Literární historik, teď hlavně editor autorů svého milovaného Frenštátska Libor Knězek mi rok od roku víc připomíná kouzelníka, který udivuje, jak z nedoberného pytlíku vytahuje jednoho statného macka za druhým a publikum jen žasne: kdo jen je bere? Knězek takto už po mnoho let snad každoročně přichází s nějakou objevnou edicí, nyní s ČELADENSKÝMI OBRÁZKY, už pátým svazkem edice Zlatobýl (nakl. Veronika, Frenštát pod Radhoštěm, 2012), zároveň pátou knihou, jíž se díky Knězkovi vrací do hry zvané živoucí česká literatura Josef Kalus, neprávem považovaný za básníka a prozaika jenom regionálního významu. To mínění jsem taky sdílel, dokud mě Knězkovy edice Kaluse neusvědčily z neznalosti. I nečekal jsem už od knihy o 170 stranách textem pěkně našlapaných (kdyby každá sebemenší báseň začínala na nové straně, jak je tomu o tlustopisů „Díla“ samozvaných sezónních velikánů, byla by to honosná bychle o půltisici stran) zrovna málo, a přece jsem překvapen, jak málo z veršů sto a více let starých už zvetšelo, zastaralo v pohledu na svět, v poetice nebo v jazyce, případně v tom všem.
V čase inflace poezie umné, zaumné a hlavně neumné je přímo úleva si přečíst třeba Konec románku, který končí slokou „Jedou vozy s peřinami, / s nevěstou a ženichem, / s mládenci a družičkami, / se zpěvy a se smíchem, / hudci hrají, rány hřmějí, / rodičové slzy lejí.“ Úžasný je rozsah Kalusova žánrového, slohového rejstříku: od rozverného popěvku po baladu, od hádanky po scénku z hospody, od ukolébavky po scénický obraz. V krásné přírodě Čeladné bylo ovšem, když tam Kalus kantořil, napřed na jednotřídce, víc bídy, bolestí a trampot než saturnálií. Ale ani když psal Písně sirotkovy, nelkal. Byl hravý, jeho muška „přetancuje všechna pole, / všechny stezky po horách.“ V životním postoji anticipoval, nebojím se říci, mnohem pozdější avantgardu, vytýkající proletářské poezii plačtivost.
Co ochraňovala Kalusovu poezii od rychle stárnoucí knižnosti? Podle básní jako Táta stavění veršů z dobře odposlouchané neozdobné přímé řeči rodičů dětí, které učil: „Jdu prosit, ať moji Andulku nebijete.“ / „Nebiji z dětí nikoho, snad hladím leda.“ / „To smíte. Andulka je churavá a bledá: / už čtyři roky, chudák, nemá mámy.“ / „Umřela?“ – „To ne: toulá se nám za horami, / chlapěna taká světoběžná, nestydatá…“ / „A vy jste jejím mužem? – „Andulčin jsem táta.“ Pak ještě chuďasova prosba, aby učitel koupil Andulce, co potřebuje, a slib, že v sobotu to po výplatě přijde zaplatit. „Odchází těžkým krokem. Zasněn hledím za ním: / Jak dobrý, něžný otec! V duchu se mu klaním.“
Jak dobrý autor takových básní! Možno se mu nepoklonit? Libor Knězek, který verše z rukopisů k vydání připravil, napsal poznámky a biogramy Josefa Kaluse a Ferdiše Duši (jeho nádherný barevný olej je reprodukován na obálce, jeho kresbami kniha ilustrována), má pro Zlatobýl v plánu ještě sedm edic různých autorů! Svazkům z této knižnice nechybí nic, snad jen jméno autora a název díla na hřbetě; bez toho jsou v sebemenší knihovničce utopeny k nevylovení.
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |