Pokud název těchto odstavců připadá čtenáři povědomý, je to v pořádku. Připomíná román Jaroslava Havlíčka, vydaný pod názvem Vyprahlé touhy r. 1935 jako 658. svazek edice Nové cíle nakladatelství B. Jandy Sfinx, a to s velmi kuriózním sdělením v tiráži knihy: Autor zvolil pro knihu název Petrolejové svítilny. Nakladatel s ohledem na lidovou edici, v níž román vychází, pro první vydání název změnil. Od druhého, prvního posmrtného vydání (1944), pro něž Havlíček stačil román přepracovat, dílo vychází už pravidelně pod názvem Petrolejové lampy. Přejmenování z vůle a moci nakladatele straší v dějinách české literatury jako frapantní doklad komerčního tlaku na literaturu.
Neboť ohled na trh, který dal nakladateli podle jeho názoru právo dílo přejmenovat, bezohledně sáhl na integritu Petrolejových svítilen, na jejich celistvost a smysl. Vlastně každý název, tedy první slova textu, předurčuje čtení, ať autor chce, ať tomu nepřikládá zvláštní význam; slibuje; navozuje očekávání, někdy ovšem pak zklamávané, buďže (v horším případě) autor svůj záměr názvem vyjádřený nedokázal naplnit, anebo (v mnoha vrcholných dílech) jde o součást strategie vedení čtenáře do hlubin dějů, lidí a skutků (Prosté motivy Nerudovy současně popírají, a přece stvrzují svůj název); avšak název díla může být i výzva jako zjevná hádanka a symbol.
Právě to poslední je zřejmě případ Petrolejových svítilen / Vyprahlých tuh / Petrolejových lamp. Při čtvrtém vydání Havlíčkova románu si Vladimír Justl položil v Hostu do domu sugestivní otázku, není-li titulní obraz díla zároveň symbol, a ukázal, jak význam klíčového obrazu (jímž jsou titulní petrolejové lampy) nám osvětluje smysl a dosah románu. Je to k celému dílu klíč. Přejmenování na Vyprahlé touhy, podle Justla (který ukázal, že a jaký je petrolejová lampa v díle symbol) název banální, později označovaný až za barvotiskový, kýčovitý, ba stupidní, nabízí ovšem k dílu klíč rovněž, a to klíč připravující čtenáře na jiné čtení: ohlašuje kýč.
Nakladatel Bohumil Janda nebyl podnikatel, jakému jde jen o zisk. Ani jeho knižnici Nové cíle nelze nazvat edicí kýčů. Čtyři roky před Vyprahlými touhami vyšly jako její svazky 458 a 461 dvě knihy, které patří k nesporným vrcholům moderní české prózy, obě v typografii Jindřicha Štyrského: Markéta Lazarová Vančurova a Nezvalovo Dolce far niente. Jak jen mohl pak nakladatel román Havlíčkův vnucením banálního názvu tak dehonestovat, tak ponížit až na úroveň plytké četby, když průkopnické dílo přijal k vydání? Neporozuměl mu? Nebo se mu naopak zazdálo, že se tím názvem podaří přilákat milovníky kýče a že náročnější čtenáři si v něm hodnoty stejně najdou? (To druhé se stalo.)
Tehdy ještě nebyly snahy vzdělávat, vychovávat, kultivovat čtenáře tak v opovržení a k smíchu, jak je tomu dnes, takže se podobný záměr (vyhovující ovšem i zájmu prodat co nejvíc výtisků) nedá vyloučit. Jaroslavu Havlíčkovi taková taktika (pokud v tom byla) byla cizí. Jinak by si neprosadil původní název aspoň do tiráže. Kde čtenářům kýčů iluzi nebere: tiráž nečtou.
Čas oponou trhnul a z výjimky pravidlo: kolik marketingově prý lepších (případně přímo nutných) názvů poradili, důtklivě doporučili nebo prostě bez skrupulí nadiktovali páni nakladatelé, spočítat nelze, je to přece obchodní tajemství (byť pro autory tajemství ne zrovna sladké) a je to také zbytečné: autocenzura funguje jako nikdy dřív: autor dosud neznělého jména nesmí přece ani pomyslet na název, který by neprodával. Vesele se však přejmenovává také veřejně: stále víc v literatuře překladové a při adaptaci pro audiovizuální média, médii nazývaná (podle latinského medius = střední i prostřední) velice výstižně: svého pojmenování dvojitě hodna prostředkují zejména prostřednost.
Dílo samozřejmě neprodává jen jeho atraktivní název. Když už má autor Jméno, které je zárukou vysokého zájmu o cokoli, co vytvoří, na názvu příliš nezáleží. Kolik čtenářů by si koupilo první vydání Obyčejného života, kdyby bratři Čapkové nebyli už slavní? Začínali ne obyčejným životem, ale Zářivými hlubinami. Když autor ještě nemá a není Jméno a na trhu mají už téměř všecky knihy názvy co nejatraktivnější, nejprovokativnější, a je jasno, že sázet na příznivý ohlas kritiky nebo probuzení zájmu nějakou onačejší cenou, jakých je v poměru ke kvantu novinek méně než šafránu, byla by bláhovost sama, dá se na chvíli vyvolat pozornost skandálem. Ten vyšumí, název trvá. Ne vždy.
Kdo se první opovážil sáhnout na název díla, na klíč k němu? Kdo začal s vyměňováním toho klíče? Už v průběhu práce mnozí autoři sami! Někteří však činí tak i při dalších vydáních. Klasický příklad: Olbrachtova povídka Žak (časopisecky i knižně tištěná už před první světovou válkou a znovu jako Žak roku 1926, v definitivním znění z roku 1938 má název Bratr Žak. Ve studii o třech verzích této povídky ukázal Oldřich Králík, proč se první verze ještě nemohla jmenovat jako třetí: původně nebyl Žak bratrem Frickovým, nýbrž jeho božstvem; a jedinečné božstvo, dodejme, je absolutní i v pojmenování. Změnu Žaka na Bratra Žaka si vynutilo přepracování: nové pojetí příběhu i postavy.
Se svým dílem si autor může dělat, co chce: je to jeho dílo. Ani tato zásada však neplatí vždy. Když se stárnoucí Petr Bezruč ve 30. letech pustil do puristických jazykových úprav svých Slezských písní, narazil na odpor, po jeho smrti vyústivší do rozhodnutí už nerespektovat autorovy pozdní úpravy; pozdní Bezruč tak posmrtně pozbyl verdiktem odborné obce de facto části své autorské svéprávnosti a jeho Kovkop zůstává Kovkopem, byť ho básník r. 1930 přejmenoval na Horníka. Exkurs do proměn textu Slezských písní ukazuje, jaké nedotknutelnosti požívalo dílo (nezajímavé pro politický dohled) ještě v 60. letech v literatuře samé: byla s to je (u)bránit i proti jeho autorovi.
V příkrém kontrastu k sebeobrannému trvání literatury na svém znění je nakládání s literaturou ve filmu. Ten si až na vzácné výjimky (jako Menzlovo Rozmarné léto) osobuje právo někdy pod nezměněným názvem "zfilmované" knihy podstrkovat divákům příběh nebo jeho pojetí autorovi na hony vzdálené (to je Carriérova a Kaufmanova Nesnesitelná lehkost bytí), jindy naopak "poopravit" autorovi název. Započal s tím už roku 1909 Mélliés: ze Tři mušketýrů mu zbyl v názvu jen Královnin mušketýr, ačkoli předtím se neodvážil sáhnout na název Hamleta, kralevice dánského, a ačkoli také byl první, kdo nejslavnější román Dumase otce uvedl na plátno, a nemusel se tedy chtít odlišit od předchůdců.
Střídavé parazitování na slavném názvu a domnělé vylepšování názvů děl slavných spisovatelů (u nás na tezovité Komedianty pokleslý slovesně skvělý Olbrachtův příběh Bratr Žak) přerostlo v čase přeplněného trhu v bezostyšné drancování literárních pokladů na jedné straně, na straně druhé v celé orgie přejmenování; ty orgie má u nás na svědomí asi i televizní dramaturgie, jíž byl Maigret a clochard, Maigret a stínové obrázky nebo Maigretův nezdar málo atraktivní, a tak clochard nahrazen Tajemstvím černé labutě, stínové obrázky musely ustoupit muži s jednou rukavicí a nezdar zase mrtvému spolužáku. Neb bez tajemství, záhady a mrtvoly už v názvu kdo by se obtěžoval dívat?
Trh zkrátka umí vrazit svou nohu do škvíry mezi knihou a filmem nebo mezi filmem a jeho uvedením: Lubitschův film Nebe může počkat (1943) byl - nejen u nás? - předkládán divákům pod názvem Láska není hřích, patrně proto, že pro distribuční firmu bylo nebe (byť názvem odkládané) nezajímavá nuda, zato hřích zaměňovaný s láskou jistá záruka.
Správná překladatelská zásada tlumočit tak, aby se nic nemuselo dole pod čarou vysvětlovat a omlouvat jako "nepřeložitelná slovní hříčka", když se přece dá nahradit obdobnou (a stejně funkční) slovní hříčkou v jazyce, do něhož se překládá, usnadnilo marketingu učinit si z překladatelů příručí, ruče přizpůsobující díla zájmům trhu. A tak nejen filmaři a páni v televizi, ale i spolutvůrci národní literatury, jimiž překladatelé jsou nebo by měli být, bez rozpaků otvírají dílo klíčem ne autorovým, ale jakýmsi univerzálním paklíčem. Tak se z Maigreta ve škole stává Maigret a zločin na vsi, z pana Charlese záletný pan Charles a samotinký muž se vylepší epitetem záhadný.
Neboť zálety, záhady, zločiny, to jsou hesla pro snadný přístup k co největšímu počtu čtenářů zaklínaných v konzumenty duchovní stravy řádně už předvařené, ba předžvýkané, podbízející se lesklými barevnými přebaly.
Všecko tržní počínání je ale pěkně pošetilé, pokouší-li se prodat dílo jako sezónní zboží. Právě toho roku 1944, kdy vyšel Havlíčkovi (aniž se toho dožil) jeho román už konečně pod nenaoktrojovaným názvem Petrolejové lampy, natočil George Cukor s Bergmanovou a Boyerem Plynové lampy, americkou verzi původně britského filmu; ta se po válce i u nás stala tím, čemu se dnes říká film kultovní, a světlo těch lamp se u nás smísilo se svitem lamp Havlíčkova románu; nedošlo by k tomu, nebýt umíněnosti, s jakou český autor prosazoval a nakonec přece jen ozářil svůj román názvem, náhle nejen přijatelným, ale přímo žádoucím pro trh po válce fascinovaný světovou slávou Plynových lamp.
Spisovatelé, jejichž příjmy jsou v průměru tak směšně nízké, že se už ani neuvádějí v žebříčcích postavení jednotlivých profesí, touží ovšem po tom, aby jejich díla čtenáři četli (jsou pro to s to mnoho obětovat) a aby je četli v té podobě, kterou jim dali bez ohledu na soudobý průměrný vkus, ba často ve sporu s ním. Jejich tužby jsou ve světě trhoveckého absolutismu děsivě vyprahlé a nic se stále neděje, ani když autor světové proslulosti po mnoho let hájí hlavní právo autorovo, exkluzivní právo rozhodovat o podobě svého díla, a vyzývá domnělé i falešné přátele literatury, aby se v něm (ať jako vydavatelé, ať překladatelé nebo inscenátoři) nechovali jako doma.
Chovají se hůř než doma. Chovají se jako pan domácí z Poláčkova Domu na předměstí. Bojím se, že není daleko doba, kdy někdo objeví, že Vyprahlé touhy jsou název pro absolventky Rodinných pout a podobných diváckých hitů dneška vlastně přitažlivější než nějaké Petrolejové lampy. A nebohý román vydá v jeho původní podobě s původním názvem Vyprahlé touhy, ne s lampami z období protektorátní a pozdější tmy nesvobody; jistý postmoderní panáček recenzent, pilný obhájce literárního braku, takovému nakladatelskému počinu jistě pak i zatleská. Brzo brzounko už s tím nenadělají nic ani vlastníci autorských práv, která roku 2013 vyprší.
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |