozevřeli křídla jako vějíře a stočili hlavičky tak, jak je naaranžovala sama holubí smrtka…“ (Veřejná sebevražda)
Vyptávání se na smrt a propast „věčnosti“ se u Hrabala stává všudypřítomným fenoménem, jenž prosakuje ze sféry duchovní do oblasti pocitové a existenciální. V próze Aurora na mělčině, napsané v záchvatu dějinné skepse (svět se nemění, vždyť návraty stále slaví svá vítězství), vychutnává okamžiky, kdy stál na prahu života a smrti a kdy se pocit absurdity a bilance promítá do povahového naturelu. Jako introspektivní tvůrčí typ odmítá tupou rezignaci nebo povrchní „vědomí“. V této době ještě plně důvěřuje v sílu svého „psaní“, v intenzitu dojetí, jež je schopen vyvolat v druhých, ve čtenářích a posluchačích. Stín této „absolutní pýchy“, své inertní Já, vtěluje do kouzelných zvláštností stylu: „Tak můj styl mladého muže a nakonec i spisovatele zvedá se z mýtických hloubek a rozvíjí se mimo moji odpovědnost, je to dekorativní hlas neznámého a tajemného těla, funguju jako nutnost, jakoby podoben květinovému výhonku k hranicím těla a světa… jak napsal pan Roland Barthes jakoby o mně.“ I tvůrčí instinkt a z něj pramenící víra však někdy zhasne.
Ztotožnění existence a tvorby, nemá-li být sebelživým přeludem a hříčkou vědomí, musí stále obnovovat svůj výraz. Symbolem, spojujícím obě dimenze, je u Hrabala motiv „cesty“, vinoucí se v různých podobách celým jeho dílem. V posledních dnech však vsakuje tento motiv do monumentální vize chodby, koridoru, vedoucího z přítomného okamžiku do kosmického bezčasí. (Týž obraz koridoru nechal Hrabal vtesat do náhrobku své ženy Elišky v Semicích.)
Záhadou posmrtného života se zabývá Moodyho kniha Život po smrti a Hackettův Lazarův syndrom, které Hrabal rovněž mnohokrát cituje. Moody pečlivě zachycuje stav lidí, kteří prodělali tzv. klinickou smrt. Okamžiky, kdy se „duše“ odpoutává od těla, popisují všichni pacienti jako cestu tunelem, na jehož konci panuje oslnivé světlo, jež všechno proniká a naplňuje člověka láskou.
Všechny tyto poznatky podivuhodně korespondují s obrazem Hieronyma Bosche, nazvaným Vize ze záhrobí. Obraz symbolizuje směs hrůzy a blaženství, utrpení a rozkoše. Pozadí tvoří světlo, záře, pocházející z jiných, mimozemských sfér. (Buzzatiho monografie o Hieronymu Boschovi, vydaná v nakladatelství Odeon roku 1982, byla rovněž nalezena v spisovatelově knihovně. Stránka s výřezem „koridoru“, jímž lidské duše vcházejí do empyrea, do prostoru nebeského blaženství a sídla Boha, byla vyznačena záložkou. To svědčí o tom, že právě tomuto obrazu věnoval Hrabal zvýšenou pozornost.)
Pozoruhodná je i technická koncepce Boschova obrazu, „Koridor“ či tunel je totiž koncipován cylindricky, s podvojnou perspektivou, kterou tvoří jednotlivé nebeské sféry. Koridor proto směřuje současně vzhůru, povznáší duše k nebesům, ale zároveň směřuje dolů, k zemi, je náznakem pádu. Protichůdnost Boschovy vize neunikla dojista pozornosti bedlivého pozorovatele.
Představa „koridoru“ se zračí i ve Zpovědi Malta Maugrise Brigga. Je-li člověku smrt vrozena, pak si lze „vlastní smrt“ vyzvednout a tím chránit svoji integritu. Smrt totiž může být nazírána současně jako konec i jako počátek něčeho nového. (V tomto smyslu exponuje svou vizi Hackettův Lazarův syndrom, jenž se rovněž našel ve výběru Hrabalovy četby.) Horší než smrt je totiž strach ze smrti. Zapudit tento strach, jenž naplňuje naše duše úzkostí, znamená přivolat si svou „vlastní“ smrt svobodným rozhodnutím.
Představa, označující „koridor“, hraje dominantní úlohu i u Rilka. Hrdina, jenž pomalu umírá v pařížském chorobinci, uslyšel hlas řeholnice, která kohosi volá ven na chodbu. Namísto správného slova „koridor“ však primitivní žena vysloví chybně „kolidor“. Právě z tohoto důvodu je Arvers nucen své umírání odsunout. Považoval totiž za nutné, aby byl omyl opraven a slovo bylo vysloveno správně. „Neboť byl básník a nenáviděl přibližnost.“ Komu jinému než básníkovi záleží na tom, aby správností slov bylo učiněno zadost pravdě. Básník si nechce odnášet jako poslední dojem fakt, že svět jde tak nedbale dál. Vždyť i „světu“ má záležet na přesném a pravdivém pojmenování. A smrt musela tehdy počkat.
Magický význam slova „koridor“, stvrzený R. M. Rilkem a Hieronymem Boschem, je možná klíčem k naší záhadě. Ne, nešlo o vrozený sklon k sebevraždě, ba naopak. Oba projevy, jak literární, tak výtvarný, jsou průsečíkem nejvnitřnějšího zájmu po odhalení konečného tajemství. Koridor totiž neznamená jen konec, je současně i počátek, je fází cesty, která se prodírá za hranice konečného Já k novým formám existence. Tento znak symbolizuje projekt tvořivého ducha do substance dějin, zhodnocuje úlohu tvůrčího jedince z hlediska příštích generací, a tedy i života sui generis.
Koridor smrti Bohumila Hrabala je proto výrazem neobvyklé, zřídkakdy vídané básnické odpovědnosti. Jeho čin daleko překračuje oblast literatury, je fenoménem existenciálním a fatálním, tedy, řečeno s Heiddeggerem, stává se záležitostí bytí. Také ve své tvorbě tíhl Hrabal k estetickému fenoménu, který s výše zmíněným filozofem nazval „diktátem bytí“.
Smrt svého přítele Vladimíra Boudníka charakterizoval kdysi Hrabal jako „sebezabití“: „Ve chvíli morálních situací protikladů si Vladimír utáhl mašli, aby si zvykl na nebezpečí (stále totiž doufal, že někdo přijde a „vrátí“ ho do života), aby si odpočinul, dosáhl nevědomí a pak aby se pokusil podívat se na sebe, na svět, na svoji práci z jiného úhlu, jinak. Tak Vladimír sám na sobě dělal téměř vědecké pokusy obnovování života zničením…“ (Život bez smokingu) Lze tedy Hrabalův tragický čin nazvat „sebezabitím“, jež vzniká ze souhrnu představ, vůle i náhody?
Snad i on sám si v rozhodujícím okamžiku šeptal, jako kdysi v dětství, když překonával strach, přeskakuje řeku po plovoucích krách z jedné strany na druhou: „Musíš! Musíš! – a: Sursum corda – Vzhůru srdce!“ Možná, že to bylo docela jinak. V žádném případě však nešlo o „podivnou libůstku“ a krmení ptactva. Až do poslední chvíle zůstává Bohumil Hrabal „frajerem“, tvůrcem a myslitelem, jenž dotýkaje se hvězd a okrajů „neznáma“ volí pád, aby viděl svět i sama sebe „z druhé strany zrcadla“.
V tom je tajemství Hrabalova „koridoru“, vize, jež krutou nevyvratitelností osudu stvrzuje opravdovost literárního poselství.
Z autorovy knihy Hrabalova Sorbonna
Autor: RADKO PYTLÍK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)