Dlouhá léta jsem se profesně i lidsky sblížil s novinářem a učitelem Ivo Mičkou z Rakovníka, dosud se přátelím s hrdinou od Tobrúku (prošel anabází přes SSSR a skončil v čs. obrněné brigádě v Anglii a byl a zůstal československým zahraničním vojákem) plk. v. v. Josefem Křístkem (1919) z Frýdku-Místku. Nyní jsem poznal na vlastní oči dalšího, tentokrát volyňského rodáka Jiřího Dolečka. Pravidelně se setkávám s ještě žijícími veterány války, s příslušníky 1. československého armádního sboru, kteří se narodili na Volyni. A bojovali za svou starou vlast. Tito tři autoři knih psali a píší o českých krajanských ostrovech na Ukrajině, jejichž předci skoro po dvě staletí žili ve Volyni (anebo jejich potomci dosud žijí v zahraničí), či se vrátili po druhé světové válce do rodné vlasti. První z autorů knih o české Volyni Dva měsíce u volyňských Čechů a Z Rakovníka k ruským Čechům (vydala Rabasova galerie Rakovník, 2003 a 2005) Mgr. Ivo Mička pravidelně navštěvoval Volyň a ruské oblasti a jako pedagog vyučoval češtině a dějepisu, českým národním písním a folkloru mládež i dospělé. Popsal slavnou a dramatickou historii českého osídlení Volyně a dalších oblastí. Popsal epochu, která znamenala pro tamní obyvatelstvo skoro zázraky. Šlo hlavně o kulturní obdělávání půdy, o hnojení, o agrotechnické zásahy do zemědělství. Češi se podíleli na budování mlýnů, pivovarů, textilních a obuvnických dílen. Mička však zaznamenával od jiných i zprávy o represích proti českým krajanům, hlavně v 30. letech dvacátého století. S vpádem Hitlera a s jeho přepadením SSSR byli muži, zejména volynští Češi, mobilizování do jednotek sovětské armády, jiní pak nakonec do Svobodovy armády. Odtud se k armádním jednotkám dostali, často po složitých jednáních, z internačních táborů, gulagů. Nakonec však právě oni vytvořili jádro této armády.
Volyňských Čechů vzpomněl také plk. v.v. Josef Křístek Šest let bez domova (autoři: Jana Horáková, Václav Kolesa, Zdeněk Hrabica, vydavatel Václav Kolesa, Zlín 2004). Křístkova válečná anabáze začala mezi Čechy na Volyni. Vzpomenu jedné epizody Josefa Křístka: „Tehdy, bylo to ještě před vpádem Hitlera do SSSR, kdy jsme uprchli přes Polsko do Sovětského svazu, nás nejprve rozmísťovali hlavně do českých vesnic. Já spolu s dalšími českými krajany a velitelem desátníkem Františkem Němcem, který posléze zůstal až do zranění u pplk. Ludvíka Svobody, jsme pomáhali v české vesničce Zavidov sedlákům na polích a při veškerých pracích, také jsme pracovali při likvidaci chmelnice… Tehdy jsem spal u českého sedláka v kuchyni na lavici, nad níž visel obraz madony. Brzy ráno přišel do kuchyně sedlák, a v domnění, že ještě spím, začínal se nahlas modlit. Prosil, aby co nejdříve přišli Němci, což mne šokovalo. Jako sedlák lpěl na své půdě, kterou vlastnil po předcích, českých kolonistech. Z obavy, že sověti jeho půdu i s ostatními usedlostmi budou slučovat, mu bylo jedno, kdo tam bude a za jakých podmínek. Nevím, jak se mu pak dařilo, když přišel Hitler…“
Poslední a nejaktuálnější v řadě knih, která se Čechů na Volyni týká nejvíce, je práce Jiřího Dolečka POPRAVIŠTĚ ANEB ZPOVĚĎ VOLYŇSKÉHO ČECHA (Toužimský & Moravec 2014). Dlouho, až k sebezapření, jsem se rozhodoval, zda o nové knize mám vůbec psát. Jde o zvláštní vzpomínkovou knihu. Autor se chopil pera, protože prý jej k tomu nutila morální povinnost vůči rodině a nejbližším přátelům. Velmi mne zaujaly bezprostřední niterné vzpomínky, odposlouchané od předků, ale i postřehy vnímané srdcem a duší pozorného a zvědavého kluka, zrozeného do prostředí někdejších českých vystěhovalců, kteří se zhruba před sto padesáti lety vydali směrem na východ. Jak autor již v úvodu připomíná, zasloužil se o jeho řádky hlavně starší bratr Rostislav i jeho dcera Pavlína. Po pečlivém přečtení knihy jsem však stále více narážel na problém, že Jiří Doleček vstoupil na moc tenký led, hlavně tam, kde vlastní pohled umísťuje do širších historických souvislostí a kdy je dokonce chce srovnávat s pozdějším historickým vývojem světa, Evropy a své rodné země, Československé republiky. V žádném případě nemíním měnit autorovo ideologické a náboženské přesvědčení, nemohu se však přiklonit k několika klíčovým závěrům, které kniha obsahuje a s nimiž se nemohu shodnout; musím tedy jednak citovat a často komentovat, čímž se mohu dopustit i vlastního zjednodušení. Tvůrce vzpomínkové knihy se odvolává na pozdější výroky T. G. Masaryka, obrací pozornost k tomu, že přímý boj o rozbití rakousko-uherské říše a současný boj za osvobození Čechů a Slováků a následný vznik Československé republiky začal už roce 1914 s Čechy na Volyni. „…atypickým bojem za 1. světové války byla bitva u Zborova, která se vyznačovala tím, že to byl bratrovražedný boj Čechů a Slováků na ruské straně proti Čechům a Slovákům na rakouské straně… česká „družina“, kterou tvořily 3 pluky, byla 100% česká divize, na rakouské straně tvořili ze 60 až 80 % Češi. A protože Češi, tak jak uměli tvrdě pracovat, uměli i bojovat, byly ztráty na obou stranách veliké a ti, kteří to přežili, byli následně vyznamenání medailemi svatého Jiří.“
Za největší událost i pro život volyňské české komunity je podle autora třeba považovat rok 1917, násilné převzetí moci bolševiky a Leninem. Pro volyňské Čechy to byla podle autora příčina první etapy komunistického pekla (1917-1920). Teprve po tomto období se značná část Čechů osudově na dvacet let ocitla na polské straně a druhá, méně početná v područí SSSR, byla do značné míry označena za kulaky a ve většině skončila na Sibiři. Díky jedné z mnoha šarvátek mezi Poláky a Rusy, do které se zapojila na polské straně i ukrajinská armáda atamana S. Petljury a v níž zvítězili Poláci, došlo k uzavření „rižského míru“. Větší část území, v níž žili volynští Češi, připadla Polsku. Pak prý nastalo období, že když se daří, není o čem psát. Než opět došlo k tomu nejhoršímu, k předvečeru 1939 před vypuknutím druhé světové války, k obsazení polského území SSSR, včetně Volyně: „Ve stejný den, kdy polský maršál vyhlašuje kapitulaci, tj. 17. září 1939, zahajuje Rudá armáda obsazování západních částí volyňské gubernie, kde po dobu 70 let měli nový domov volyňští Češi, takže 17. září 1939 je možno považovat za nejvýznamnější den celého pobytu, neboť znamenal začátek konce všem nadějím, a perspektivám a v neposlední řadě také „zaplať pánu Bohu“ začátek konce pobytu Čechů a Slováků na Volyni.“
Jako čtenář i jako recenzent vybraných knih, a to i této knihy Jiřího Dolečka, a hlavně v rámci stručnosti, si dovolím uvést modus vivendi pouze knihy Popraviště…, jak ji čtenáři předkládá autor: V důsledku běhu událostí, které předcházely, zejména existence Hitlerova režimu v Německu a Stalinova režimu v SSSR, avšak především v důsledku vybudování silného sovětského vojenského režimu, nezbývalo prý Hitlerovi nic jiného než předejít budoucí agresi SSSR vůči Německu. Nezbývalo mu než zavčas SSSR napadnout a rozdrtit jej a nedovolit Stalinovi další postup za světovládou. Kdyby tomu bylo opačně, podle Jiřího Dolečka by válka trvala sice kratší dobu, ale vítěz by byl jenom jeden. Stalinovi by se splnil sen o ovládnutí Evropy, neboť po porážce mocného Německa by již nebyl velký problém pomocí tzv. komunistických revolucí ovládnout již poražené ostatní státy Evropy a vytvořit v nich x-té republiky Sovětského svazu.
Vytrhávám tuto myšlenku z kontextu celé práce proto, že vévodí i mnohému následujícímu. Podle Jiřího Dolečka, rozvádějícího tuto úvahu, prý až odejdou minulí a současní, nejenom komunismem zatížení historici, a přijdou ti noví, nezatížení a nestranní, a budou v budoucnu hodnotit minulost, dozná minulost podstatných změn, neboť všechno bylo přece jenom jinak.
O tom, že už se tak stalo, svědčí tato kniha sama nejpřesvědčivěji.
Podle mého není třeba další příliš dodávat, vysvětlovat a dokazovat, vzdělaný a poučený čtenář si závěr musí udělat sám. K podobnému je totiž vyzýván už po více než dvě desetiletí skoro na každém kroku. Není to lehká ani snadná role, zvláště pro učitele a ještě více pro novináře.
„Pravda“ má nyní již hodně blízko k poměrně rozšířené ideologické lži. Jsou jí naplno otevřené brány, řekl bych zcela dokořán.
Autor: ZDENĚK HRABICA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)