Sbírce Františka Uhra NOČNÍ POUŠTĚ dala název úvodní báseň oddílu Úzké průrvy, předznamenávající asociální polohy a často prázdný obsah času našeho člověčího bytí. Značný emocionální náboj je přeneseně, ale přesto obsahově výrazně a postupně konkretizován, aby se přiblížil klasickému epigramu, jehož je autor úspěšným tvůrcem, upozorňujíc na přetrvávající problémy a nešvary naší soudobé společnosti a bolavé věci světa.
Svazek vydaný Antonínem Drábkem, Balt-East, s ilustracemi Brigity Linerové v závěru minulého roku, obsahuje v deseti symbolicky pojmenovaných oddílech na 150 básní, z nichž se čtyři již objevily v jiných autorových sbírkách. Vše navíc uvedeno po „morgensternovsko-hiršalovsku“ zdánlivou poetickou slovní hříčkou Půlnočního rozhodování, ve své podstatě však promyšleně a plně vyjadřující odhodlání a opravdovost básníkova zaujetí pro pravdivé zkoumání a popis reality a hledání pevného bodu uprostřed nejistého času, a to na úkor svého pohodlí. Osobitým, kvalifikovaným doslovem sbírku opatřil Ivan Fontana.
Přestože název sbírky se může čtenáři zdát jednoznačně vymezujícím faktorem, z jejího obsahu je však na druhé straně zřejmé, že protikladem, ale stejného dosahu a myšlenkového poselství, se může stát její protiklad. Vodní živel valící se mezi břehy života a pátrající nejen po ztracených ideálech, jakou může jednou představovat „loď k veslu“, poté ale i „veslo hledající lodníka“. Nezapomínejme, že „dnem nocí / útočí / žraloci“. Ale za Prázdnotou, pokud nám na tom bude záležet, můžeme spatřit, sice jako pouhou tečku - „rovnoběžku / nadějí“.
Psát o této básnické skladbě znamená uvědomovat si mnohé souvislosti a vazby na ostatní autorovu tvorbu, a to nejen k již vydaným sbírkám veršů, souborům aforismů, ale také k nespočetnému počtu titulů detektivního žánru. Zde všude můžeme vypozorovat určité signály a vazby přesahující rámec daného druhu a žasnout nad Uhrovou tvůrčí erudicí, fantazií, napětím i intelektuálním nadhledem a obsahem, ale především nad programovou naléhavostí a posláním jeho výpovědí při odkrývání společenských témat a stavu našeho svědomí a vědomí. Vše též při plném zaujetí vzácné jazykové výbavě a otevřenosti se silným sociálním podtextem.
S tím vším se lze setkat jak v Nočních pouštích, tak i v souběžně vydaném bibliofilském svazku TERITORIUM CHODCŮ (ALFA-OMEGA, ilustrace Věra Martinková), „krátkých prozaických lyrizovaných textů“, jak při jejich vydání uvedla vydavatelka. Texty jsou stejného základu a rodu, plné duchovních poselství a síly jako verše, naplněné etickým apelem a úsilím o zachování a rozvíjení mravní podstaty našich činů a myšlenek. O umění naslouchat (Slavnosti rovin, str. 25).
Učitelů a vzorů lze v Uhrově tvorbě vystopovat více, především určitě Karla Čapka a Ericha Frieda, všech dobrých však bylo a je daleko více. A to i těch, kteří se sice neocitli v našem zorném poli, ale zanícenému čtenáři Františku Uhrovi stáli přesto za pozornost. Inspirativním jsou však mnohé životní situace a zkušenosti, které jako opravdový básník, a tedy bojovník a objevitel, nemohl nechat nikdy procházet kolem sebe bez povšimnutí. Svědectví o tom lze vystopovat i v nesčetném množství článků a recenzí, dotýkajících se dění ve společnosti, v níž působí jako citlivý seismograf, reagující na společenský vývoj rozkolísané doby světa nadějí i obav.
Ale zpět k Nočním pouštím. Zcela určitě jde o sbírku bilanční, odpovídající na otázku „Co po nás zůstane“, položenou již v jeho prvotině Tichá plavba (ALFA-OMEGA, 2002). Nedůležitá je proměna formální, verš je úspornější a hutnější, ale tím i účinnější, vyznačující se programově neustálým hledačstvím, konfrontací nejen naléhavých ideových, ale i ideologických jevů, silnou věcností a konkrétností, otevřeným a přímočarým pojmenováváním činů prostřednictvím jakýchsi specifických deníkových záznamů a poznámek z cesty „lidskou pouští“, otevírající a hlásící se „křikem / němých ptáků“, slyšitelných i přes ploty a uzavřená vrata, stíny mříží do chaosu klamavé současnosti s nejistou předpovědí, zato dramaticky a metaforicky zastoupenou mnoha přiléhavými symboly povrchnosti (b. Praxe), a do hloubky zasahující lidské účastníky dramatu „zlovolné moci“, kde „pravda prchá mílovými kroky“, ale i „dobrá noc obchází dům“. Je nám však třeba projít „úzkými průrvami“ a „spasenými svahy“, až na „schůdnou stezku“.
Ta nenabízí okamžitě prostor pokojného zázemí po bouři, ale pouhý mezičas proměnlivosti a inventury hodnot, vedoucí k poznání skutečné podstaty humánnosti „otevřené klece“ a vysněné záchrany bájnou, ale děravou archou. Nesmíme připustit, abychom přitom klamali sami sebe, hloubkové sondy musíme proto zapouštět nejen do své lidské paměti, také i do výšin své touhy. Následující jízda za voláním divočiny souostrovím vztahů je stále plná paradoxů a přes nadšené hlásání hodnot a přemíru gest jde často jen o pouhou hru, v níž převládají prázdná slova bez obsahu a pokory, usvědčující vratkost návratů řemesla silných. Sbírka nepostrádá zbytečná a samoúčelná slova, vše v ní vyznívá jako výzva k narovnání pokřivených vztahů a přehlížených hodnot.
Minuta ticha za ztracenými ideály nestačí, z prašivé sklizně „nikoli chléb / jen temné hry“. Bezectnost rozdává pocty i posty, přestože most se bortí a chodci mizí ve vánici. Přesto jsou pravdy, které zůstávají, i když leží s Ikarovými křídly v hlubině na dně moře. Ví o nich však sadař těšící se ze sklizně, jakož i básník, jenž přes své smíření věří v laskavé ruce a v poslední let dravců.
Noční pouště jsou otevřenou, přímou a silnou výpovědí o životech a osudech lidí, událostech a jejich době, která je poznamenala a kterou poznamenali oni. Skladba umožňuje vidět sami sebe jako v zrcadle, vnímat, poznávat a uvědomovat si na pozadí svých lidských vlastností své neduhy, neřesti a chyby. Nastoluje spoustu otázek, učí rozlišovat mezi hodnotami nejen v celých obdobích, ale i v drobnostech jejích okamžiků. Ukazuje cestu k pramenům a od nich po řece života pozorovat běh a břehy ubíhajícího světa, jeho poklidné i dravé proudy. Skutečně statečná, a nadčasová výpověď, plná poselství a hlášení o výsledcích pozorování za léta dotyků s dobou a společností.
František Uher nás oslovuje nejen jako občan, především jako vidoucí a hledající básník, zastávající a hájící vztah k tradicím a národním zdrojům, nelítostně tepající maloměšťáctví a odcizenost doby, naši honbu za pozlátky při přehlížení vlastního zázemí životních zkušeností a prověřených hodnot. Dokáže se stejně nekompromisně podívat na svět, ale i sám na sebe.
Jeho verše burcují, vycházejí ze silných etických postojů, jsou přesné a cílené. Nechybí jim bohatá obraznost, skutečná podstata, aktuálnost témat a důvod jejich vzniku. Básník čerpá podněty z běžného života, a už proto jsou jeho verše praktickým svědectvím a obžalobou. Neuhýbá před žádnými otázkami a tématy. Vše je navíc prodchnuto silnou humanitou, volající po lidskosti a vzájemnému porozumění. Kriticky posuzuje chování a činy člověka, jeho mravní nevybavenost, povinnost jít za pravdou, chybějící odvahu a zodpovědnost.
V žádném případě však nejde o nezávaznou hru s vybranými slovy, ale o vlastní, náročnou cestu dokonalého básnicky úsporného a důrazného stylu a obsahu, promyšleně účinné poetiky, směrující nás k cestě návratu za opravdovými hodnotami.
Sbírka Noční pouště je nejen morálním autorovým závazkem, též i plnohodnotným a nepřehlédnutelným současným básnickým činem. Určitě se však nehodícím do žádné z nekriticky vychvalovaných ročenek „nejlepších českých básní“.
Autor: JIŘÍ FALTUS
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)