Vtírá se omšelý termín prostý hoch z lidu. Nebo nějaký podobný. Nesporně k tomu svádí již název knihy (v podstatě subjektivně napsaných pamětí) Jana Krátkého KLUK Z POLENSKÉHO ZÁMKU NA HRANICÍCH VLASTI (Oftis 2008).
Poznamenejme, že autor prošel válečným totálním nasazením, aby se jeho život posléze ubíral cestou, po níž v poválečných letech vykročilo v dobré víře mnoho mladých lidí. Hledání pravdy je složitá záležitost, ovlivňovaná prostředím a okolnostmi. Jan Krátký nic z vlastní minulosti nezamlouvá a neomlouvá, jak je trapným módním trendem. Nelze než citovat z úsečného životopisu: Píše o něčem čeho se zúčastnil, co viděl, nebo o tom, co se ústně předávalo na pohraničních útvarech a v pohraničí vůbec. Píše o státní hranici, kde se střetávaly dva světy. (Konec citátu.) Píše prostým, sdělným způsobem, bez zbytečného patosu a heroizování, což platí o postavách na obou stranách hřiště, na němž docházelo k tvrdým střetnutím i faulům, na němž se také umíralo. A na obou stranách! Bez patosu a heroizování. Ve službě, nahlížené tak, jak ji formovala doba. Koho mohlo napadnout, že za několik desetiletí bude přání otcem myšlenky, vše bílé se stane černým a vše černé bílým!
Jan Krátký dává nahlédnout do tehdejších událostí, do myšlení a jednání lidí. Pro celé generace mužů byla vojna něčím, co sice zrovna vždycky za čestnou povinnost nepovažovali, převážně pouze za povinnost, ale co jim po celý život vystačilo na uzavírání nehasnoucích přátelství, na vzpomínání a vyprávění, která s odstupem let dostávají mnohá zaoblení a nostalgickou patinu, zůstávají však nehasnoucím ohníčkem. Nelze se divit. Ti, kteří prožili na hranici dva nebo tři roky, někdy také celá desetiletí, spatřují v tom taktéž kousek dobrodružství, neboť to byly nejdramatičtější okamžiky jejich života.
Tak je také třeba nahlížet na knihu Jana Krátkého. K výraznému přelomu v ní dochází, jakmile se vyprávění dostává k srpnu osmašedesát. Kolik prohlédnutí a obrácení můžeme sledovat nejen v knihách, na obrazovkách a v novinách! Stejně tak kolem sebe, u lidí, které jsme znali nalíc i naruby, a nejednou se na svoje postoje rozpomenuli. Po dvaceti letech! Až to vypadá, že se na tzv. normalizaci podíleli samí mužíčci s anténkami na hlavách, importovaní z jiné planety. Což není míněno jako výtka autorovi. Nemám právo hodnotit jeho předsrpnové a posrpnové postoje a jednání, jako čtenář o nich vím pouze to, co mi v knize přiblížil.
Jenže je tu drobný háček. Došlo ke zlomu. Povězme to jinak: k přerodu jednotlivce. A právě tady nastává lámání chleba, proud vyprávění se stává nepříliš věrohodným. Připusťme spravedlivě, že se možná právě v těchto pasážích projevuje menší spisovatelská zkušenost Jana Krátkého. Dokázal však zachovat základní linii vyprávění, nebojí se vyslovit uznání lidem z obou stran hřiště a stejně tak ukázat prstem na výraznou osobnost osmašedesátého roku, která se po odchodu do zahraničí odvděčila vskutku hanebně těm, kteří podali pomocnou ruku.
Poměrně obsáhlá kniha rozhodně najde vděčné čtenáře mezi pamětníky oněch dob na státní hranici, ale mohla a měla by se stát i jakýmsi studijním materiálem pro všechny, kteří se tou dobu a těmi událostmi zabývají a usilují o nezkreslený, objektivní pohled.
Autor: FRANTIŠEK UHER
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |