Dvanáctý rok vychází Hasičská a záchranářská Alarm revue, která jiným způsobem navázala na mnohem delší tradice měsíčníku Požární ochrana.
Obsahová změna spočívá v tom, že redakce se na humanistickou myšlenku hasičství a záchranářství dívá nejen optikou požárních automobilů a stříkaček, ale především hasiče sleduje jako fenomén společenský. Vždyť kdo v čase preferovaného individualismu ještě žije kolektivisticky, kdo nepřestal pořádat plesy a hry pro děti, kdo v přemíře televizních rambů je schopen pomoci druhému, když se mu rozvodněná řeka valí oknem do ložnice nebo nad hlavou hoří krov.
Není zřejmě náhodou, že v této redakci si našel místo a vydržel v ní až do penze jeden z největších českých fotografů současnosti - František Dostál, umělec nikoli z ateliéru, ale z hrbolatého chodníku.
A zřejmě není náhoda ani to, že vydavatel před třemi lety, když chtěl obsadit funkci šéfredaktora, nehledal odborníka na hasičskou techniku a taktiku vedení zásahů, ale vybral si "chlebového" žurnalistu Ivo Havlíka.
Ten do spíše technického žurnálu začal psát reportáže, črty o lidech, zavedl rubriku Požáry v literatuře a publikuje rozhovory s umělci o jejich vztahu k ohni, k tragédiím a k činům, které zachránily život, když už už visel na vlásku. Tato interview by pomalu vydala na půl dobré knížky, časem určitě na celou.
Operní pěvkyně Dagmar Pecková se vyjádřila k tomu, zda ví, že na scéně je za kulisou schován hasič: "Já vnímám hasiče v divadle jako samozřejmou součást prostředí, ve kterém se pohybuji. Je to stejné, jako když nastoupíte do tramvaje a vůbec nepřemýšlíte o tom, že ji řídí tramvaják. Prostě je tam, protože tam musí být. Pro mne je divadelní prostředí komplexem daných věcí, o kterých na jevišti nemohu uvažovat. Jako do divadla automaticky patří garderobiéři, vlásenkáři, dirigent, orchestr, tak tam samozřejmě patří i hasiči. Prostě je to někdo, kdo v tom objektu má pevné, nezastupitelné místo..."
Filmový režisér Antonín Kachlík pohovořil o své anabázi totálně nasazeného hasiče v Německu: "I když hitlerovské Německo válku začalo a bylo ve válečném stavu, považuji toto bombardování (rozuměj německých měst - pozn. autora) za naprosto nehumánní. Nikdy jsem totiž neviděl, že by se terčem staly fabriky (ty proto ne, že Američané a Angličané v nich měli svůj kapitál), nádraží, železniční tratě, silnice. Terčem byly výhradně obytné domy a lidi... Musím zdůraznit, že to nebyli vojáci, ti byli na frontě, ale ženy, starci a děti... Považuji každé shazování zápalných bomb na lidi za zločin a nikdy pro ně nepřijmu žádnou omluvu".
Jiný názor pro Alarm revue vyslovil spisovatel a historik Bořivoj Čelovský, Kachlíkův generační druh, který byl za války rovněž totálně nasazen jako hasič v bombardovaných německých městech: "Zažil jsem hrůzy letecké války v Kielu a Düsseldorfu. Sám jsem vynášel zbytky dětských těl z vybombardovaných škol. Nemohu však také zapomenout na scénu, jak na nás, čerstvé maturanty, ve vlaku německý důstojník hulákal - 'tschechische Schweinehunde'. Budete asi šokován, když vám prozradím, že tehdy v Kielu jsme my, čeští hasiči, litovali, když některá anglická nebo americká bomba spadla mimo město. Když jsem se později dočetl v ukořistěných německých dokumentech, jaké měli Němci plány s naším národem po vyhrané válce, byla má averze potvrzena, ač musím ihned dodat, že tento sentiment se časem značně vypařil. Odpověď na vaši otázku o bombardování civilního obyvatelstva nemůže tedy být kategoricky odsuzující".
Spisovatel František Stavinoha si zavzpomínal, jak velkou pohromou na jeho rodných beskydských pasekách byly živly vůbec a oheň zvlášť: "Déšť, sucho, kroupy, holomráz, požár, to byly noční můry pasekářů. V průběhu mého dětství vyhořely dvě chalupy v sousedství a hájovna v povzdálí. Dodnes mám v hlavě hrůzně romantický obraz, jak sousedův synek pádí okolo mne na kosmaté kobyle Lucce tak říkajíc jako k ohni. Naštěstí obnášelo sousedství někdy i několik kilometrů a naše střecha z térového papíru nikdy nechytla, ačkoli jsme v zimě svítili v hospodářství petrolejovou lucernou. Dávat pozor byla otázka přežití. Dnes z úmyslných požárů žijí soukromé televize".
Malíře a grafika Teodora Rotrekla se redakce zeptala, co říká na ujištění Vatikánu, že v pekle žádný oheň není: "To jste mě tedy zarmoutil. Vždycky jsem se chtěl stěhovat na jih sopečné Itálie, nejlépe na Sicílii, kde pořád zatápí Etna, a na stará kolena jsem se těšil na teplo. Ovšem na zemi je pekla pořád dost. Když jsem viděl dopadat ty benzínové bomby na Afghánistán, říkal jsem si, že s tím by ani Lucifer nedokázal soutěžit. Kolik lidí už uhořelo nebo bylo těžce popáleno zápalnými bombami? Drážďany, Hamburk, napalm ve Vietnamu... Považuji to za nepřijatelné". A protože je Rotrekl znám jako výtečný ilustrátor vědeckofantastické literatury, mimo jiné výtvarně doprovodil všechna česká vydání světového velikána tohoto žánru, Poláka Stanislava Lema, byl dotázán, jak se maluje oheň?
- "Dost těžko. Jednak se pořád chvěje a pak žhne a září a protože barva na plátně nemá dost jasu, malujeme oheň spíš symbolicky. Jo, televize a kino, to je něco jiného. Tam maluje světlo, ale proti skutečnosti to je také jenom iluze".
V každém ohni je údajně něco mystického, očistného, řekla redakce básníku Karlu Sýsovi. Odpověděl: "Na nádvoří Malé pevnosti Terezín hořel požár, do něhož satan Rojko vhodil mého živého dědečka Rudolfa. Rojka až desítky let po válce konečně objevili, chytili a odsoudili na doživotí s jedním tvrdým lůžkem měsíčně! Ale já bych nechtěl, aby v pekle hořely ohně, neboť plameny očišťují a rychle zbavují vin. Chtěl bych, aby se chcíplý Rojko věčně dusil v kalné zelené vodě, věčně bloudil od chaluhy k chaluze".
V zajímavém seriálu rozhovorů s umělci o ohni bude redakce Hasičské a záchranářské Alarm revue pokračovat. Pro příští vydání chce vyzpovídat malíře Jiřího Mikulu. Řeč tentokrát bude o tom, jak ztvárňoval ohně, které před milióny let chrlily sopky Českého středohoří.
Autor: Stanislav Invald
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |