Svůj VLAK DO VÝMARU (Host, Brno 2013) vypravila Ladislava Chateau ke čtenářům se sarkastickým podtitulem Volnost, rovnost a bratrství s Goebbelsem. Právě Goebbels, pán nad kulturou v nacistické Říši a prostřednictvím okupačních úřadů a loutkových vlád i nad ujařmovanou kulturou těch zemí, které hitlerovské Německo okupovalo, sezval za války podvakrát do města Goethova a Schillerova na literární kongres spisovatele z evropských zemí spřátelených s hitlerovským Německem nebo jím obsazených, ale i ze zemí neutrálních. Chtěl získat slavná a nadějná spisovatelská jména pro svou ideu literatury tzv. Nové Evropy, „pro niž“ Říše po tři léta „vítězila na všech frontách“, zprvu proti Západu podle nacistických představ dekadentnímu a ovládanému Židy, pak i proti židobolševismu na Východě.
Tak jako olympijské hry v Berlíně 1936 měly celému světu předvést fyzickou nadřazenost germánské rasy, tak spisovatelské kongresy ve Výmaru 1941 a 1942 měly ukázat duchovní dominanci a přitažlivost nacistického pojetí literatury v Nové Evropě.
Protože v kontinentální Evropě měla až do druhé světové války výsadní, namnoze inspirativní postavení literatura země, v níž císařské Německo bylo donuceno uznat roku 1918 svou porážku, Goebbelsovi velice záleželo na tom, aby právě francouzští spisovatelé uznali a svou účastí na výmarském kongresu potvrdili i kulturní kapitulaci své země, roku 1940 pokořené, zčásti ihned okupované, zčásti dočasně svěřené rukám kolaborantské vlády ve Vichy. A tak v touze po tom, aby získali obdiv a respekt intelektuálních představitelů země, kterou se cítili poníženi a kterou za druhé světové války sami těžce ponížili, chovali se nacisté k nim neskonale vlídněji než k intelektuálům v jiných dobytých zemích a zcela opačně než k literárním osobnostem například v naší zemi, kterou Vůdce vzal údajně „pod svou ochranu“. Z ní nebyl do Výmaru pozván nikdo, stejně jako z poraženého Polska; tři slovanské země – Slovensko, fašistické Chorvatsko a Bulharsko – měly ve Výmaru 1941 po jednom autorovi. Z Francova Španělska byli na výmarském kongresu pouze dva spisovatelé, z Itálie Benita Mussoliniho, nejbližšího spojence Hitlerova, dokonce jen jeden, zato z poražené Francie nejvíc, sedm! (Z Grossdeutschlandu se účastnilo výmarského kongresu osm autorů, tedy jen o jediného víc než z Francie!) A právě jen pro pozvané hosty z Francie byl na cestu bezmála celým Německem vypraven z Paříže speciální vlak.
Toto zvláštní zdvořilé zacházení s francouzskými spisovateli a jinými umělci (ostře kontrastující se „zvláštním zacházením“ jako označením pro lidi lifrované na smrt) ovšem volá po objasnění a Ladislavě Chateau slouží ke cti, že na toto volání jako snad první reaguje důkladným a přesvědčivým výkladem, v kterém využívá své hlubokého zasvěcení do psychologie, svého snad celoživotního sledování literatury faktu, memoárů a beletrie o „konečném řešení“ židovské otázky ve všech evropských zemích, a do něhož neváhala vložit doslova roky pátrání (u bukinistů, v antikvariátech, ve veřejných i soukromých archivech, v knihovnách, ale také u pamětníků) po dokumentech, jejichž suma umožňuje pochopit značný úspěch goebbelsovské lsti, dlouhodobou tragickou slepotu a hluchotu vynikajících autorů k brutálním nelidským praktikám okupační moci i kolaborantské vlády postupně proti Židům přistěhovalcům, pak proti Židům vůbec a nakonec vůči mohutnějícímu národnímu odboji.
Ta slepota hluchota je tím obtížněji pochopitelná, čím hustěji byly po Paříži rozesety úřadovny a střediska perzekuce a dokonce přímo ve městě provozován koncentrační tábor Drancy.
Aby neviděli a neslyšeli, k tomu si nevypěstovali dispozice až za pár měsíců okupace, k tomu byli disponováni desítiletími domácího šovinismu a antisemitismu. Proto Chateau nejen vodí čtenáře po ulicích a uličkách obsazené Paříže, ale sahá často hluboko do její minulostí.
Čím a jak její výklad drží pohromadě, díky čemu nejde o knihu tisíců výmluvných detailů, ale o sugestivní příběh osudového selhání jinak jasnozřivých a hlubokých tvůrčích osobností? Na to je jediná přijatelná odpověď: Ladislavě Chateau se podařilo sloučit zdánlivě neslučitelné: literaturu faktu a krásnou literaturu, literaturu, které se říká krásná, i když podává uchvacující zprávu o velice nepěkných věcech.
Po takovém spojení vody a ohně, faktů a fantazie, poznání a vyznání touží ti i oni. Beletristé studují hory naučné literatury, pídí se po dokumentech, nehazardují s věrohodností díla a vymýšlejí si jen to a jen toho se domýšlejí, co neodporuje obecně známým a dokonce i neznámým faktům a co je přes všecku svou absurdnost přece jen za jistých okolností možné a uvěřitelné. Tak psal fiktivní Paměti českého krále Jiříka z Poděbrad Václav Erben anebo předtím Lev Nikolajevič Tolstoj Vojnu a mír a kupodivu i Alexandre Dumas své příběhy z dějin.
Autoři literatury faktu často závidí beletristům čtivost a „zábavnost“ – kdysi bývala ve veřejných knihovnách oddělení literatury naučné a literatury zábavné – a hledají způsoby, jak proměnit membra disiecta, rozházené údy celku, v živoucí organismus, kde vzít živou vodu pohádek, oživující, křísící mrtvé. Přepilný autor Lenina v Praze i Justiční vraždy aneb smrti Milady Horákové poléval fakta, k nimž cílevědomě dospěl, sděleními o tom, jaké bylo počasí, když se vypravil za nějakým svědkem událostí, nastavoval svá sporá zjištění domněle beletrizující omáčkou.
Základem zdaru slučování literatury faktu s krásnou literaturou v jedinečnou krásnou literaturu faktu je u Ladislavy Chateau velice osobní prožitek trojího vztahu: k Paříži, ke krásné literatuře a k ubližovaným lidem; k tomu navíc těžce ji zasahující rozčarování: jak mohla přeludně nádherná Paříž a část jejich výsostných slovesných tvůrců tak zrazovat sebe sama, své poslání a elementární lidskou solidaritu s ponižovanými a ubíjenými?
Ani nejosobnější prožitek ovšem nenapíše takové poutavé dílo, jakým je Vlak do Výmaru, k tomu je zapotřebí autora, který dovede proměňovat prožitky a zážitky i své názory v dílo. To umění naznačila už autorčina knižní prvotina Barman rytířem Čestné legie (2004), a potvrdil Portrét pro Lou, Sabinu a Marii (2006), ale poprvé v plné kráse se přihlásilo už před knižním debutem prózou Věci mile pařížské na dvojstraně Literárních novin. Vzpomínám si, s jakým obdivem se o Věcech mile pařížských rozhovořil básník Jiří Veselský, který Ladislavu Chateau jen zahlédl na Bítově 1996 a nevěděl o ní jinak nic, ale měl dar čichat talenty jako nenasytní pohádkoví obři člověčinu; vlastně ne „jako“, protože tvůrčí nadání je člověčina sama, kvintesence člověčiny.
Ve svém úhrnu fascinující vypravěčské umění Ladislavy Chateau se skládá z šestera umění, především z umění pojmenovat. Už název Vlak do Výmaru upoutá, protože klade otázku, do jakého Výmaru, Goethova, do něhož mířil Dostavník do Výmaru, román Miroslava Slacha o pozdní lásce velkého klasika? Nebo do metropole tzv. výmarské republiky, marně usilující o demokratizaci země poražené v první světové? Anebo do slavného města, za jehož humny nacisté zřídili koncentrační tábor Buchenwald? A vlastně už: jaký vlak? Ve slově vlak je etymologicky zakleta představa vlečení.
Vlaky směřující z Paříže na východ, z jejího výslovně Východního nádraží, vlekly své cestující za druhé světové války na velice různé destinace, zavlékaly jak do Výmaru, tak do Osvětimi. Podobně vyzývavými názvy Chateau opatřila i jednotlivé kapitoly a kapitolky, a podobně přesně, trefně a vícevýznamně pojmenovává události a jejich strůjce i oběti. Využívá přitom svého
umění citátu. Chateau cituje oficiální výroky, úřední vyhlášky, ale také hlášky z anekdot, výroky a vyhlášky zesměšňujících, devótní písničku i Slovo Maršálovi, básnickou ódu na domnělého Otce vlasti z Hitlerovy milosti; napsal ji a ve slavném Le Figaru uveřejnil básník v celém kulturním světě uctívaný, a autorka Vlaku do Výmaru si neodpustila ani ocitování ódy Generálu de Gaullovi, s kterou přispěchala opět v Le Figaru táž celebrita pár měsíců poté, co generál vystřídal v čele Francie Maršála. Výmluvný citát z tisku i z ulice, z reklam i z jídelních lístků restaurací, ale také z dopisů, osobních deníků, z projevů v rozhlase i na výmarském kongrese pod taktovkou Goebbelsovou, vypovídá lapidárněji a hodnověrněji než sebedůkladnější popis situací a jejich proměn. A co teprve konfrontace citátů!
S ní souvisí umění uvést událost, osobu, myšlenku na scénu v pravou chvíli. Tou pravou chvíli je okamžik, kdy vychází najevo jejich jindy nejasná, nezřetelná podstata. Tak stránky zevrubně vyprávějící o proslulé N.R.F, La Nouvelle Revue Française, objevují se až v oddíle 1941, kdy některé z jejích hvězd neodolaly vábení a vycestovaly do Výmaru, tedy ve chvíli, kdy se naplno projevila odvrácená stránka jinak jistě chvályhodné preference literární hodnoty, totiž politická obojakost, vystopovatelná ovšem už a až i do minulosti časopisu, v němž publikovat znamenalo pro autory víc než nejedna prestižní cena. A Chateau neopomene připomnět: „Francouzi s pobavením prohlašovali, že N.R.F. je v lednu fašistická a v únoru protifašistická.“
Vox populi, vox dei. Vox populí, jadrná lidová řeč, nezůstává pod zámkem uvozovek nebo skloněná do kurzivy, ve správně skrovné míře koření (jen text nepřepepřit!) po ní sahá autorka i ve svém vyprávění, neváhá například otevřít odstavec slovy „Ale chyba lávky…“ nebo „Jenže co je Paříži zakázáno… anebo „V Café de Flore je pěkně nabito…“ To už jsme i u svrchovaného umění ironie. Jak už víme, ironie vystupňovaná až k sarkasmu je už v podtitulu, ironicky jsou pojmenovány některé kapitoly (Gestapácké komtesy, Ve městě Goethově a Schillerově, Nouvelle élite, Jen cinkot skla a stříbrného náčiní, Místo na slunci si musí každý zasloužit, Revue je mrtvá, ať žije nakladatel!), ale hlavně ironie prostupuje vyprávění na stránkách, kde by se jiný autor jal mentorovat a soudit. Ke konstatování, že v každém městě na cestě Německem se na počest vzácných (tj. de facto jen umně balamucených) hostů konal banket, Chateau poznamenává: „Bohužel však nikoho z nich nenapadlo, aby navštívil koncentrák v Buchenwaldu u Výmaru nebo v Sachsenhausenu u Berlína…“ Přitom zcela ponechává na čtenáři, aby si sám doplnil, že něco takového by hostitelé nedopustili a že není v doposud vydaných denících, korespondenci a memoárech nejmenší stopy, že by se účastníci cesty po dokonale spořádané Říši o poměry v koncentrácích zajímali.
A to už je autorčino umění poskytnout čtenáři potěšení samostatně domýšlet vyprávění a klást si otázky. Nejmarkantněji se uplatňuje na stránkách, kde se čtenář dovídá, jak spisovatele čtyřprocentní sexuální orientace okouzlil přidělený šarmantní německý oficír podobně orientovaný. Jak by ne, řekne si čtenář, kouzlo vycházkové uniformy působí nejen na ženy. Přemýšlivějšího čtenáře samozřejmě napadne, že obmyslní hostitelé, jistě předem dobře informovaní o preferencích autorů, o něž jim šlo, sotva ponechali náhodě, kdo má sehrát komu úlohu roztomilého společníka A ještě přemýšlivější čtenář, který se rozpomene, kdo byl od Noci dlouhých nožů na černé listině a dodáván do koncentráků, položí si otázku: byl hýčkaný a opečovávaný host tak snadno zatokatelný, že mu nedošlo, jak je zvláštní, kdo se mu věnuje, kdo se mu smí věnovat a zda se mu snad nevěnuje jen na vyšší rozkaz a shodnou sexuální orientaci, nacismem už pronásledovanou, jen mistrně nehraje.
S uměním dopřávat čtenáři radost ze samostatného domýšlení souvisí i způsob, jak se ve Vlaku do Výmaru realizuje jedna z hlavních metod poznání, totiž umění srovnávat. Výslovných srovnání dění v okupované Francii s děním v Protektorátu Čechy a Morava je ve Vlaku do Výmaru méně než šafránu. A proč taky? Čtenář u nás nebo i všude v Nefrancii (pro vydání ve Francii by autorka jistě text přepracovala) automaticky porovnává svou zkušenost nebo to, co ví o nacistické okupaci své země s tím, jak to chodilo ve Francii. Své umění srovnávat a objasnit zjištěné rozdíly však Chateau prokazuje ve výkladu různé motivace účasti jednotlivých francouzských autorů na komedii zinscenované Goebbelsem.
Jen obdiv si jistě zasluhuje rozsáhlá obrazová část knihy, fotografie a reprodukce dokumentů, které text nejen ilustrující, ale i podstatně docelují. Velká část snímků (zejména z archivu autorčiny francouzské rodiny) je tu publikována poprvé, některé fotografie (jmenovitě z výmarského kongresu) jsou převzaty z alba, které účastníci dostávali na rozloučenou a jehož se po válce hleděli rychle zbavit; zatím se prý ví jen o dvou dochovaných exemplářích; autorce je gratis zpřístupnil syn nizozemského hosta kongresu, který před svým zatčením a odsouzením album zakopal na zahradě.
Nad všecky zmíněné a další přednosti Vlaku do Výmaru vyniká kniha Ladislavy Chateau tím, že už v Goebbelsově zvláštním, jakoby vstřícném a porozuměníplném zacházení s delegáty z Francie nalezla cosi, co je příznačné pro dnešek a co Karel Sýs ve své Apokalypse podle Joba pojmenoval ve verších: „Peklo se naučilo hřmět potichu / čerti si opatřili filcové papuče / Vztek není na pořadu dne nýbrž pohlazení po hlavičce.“ Goebbels hladil francouzské delegáty svého Výmaru po hlavičce, toleroval jim, za co trestal jeho režim Němce i Neněmce, které nepotřeboval do své úděsné komedie, snad přímo nařídil, aby byli hlazeni nejen po hlavičce a poplácáváni nejen po zádech, a tím ukázal, jak lze dokonale poplést, zmást, okouzlit, získat, ulovit, ochočit a zapřáhnout do svých služeb i tvůrčí osobnosti první třídy, dokonce i jednoho autora nobelistu, který však – naštěstí pro zemi galského kohouta – nebyl z Francie.
Vlak do Výmaru však zároveň neméně včasně ukazuje i na osobnosti, které se k nástupu do vlaku, který zavlékal své cestující do pekla, nedaly přimět, a naopak vstoupily do riskantního odboje.
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |