»Pane K., dobrý večer,« oslovil jsem vzrušeně a hezky česky vysokého, hubeného, postaršího intelektuála v jednom z pařížských divadel.
   »Dobrý večer, vy jste Radovan?« zeptal se mě také česky spisovatel K., píšící dnes již především francouzsky.
   »Ano, jsem Radovan Rybák, z levicového deníku Haló noviny, z České republiky, však víte, psali jsme si spolu prostřednictvím režiséra Antonína Kachlíka,« odpověděl jsem překotně spisovateli, od kterého jsem četl snad všechny knížky, které kdy vydal.
   »Vím, a kde je ta krásná žena, kde je ta blondýnka? Posílal jste mi vaši společnou fotku z Václavského náměstí, pevně věřím, že je tady s vámi v divadle,« vyzvídal K.
   »Promiňte, pane spisovateli, není tady, prostě odmítla přiletět do Paříže spolu se mnou, omlouvám se. Přesto se vás chci zeptat, zdali bych mohl s vámi natočit alespoň krátký rozhovor?« zeptal jsem se »na rovinku« slavného spisovatele, který lehce zbrunátněl.
   »To nemyslíte vážně, vždyť jsem vám psal, že mám jedinou podmínku. Že natočíme rozhovor, ale jen, když tady ona bude s vámi. Víte, že chci zavzpomínat na časy, kdy jsem miloval, ach tam daleko v Praze, krásnou mladou ženu, byla té dívce z fotky hodně podobná,« vysvětloval a gestikuloval dlaní své levé ruky spisovatel, lehce se potil na čele a pokračoval.
   »Vážený pane, pokud dnes v divadle tato žena není (a vytáhnul z náprsní kapsičky svého saka fotku holky modrooké), tak prostě žádný rozhovor nenatočíme,« zdůraznil s tím, že nemá času nazbyt.
   »Pane K., dělal jsem všechno možné, aby tady byla Eva dneska s námi, ale nepovedlo se to, nechtěla přijet, rozešli jsme se a věřte tomu, že to nebyla Směšná láska,« oponoval jsem mu dost agresivně a měl slzy v očích.
   Spisovatel se pootočil zpátky ke mně, po chvíli se na mě chápavě podíval a dotkl se mé levé ruky.
   »Pojďte, dáme si kávu, vždyť máme ještě skoro hodinu do začátku představení, řekněte mi něco víc o vaší Směšné lásce,« obrátil najednou spisovatel a v očích se mu zračilo mládí. Mládí, Brno, Praha a všechny ty inteligentní a krásné ženy, které prošly jeho životem. Nebyly mu lhostejné ani dnes, daleko od domova, všechny ty »kopretiny«, které byly pro něho inspirací a smyslem života.
   Posadili jsme se v jakési útulně působící kavárně, která byla součástí divadla, byl v ní ale klid na rozhovor.
   »Nechtěla přijet, měla strach, obavy a vůbec,« začal jsem docela zeširoka a obličej spisovatele zračil zájem.
   »Jaký strach, žijeme přece ve všeobjímající a láskyplné demokracii, no ne?«, zasmál se ironicky K. a bylo na něm vidět, že chce, abych pokračoval.
   »Víte, sem tam jsme četli také vaše knížky a Eva je vždycky charakterizovala, jako krásné, ale těžké. Měla zaměstnání, které ji nebavilo a pak byla bez práce, a smutná,« snažil jsem se přiblížit spisovateli svůj pražský život s Evou. K. se usmál a já pokračoval.
   »Když Eva získala zaměstnání v České televizi, moc jsem jí to přál, ale ve své podstatě to začal být malér,« vysvětloval jsem K.
   »Začala mít prostě strach z politiky, z toho, že by někdo mohl přijít na to, že já naopak pracuju v levicovém tisku, a proto jsme se jednoho dne rozešli, jednoduše, aby se nemusela bát o případnou ztrátu zaměstnání, měla strach z nezaměstnanosti, můžu jí to vůbec vyčítat?« vysvětloval jsem K., který chápavě kýval hlavou.
   »Jo, v redakci České televize, tam se asi musí poslouchat,« potvrdil mé domněnky spisovatel a já pokračoval.
   »Chtěla se mnou zůstat v jakémsi sexuálním vztahu, já to neodmítl, nechtěl jsem o ni úplně přijít, ale nakonec jsme se stejně rozešli,« svěřoval jsem se K., který lehce nadzvedl obočí a dál se na nic neptal. Najednou se zvedl od kavárenského stolu, zasažený tím, co slyšel a řekl: »Bohužel, v mé domovině, v bývalém Československu, je všechno stejné, zažil jsem to naposledy takříkajíc na dálku, v roce 2008. Byl to tehdy na mou osobu vskutku mediální atentát, už po několikáté mě ve vaší vlasti vlastně popravili,« vysvětloval smutně při odchodu od kulatého stolu v kavárně divadla, kde jsme se poprvé a pravděpodobně naposledy setkali.
   »Ne, ten rozhovor prostě neuskutečníme, možná bychom ho nenatočili ani, kdyby tady s vámi byla Eva,« svěřoval se ve chvatu slavný spisovatel. »Víte, příliš mi vaše vyprávění připomíná Československo, nemůžu vás poslouchat, stýská se mi, to mi věřte, paradoxně po všem, co jsem tam tehdy zažil, taková to byla tenkrát nesnesitelná lehkost bytí« chvatně dodal slavný spisovatel a zmizel v davu návštěvníků divadla, kteří v momentě zaplnili divácký prostor, tak blízko pódia, na kterém za pár minut začínalo představení. Slavné, smutné a tajemné.
   Představení, jehož scénář napsal Milan Kundera.




Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)