My, pamětníci, jsme se s pojmem Krym setkávali prvně při líčení historie rusko-tatarské války o Krym tuším v r. 1853. Jinak byl Krym pro nás trvale součástí Sovětského svazu a nikdy nás nenapadlo uvažovat, která národnost je na Krymu dominantní. Šlo o společnou obranu všech národů SSSR proti germánskému agresorovi. Takto jsme Krym vnímali až do rozpadu Sovětského svazu, počátkem devadesátých let.
Přesto mne vzpomínky vedou zpět k filmu Ukolébavka, který jsem viděl v klubu SSSR v Hanoji počátkem padesátých let. K mému překvapení (a pod vlivem utajování této skutečnosti) byla Ukrajina líčena jako území, kde se sovětští (ukrajinští) partyzáni proti nacistické okupaci poznávali podle tradiční ukrajinské ukolébavky. O tom, že na Ukrajině existovala kolaborace s nacisty, svědčilo poválečná střetnutí se stoupenci Štěpána Bandery, kteří se přes naše území probíjeli ke svým spojencům.
Moje osobní setkání se sovětským člověkem se uskutečnilo bezprostředně po osvobození Československa v r. 1945. Do naší domácnosti po tři měsíce docházel postarší krejčík Ivan Dolenko, zřejmě Ukrajinec, což jsme si tenkrát vůbec neuvědomovali. Denně spravoval na matčině staré singrovce potrhané rubášky a další části vojenských stejnokrojů.
Proto, v důvěře, že nadále existuje bratrské spojení mezi Ruskem a Ukrajinou, jsme byli šokováni výbuchem protiruských nálad počátkem tohoto roku. Uvědomujeme si však, že přes konstatování o konci studené války permanentně trvá protiruská ofenzíva mířící především na ruské nerostné bohatství.
Západ včetně České republiky, „demokraticky“ podporoval tzv. revoluci, která za pomoci hořících pneumatik a dalších akcí svrhla presidenta Janukovyče a zvrátila dosavadní demokraticky ustavený řád. Rozhodující dny proběhly počátkem února, kdy byly střelbou do demonstrujících vyvolány protirežimní nálady.
To však byly podle mne jenom doprovodné skutečnosti k tomu, co bylo připravováno v zákulisí. V březnu proběhlo několik nekrvavých a plebiscitem vedených akcí, v nichž se obyvatelstvo Krymu vyslovilo pro připojení k Ruské federaci. Strhl se nebývalý pokřik k ruské agresi a přípravě dalších agresivních akcí proti Ukrajině. Jsem přesvědčen, že mimo elegantně provedený návrat Krymu do Ruské federace žádná další akce nehrozí. Nabízí se tento scénář: s likvidací demokraticky zvolených orgánů došlo k ustavení byť prozatímních, nicméně protiruských ukrajinských institucí. Rusko si od konce II. světové války a po zkušenostech s jejím zahájením hájí především bezpečnost svých hranic. Změna režimu na Ukrajině byla pro Ruskou federaci přímou hrozbou. Ruští pracovníci v Bruselu nemohli neinformovat o přípravě rychlého začlenění Ukrajiny do Evropské Unie a následně do Severoatlantické aliance. V takovém případě by Krym nevyhnutelně spadl do sféry zájmů NATO a celý jižní podbřišek Ruské federace by byl odkryt. Zdá se mi, že hysterie kolem krymské anabáze a všechna obvinění o přípravě dalších vojenských akcí vyjadřují pouze zlost Severoatlantické aliance (a jejích českých přisluhovačů) nad tím, že Rusko rychlým tahem přechod Krymu do sféry vlivu NATO tyto plány předešel. O tom, že Rusko si problém Krymu vyřešilo (s použitím určitých ustanovení mezinárodního práva o plebiscitu) svědčí telefonické styky presidenta Putina s jeho americkým partnerem a jasné ujištění, že Rusko si další nároky nečiní. Nač také? Svého vlastního území má více než dost (přibližně 1/5 rozlohy světa) a taktéž existujícího a dosud neodkrytého přírodního bohatství. Rusko se nyní potřebuje koncentrovat na obranu toho, oč se pokusil Hitler a mírovou cestou protivníci SSSR ve studené válce.
Zvláštní pozornost si zaslouží postoj české věrchušky, která více než vlastnímu lidu slouží západním nadnárodním institucím a spojenectví s ním chce za každou cenu dostát. Překvapuje však mimořádně agresivní tón České televize, kde informace předkládané především jistou Danou Zlatohlávkovou vypadají jako ochota vyhlásit Ruské federaci válku. Zlatohlávková pochopitelně není sama, redaktorů, kteří by rádi viděli otevřené vojenské střetnutí mezi Ruskem a Ukrajinou, je v České televizi více. (Můžeme jen čekat, jak daleko povedou tzv. vyšetřování nově instalované Generální prokuratury, která veškerou vinu za tragický incident na náměstí Majdan svaluje na presidenta Janukovyče a vnitřní bezpečnostní síly a dodává, že v akci byly i tajné služby Ruské federace.)
Sledovaný vývoj má však hlubší dimenzi. Jsou proti sobě stavěny dva slovanské národy, které bok po boku prožily nejhorší léta nacistické agrese. Nadějí, že nepřirozeně vyvolávané nepřátelství bude překonáno, přinášejí poslední informace. Již při přeměně Krymu v ruské území zazněla povzbudivá slova, kdy jeden z velících ukrajinského námořnictva řekl: Ještě včera jsme cvičili společně a dnes máme proti sobě bojovat? Není proto náhodou, že na ukrajinském území dochází zcela čerstvě k proruským vystoupením obyvatelstva, které vyjadřuje sympatie k Ruské federaci. Vývoj jde dokonce tak daleko, že jsou vyhlašovány samostatné územní celky požadující bližší spojení s Ruskou federací. Těžko předjímat, jak se bude situace vyvíjet dále. Je však nesporné, že podstatná část ukrajinského obyvatelstva si nepřeje zapojení do západních struktur a současně zastavení bratrské spolupráce s Ruskou federací. Situace je řešitelná a doufejme, že k racionálnímu řešení přistoupí nově zvolené ukrajinské orgány po připravovaných volbách. I Česká televize nemohla negovat hlasy prostých ukrajinských občanů, které vyjadřovaly odpor vůči politice současné kyjevské garnitury. Jsme na straně spojenectví ruského a ukrajinského národa na podkladě historické pravdy a v zájmu zachování přirozené slovanské vzájemnosti. Takový přístup predikuje i jeden z kandidátů na nového ukrajinského presidenta. Pro slovanskou vzájemnost pracuje rozum i srdce.
Autor: VÁCLAV JUMR
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)