Už dlouho si nevybírám návštěvníky ani hosty do svého příbytku, ani do svého nitra; do ztracena mi vyprchala z paměti bronzová tabulka na zdi zahrady malíře Vladimíra Komárka, která přikazovala: „Jen krátká návštěva potěší.“ Skutečností se nikdy nestala tabulka vysněná, přibitá přímo na naší chalupě: „Na návštěvu k nám-li jdeš, přines víc, než sežereš.“
Všechno je zcela jiné od okamžiku elektronické komunikace. Kdysi se to ještě dalo vydržet s počítačem T602, který mi nahradil psací stroj Consul, a stal se pro mne nakrátko nenahraditelným.
Jednoho dne však vtrhl do našeho panelákového bytu někdejší kremelský fotograf, divadelní fotoreportér moskevské herecké svatyně Divadla Na Tagance, Alexandr Špiněv. Zahromoval nad mou zaostalostí a pomocí kabelového spojení přivolal do malinké místnůstky – internet.
Jeho vliv na mne byl postupný, téměř plíživý. Pomalu, ale jistě jsem se na něm stal silně závislým. Ještě před desetiletími mou závislost na psaném redakčním slově (než jsem odhodil kalamář a inkoust) vytvářel psací stroj, turecká káva a cigareta partyzánka nebo posléze sparta.
Když jsem se konečně zbavil těchto neřestí a svých ošklivých návyků, začínal po probuzení každý den zapnutím počítače, prohlídkou nejnovějších informací z domova i ze světa a vyřizováním elektronické pošty. Pomalu jsem se přizpůsoboval; denně se mi ozývali další a další dávní kamarádi a v hojné míře i kamarádky, kteří (které) si na mne dlouhé roky ani nevzpomněli. Ale přibývali i noví komunikativní jedinci a kolektivy – až přišel okamžik, kdy jsem zcela zkolaboval.
Jednou se mi stalo, že jsem se v noci přistihl, jak bezděčně kopíruji slavného spisovatele Jaroslava Haška. Nikoliv, že bych chtěl napsat román o „idiotovi z kumpanie“, ale tím pravým idiotem jsem se stal já sám. Nadepsal jsem si v bezesné noci papírek „tabula rasa“ – „Jak jsem se (ne)stal idiotem.“
Nebylo kam uhnout, nebylo kam vycouvat. Ocitnul jsem se v pařátech neviditelného fluida.
Zrovna dneska, po ranním spuštění svého notebooku, na mne vyjekla nabídka na zpevnění ňader, na pořízení preparátu na růst vlasů, na tisícero lákavých diet ke zhubnutí, nabídky levnějšího povinného ručení. Dorazila i obsáhlá příloha, nabízející seznámení se s životopisem Miroslava Kalouska a s neřestmi Miroslavy Němcové, či barevné pohledy na krásy malebného Řecka.
Mezitím mi přišel obsáhlý elaborát Prof. PaedDr., MUDr., PhD., Dr.h.c. Jaroslava Maxmiliána Kašparů, užívajícího také autorského jména Max Kašparů, premonstrátského diákona, psychiatra, esperantisty, autora dvaceti esejistických knih přeložených i do polštiny, italštiny a francouzštiny.
Před časem jsem se s ním zapletl v polemice o zločinech či nezločinech komunismu. Respondent se mne snažil položit na lopatky, což se mu elektronicky tenkrát vůbec nepodařilo; podrážděně jsem reagoval na jeho rozhlasovou zpověď o minulé době.
Teď mne však nadchl: o překot si opisuji na bílý list papíru do paměti jeho myšlenky:
„…jedni ze současného stavu obviňují komunismus, jiní konzumismus, další neorealismus nebo hédonismus; z české kotliny se kamsi vytratil stud. Pojem hanba je dnes už srozumitelný málokomu. Dítě se nestydí zesměšnit učitele, muž se nestydí opustit ženu a děti kvůli milence, potomci se nestydí vztáhnout ruku na své rodiče. Není žádnou hanbou žít jako parazit nebo veřejně propagovat zlo. Proč by se tedy měli politici ve službách mafií stydět lhát, krást a podvádět? Navrhoval bych celospolečenskou infuzi studu a vybraným jedincům implantovat svědomí. Žijeme v době, která propaguje nosit všechno naruby. Normy chování nám prezentují svým nenormálním chováním duchaprázdné celebrity. Z pořadů některých televizních stanic, které by měly kultivovat lidskou duši a zjemňovat smysl pro krásu, pravdu a dobro, teče většinou krev, adrenalin, testosteron… Z této skutečnosti chápu, proč se užívá termín televizní kanály. Pokud bych jako léčebnou metodu navrhl revoluci, mohl bych být zažalován za trestný čin poškozování cizí věci. Skutečně cizí věci. Obávám se totiž, že už nám v této zemi nepatří ani ta vratká barabizna. Pokud bych navrhl terapii emigrací, může být položena otázka, kam utéct. Do některého evropského státu určitě ne, protože evropský dům opravují ti samí architekti, kteří nám pomáhali s projektem stavby oné vratké chatrče. …Chorobou je epidemicky se šířící pocit bezmoci… Frustrace vystřídá depresi, zklamání vystřídá bezmoc… Trvá-li dlouho, začne se měnit v agresi. A ta tady již je… nestěžujme si jenom na ty nahoře. Zavinili jsme si to i my sami, když jsme přijali převrácený životní styl, který nám našeptává: Žij bohatě navenek a chudě uvnitř! Pokud neprovede náš národ proměnu a nezačneme žít bohatě uvnitř a chudě navenek, nemáme šanci… Potom i mně samotnému nezbude nic jiného, než abych zamkl ordinaci, přestal diagnostikovat, navrhovat terapie a utekl se schovat. Rovnou mezi šílence. Nebude v tom ani trochu zbabělosti a nebudu tam sám. Bez vnitřní proměny a bez pokání tam skončíme brzy. VŠICHNI!“
Kladu si otázku, jsem už šílenec, nebo jsem už celým svým bytím idiot? Na tohle Kašparovo zjištění jsem přece mohl už dávno přijít sám.
Denně se stávám objektem posměchu za škarohlídství, za pesimismus. I blízcí se ode mne odvracejí. Chtějí si přece užít, bavit se, žít v hojnosti, být pořád jenom a jenom in.
Z rohu internetu na mne po ránu odkudsi vyčuhuje ještě další neodbytná informace, že předseda KDU-ČSL a ministr vlády ČR Pavel Bělobrádek je ve spárech Nového světového řádu, vetřelci do soukromí jsou tady v plné zbroji. Opírá se o svůj program: „Budeme prosazovat jeden identifikační průkaz pro všechno, v jedné kartě nahradí lidem všechny ostatní běžné průkazy a bude obsahovat nezbytné identifikační údaje.“
A k tomu mi ještě dodavatelé zprávy přidávají citaci nového ministra kultury Daniela Hermanna: „KDU přichází s velmi zajímavým inovativním návrhem, kdy se inspirovala americkou zkušeností, a to je jednotný elektronický doklad. To my navrhujeme jako jakousi čipovou občanku.“
S přibývajícími hodinami mi ve většině neznámí odesilatelé posílají zprávy o mé lásce k lesním plodům, hlavně k houbám, poučují mě, že na pražském Letišti Ruzyň (nerad doplňuji Václava Havla) došlo k zavření další oblíbené restaurace. Informátoři z celé republiky mi přeposílají jídelní lístky z parlamentních závodních kuchyní, na něž společně přispíváme z rozpočtu České republiky dohromady ročně cca 46 milionů Kč.
Zachycení spamů dávno již nefunguje, od časného ráno dbám slov svého elektronického učitele: „Mazat, mazat, mazat!“
Ještě předtím, než se dneska objevil čínský kamarád Cai Zhiye, jsem si myslel, že zatím na rozdíl od jiných nejsem úplný idiot; teď už vím, že jsem a asi pořád budu opravdový idiot.
Jak z bludného kruhu ven, zatím nevím, ale jsem hluboce přesvědčený, že večer usednu ke knize Gromyko, kterou skvěle napsal můj přítel prof. Svjatoslav Rybas, nebo budu obracet stránky knihy Ignáta Herrmanna Otec Kondelík a ženich Vejvara s ilustracemi Karla Součka.
Nebo si před obrazovkou s mou milovanou vlastní ženou otevřeme Cabernet Sauvignon z Arcibiskupských sklepů Kroměříž a pomodlíme se a společně si zapějeme: „Pane Bože, Pane Bože, netrestej nás a smiluj se nad námi!“
Ničemu – natož modernizaci – již nelze zabránit.
Idioty budeme všichni.
S Maxem Kašparem jsem už na jedné lodi.
Brzy všichni spadneme mezi šílence. Bez pokání mezi nimi skončíme všichni. Stejně jako Max Kašparů.
Autor: ZDENĚK HRABICA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)