Soustavně začala Jaromíra Kolárová publikovat až po druhé světové válce, z třicátých let je však třeba připomenout jednu příhodu, v souvislosti s níž se – poprvé – objevuje jméno Jaromíry Kolárové. Julius Fučík otiskl v Tvorbě v roce 1938 dopis oktavánky dejvického gymnázia Mirky Trnkové k dramatizaci a inscenaci Goethova Utrpení mladého Werthera v Déčku E. F. Buriana. Studentka v něm protestuje proti příliš „temné“ hře a shledává ji „neinspirativní“ pro mladé lidi roku 1938. Fučík byl podezírán z toho, že si dopis napsal sám, protože bylo známo jeho kritické stanovisko k Burianovu představení Goetha, podezření se však rozplynulo ve chvíli, kdy se podařilo objevit pisatelku dopisu – studentku Jaromíru Setničkovou. Už tehdy se Kolárová vyslovuje pro „jasnou“ literaturu, pro literaturu, která by zdůrazňovala kolektiv a byla schopna včlenit se do života, mezi obyčejné, všední lidi – a tato představa literatury jí už zůstává. Kolárová straní umělecké slovesnosti, v níž přes určitou drsnost a kritičnost uměleckého obrazu nikdy nepřeváží skepse nad jasnými tóny, v níž zazní nanejvýš smutek, v první řadě však protest proti řádu, v němž vládne buržoazie, a vědomí solidarity s těmi, kdož usilují o uskutečnění spravedlivějšího světa.
(Doslov in Kolárová, Jaromíra: Můj chlapec a já. Praha, Československý spisovatel 1977, s. 295–6)
Od samého začátku obklopuje dětské hrdiny knížek Bohumila Říhy příroda. V sedmdesátých letech však dochází k určité změně i v tomto směru. Říha jako by chtěl dítěti – zvlášť dítěti, které vyrůstá ve městě – vštípit do mysli vědomí její krásy a nezbytnosti v životě /…/ Příroda hraje jednu z centrálních rolí v druhé velké knize Říhově ze sedmdesátých let, v knize, kterou Říha skromně nazývá „pokusem“ o vědeckou fikci, v Novém Gulliverovi /…/ Touha poznat jiné země přivede Říhova hrdinu Alana, chlapce, který žije v přepychovém domě bohatého Města, do trojího prostředí. Alan pozná lidi, kteří bydlí na stromech a po celý život nesestoupí na zem; poté se dostane mezi lidi „podzemní“ a nakonec přistane v horách a sblíží se s lidmi horskými. Čím je motivováno jeho putování? Rozhodně nejen touhou poznávat nové země. Alan hledá opravdové lidi, chce objevit ideální svět, dokonalý pořádek, v němž by lidé žili šťastně, svobodně, v porozumění, v lásce a v souladu s přírodou. Neuspokojuje jen život ve Městě. Začíná chápat, že přepych nemusí vždy přinést štěstí, naopak přepych zotročuje /…/ Co Alan při svém putování získal? Říha – ústy Alana – odpovídá: nezávislost na majetku a přepychu, závislost na přírodě, na přátelích, na domově, představu, jak žít.
(Bohumil Říha. Praha, Československý spisovatel 1981, s. 145–7)
Rozsáhlý román Ladislava Fukse Vévodkyně a kuchařka (1983), jemuž snad nejlépe odpovídá označení „historická metafora“, /…/ i při fantastickém námětu, při míšení žánrových poloh, působí mj. věrohodností detailu a pečlivostí, s níž je vypracován obraz historické reality, ať už jde o evokaci dobové mravní atmosféry, životního stylu, či o obraz a interpretaci politických stanovisek a ideologie vládnoucích vrstev habsburského státu na sklonku 19. století, přesně dvě léta před vstupem do století dvacátého Fuksova Vévodkyně a kuchařka je bizarním obrazem bizarního světa, jehož existence postrádá už historický smysl. Je to svět bez budoucnosti. Fuks demonstruje tento fakt prázdnotou života, snažení i tužeb jeho reprezentantů i služebníků, obrazem nicotnosti a bizarnosti věcí a vztahů, jimž přikládají význam a přisuzují estetické, společenské a lidské hodnoty. Pracuje s prvky hororu, s ironií, groteskou /…/ Lidstvo a jednotliví lidé nemohou už od tohoto světa nic čekat a vůbec už ne řešení nazrálých sociálních problémů a vyhrocující se politické situace.
(Proměny české prózy 1945–1948. Praha, Československý spisovatel 1985, s. 82–3)
Hana Hrzalová v těchto dnech slaví významné životní jubileum. Srdečně blahopřejeme.
Autor: HANA HRZALOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)