Článek J. Kratochvíla s pozoruhodným názvem Zahubí svoboda literaturu? (Lidové noviny) sice volá po patřičné odezvě, jsem si však jist, že tady jako obvykle k žádné odezvě, natož polemice, nedojde. Alespoň že na téže stránce otiskly Lidové noviny rozhovor se spisovatelem Arnoštem Lustigem, jehož názory jako by byly nechtěnou polemikou s tím, co se nám tvrdí ve zmíněném článku. Ať už jde o realismus, příběhovost či o veri- anebo neverifikovatelnost uměleckého díla se životem jako takovým.
Názory, že literatura už je zase na konci svých sil, se objevují pokaždé, jakmile několik mistrů pera, kteří si o sobě navzájem utvořili vysoké mínění, zjistí, že jejich knížky nikdo nekupuje a tedy zřejmě ani nečte. Tito tvůrci si nikdy nepoložili jednoduchou otázku, zdali způsob, jímž by chtěli nalákat čtenáře na své příběhy či spíše antipříběhy, není od počátku chybný, mylný, neřkuli praštěný. Někdy si nepoložili otázku nudnosti vlastního literárního díla.
Nedávno se bavilo v rozhlase několik veřejnoprávních diskutérů o tom, proč všechno to, co oni mají za nejdůležitější a nejlepší v současné literární produkci, a co dostali za úkol propagovat ve všech sdělovacích prostředcích, nemá čtenářský ohlas. Díla, která povýšili na piedestal středoevropského vrcholového Umění, v Čechách nikoho nezajímají. Lidi to nečtou. Co s tím?
Neustálým mluvením se dobrali k závěru, že to je vlastně fuk, literatura se stejně píše jen pro elity, kdežto pro blbý lid tu máme televizi s jejími seriály. Takže vo co go, že?
Přitom přehlédli dva podstatné detaily.
První je smutný fakt, že knížku, která stojí 299 Kč, si byvší milovník literatury sotva koupí, neb by za ni musel ukrojit neúnosně vysokou část ze svého měsíčního příjmu. To je také dnes hlavní příčina, proč náklad bestselleru činí dva tisíce jakžtakž prodaných kousků.
Druhý problém, a snad ještě vážnější, je fakt, že státem grantovaná literatura se za posledních 16 let prezentovala veřejnosti jako psaní o ničem pro nikoho. Třebaže toto nic o ničem je všech médiích vynášeno do nebes zdejší snobskou kritikou, čtenář tento druh literární námahy má za zbytečně potištěný papír. Nečte to.
Vezmeme-li to od Homéra, tak literatuře je zhruba tak 3000 let. Za tu dobu se na světovém literárním jevišti vystřídal milion autorů, z nichž žádný, ani jeden, nikdy neměl nějaké problémy s diváky či se čtenáři. Tyto problémy neznali pánové Aischylos, Seneka, Shakespeare, Cervantes, Moliére, Goethe, Balzac, Tolstoj, Čechov, Hemingway, Hašek, Šolochov... a dalších několik tisíc dodnes světově známých autorů. Kdyby si všichni tito spisovatelé řekli, že se vykašlou na nějaké čtenáře a začnou psát pro vysoce vzdělané a bohaté vrstvy, po jejich díle by dneska pes neštěk. Přitom tito autoři vytvářeli svá díla za hrůzovlád nejrůznějších tyranů, císařů, králů či generálních tajemníků, neboli v podmínkách pro literaturu někdy velmi nepříznivých. Přesto literatura těch 3000 let přežila ve zdraví.
Existuje literatura, která programově ignoruje to, co se děje všude, kam jen oko naše pohlédne. Taková literatura se sama a dobrovolně odsuzuje k trvalému zapomnění.
Pokud pak jde o literaturu skutečnou, není proč se o ni strachovat. Přežije veškeré módní teorie o elitách i vlastní výlučnosti a nadále ji budou vytvářet takoví spisovatelé, kteří si váží čtenářů. Bez čtenářů by nebylo ani literatury.
Autor: Vladimír Přibský
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |