Dominantou nových Lidic je Lidická galerie (dříve Kulturní dům) s výstavním prostorem v přízemí a velmi zajímavě rozvrženým proskleným prostorem v 1. patře, kde je i divadélko a administrativní zázemí. Na otevření 41. mezinárodní dětské výtvarné výstavy přijíždíme z Kladna, kde byla – kvůli předpokládanému dešti – v obrovském Kulturním domě výstava zahájena přivítáním čestných hostů, vyznamenáváním dětí cenami a poděkováním ředitele Památníku JUDr. M. Červenclem a kurátorkou Mgr. Ivonou Kasalickou. Výchovně vzdělávací proslov přednesla náměstkyně ministryně kultury PhDr. Anna Matoušková.
V přízemním prostoru bylo v tento slavnostní den pusto a smutno – minimum jakýchsi exponátů. Zavřeno, ačkoli téma 41. MDVV »Tradice a dědictví lidu mé země« (námět doporučený mezinárodní organizací UNESCO k 10. výročí celosvětově platné smlouvy sloužící k ochraně lidového umění, řemesel, obřadů i tradičních lidových znalostí a dovedností, má kromě tohoto etnografického rozměru (zvyky, folklor) také rozměr tradice ve smyslu duchovním a kulturním jako složka nejen náboženství, ale celkově kultury, civilizace i výchovy. Tento rozměr – zajisté široký a diskutabilní – nabízí v depozitáři galerie řadu uměleckých děl, např. nedokončený monument Pohřbívání partyzána od Adolfa Zábranského.
MDVV vznikla původně jako výstava národní. Od roku 1973 je výstavou mezinárodní a jednou z největších výstav v Evropě. Letos se zvýšil počet zaslaných prací na 24 593 exponátů z 68 zemí, porota (19, z toho 6 zahraničních členů) ocenila 1343 exponátů a udělila 204 medailí. Srovnejme: při 30. ročníku přes 15 000 prací, při 36. ročníku jen 7000 prací – o sedmnáct set méně než v 35. ročníku – vysvětleno: „Děti méně malují a více se zajímají o počítače“, od 37. ročníku 21 731 prací, oceněno 1500 prací)...
Doporučení z mezinárodní platformy ovlivnilo etnografické pojetí „tradice“ takřka úplně, takže zvyky předávané z generace na generaci ztvárněné dětmi od 4 do 16 let pod vedením pedagogů připomínají rajskou pohodu, eldorádo, úžasný svět radosti, zpívání, různě pojatého koledování, svět muzikantů, tanců, rozličných hodů, maškarád – též strašidelných, děti se prý rády bojí – masopustů, zabíjaček, rybářů u řek a na mořích, svět svateb, jezulátek, bohorodiček v ruském rozměru, husarů, zástupů Přemyslovců nebo snad jiných knížat a králů či monarchů… Jsou tu klasická Boží muka, mátušky, jednou – asi – věrozvěsti a zase tance, koláče a buchty (keramika), kroniky rodů, výšivky, krajky, kroje tuzemské (i papírová nádhera), šitíčko vč. zipu a nití (keramika), také rozmanité korálkové artefakty (Omsk, Lena Borisevič, 15 let), pekáče moravských koláčů (keramika, soubor ze ZUŠ Vl. Vančury z Háje ve Slezsku – zřejmě pozvánka na Vančurovo Rozmarné léto do Háje – za kresby, grafiku a keramiku dostala škola cenu poroty za dlouhodobou „výdrž“ a cílevědomou tvůrčí práci, obdobně i ZUŠ v Holíči). Coby duchovní dědic srpu a kladiva z rodu kovářů (praděd, děd, táta, strýc, bratranec v Nové vsi u Kdyně) jsem se v duchu poklonila obrazu švarného kováře od Adélky z Prostějova (12 let) – naklepával soubor mečů, nikoli kosu. V katalogu výstavy jsou výjimečně i zasmušilé tváře postav, často je dokonale rozvržen prostor, stín a barva, návštěvníci leckdy vzdychnout, že děti snad nejsou tak výtvarně nadané?! Avšak porota jako jeden muž (žen je převaha) tvrdí, že rozeznají v kresbě každý tah, který by nebyl autenticky dětský. Tak nevím… Mnozí tvrdí, že na výstavách dospělých by obrázky dětí mnohdy působily jako růže mezi trním. Atmosféra výstavy je pro děti a jejich doprovod inspirativní.
S obrovskou nápaditostí je rozmanitě využito každé místo a zákoutí v této galerii. Dokonce i „hezké“ obrázky, ale nezařazené mezi vítězné, jsou tu instalovány na závěsných listových panelech – na úsporné listovačce v úrovni očí... Celkem 1500 výtvorů (kresba, malba, grafika, keramika, kombinovaná technika – kov, keramika, dřevo, sklo, textil, papír).
Čím dál větší respekt vyvolává Památník Lidice. Na ministerstvu kultury, školství, zahraničních věcí udělují Památníku – pořadateli nejen zmíněné MDVV – záštitu, podporu. Avšak kdo zodpovídá za koordinaci nároků na pietu a na stále vyšší počet akcí pod „patronací“ Památníku Lidice? Lidský faktor (pardon) by tu měl čítat nejméně padesát zaměstnanců, ale pracovní a veřejně prospěšný výkon tu odslouží sotva polovina! Respekt a komfort piety se zvyšuje a tím to končí. Dotace stále stejná! Ó tempora!, ó mores! Ale nic netrvá věčně.
Výstava končí 31. října 2013, otevřena denně 10–17 hodin.
Autor: JANA VACKOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |