Píšeme si...
i z daleka a nahlas...
Poctivě zakotvený člověk v naší národní společnosti nemůže zůstat hluchý a slepý před zkreslováním historie, ke kterému u nás dochází v poslední době. V médiích všeho druhu se známá snaha po senzacích a bulvarizaci přenáší i do historických událostí. Ukazuje se, že to není jen neznalost nebo až úplný analfabetismus těch, kteří se opovažují do historie mluvit, ale je to už cílevědomý záměr vykládat naší historii podle pocitů a zájmů cizích, jiných národů. Ano, tak třeba křičet na adresu těch, kteří se už opovažují kydat špínu a urážet i generála Svobodu, hrdinu a vojáka a po všech křivdách a utrpěních uznávaného vojevůdce a prezidenta společné Československé republiky.
Když toto zkreslování dějin dosahuje už takovou nehoráznou úroveň, jak o ní píše čtenář Haló novin Rudolf Hegenbart v OK č. 25, v rubrice Píšeme si, to už skutečně není možné mlčet. Ponížení generála Svobody, válečného hrdiny našich národů na jakéhosi prostého velitele »banditů od Buzuluku,... kteří přinesli do Československa komunismus...« je opravdu nestydatost, nehoráznost nejvyššího stupně. Přímo z toho srší nenávist k realitě vývoje za 2. světové války s vysokou dávkou neslušnosti a vulgarity. Musí to urážet především tu naši starší generaci, která těžké roky fašistické okupace a nejhorší etapy bojů za osvobození přežila. A cizí pisálkové, či i někteří naši extravagantní politici, kteří klesli na tu nejnižší úroveň zkreslování národních dějin, by měli být, hádám, předvolaní k trestnímu stíhání. Vždyť to hraničí někdy až se šířením neonacistických, či jiných protistátních idejí, s podlostí...
Paměť lidská je věrohodnější, než mozkové výplody pisálků ignorujících historická fakta i o 2. světové válce. Mnichovským diktátem a Vídeňskou arbitráží bylo rozbito Československo, prosperující demokratický stát, který vešel do povědomí jeho obyvatel i v těch nejodlehlejších koutech východního Slovenska a Podkarpatské Rusi. Rozbití republiky muselo být pro občany, naše otce, dědy a babičky obrovským zklamáním, šokem. S odhodláním, i s kvílivým pláčem vyprovázeli své syny, když odcházeli k vojenským útvarům, aby chránili vlast před hitlerovskou mašinérií. Nedošlo k tomu a můj vlastní strýc po návratu z obranných postavení na Ostravsku říkal veřejně před spoluobčany větu, kterou celý život nosím v paměti: »Dospělí chlapi-vojáci plakali jak malé děti, když museli bez boje opustit vojenské bunkry.« Tato věta, vyslovená východoslovenským nářečím ve vesnickém prostředí zapůsobila nejen na moje dětské city, ale znamenala i všeobecnou výzvu, či vizi, že za vlast bude třeba i bojovat, nejen oplakávat její ztrátu.
Když se osvobození přibližovalo z východu a se sovětskou armádou vstoupili na území republiky v říjnu 1944 i příslušníci československého armádního sboru, pociťovalo se to nejméně v tom »poddukelském prostoru« jako obrat k lepšímu, k osvobození republiky zpod fašistického zla. Slovenské národní povstání bylo spontánním projevem boje za obnovu Československé republiky. Navzdory těžkým ztrátám, nastávala euforie. Podpora partyzánských skupin operujících i v Slánsko-Prešovském pohoří a pomoc mladým slovenským vojákům rozprchlým z ozbrojených slovenských divizí pod Duklou bylo skromným příspěvkem našich otců a matek věci osvobození.
Jen postupně se dostávalo do povědomí, že na Dukle bojovali a na území republiky vstoupili i čsl. vojáci na straně sovětské armády. V krutých válečných podmínkách, ve vesnicích, kde nebyl elektrický proud ani rozhlas a noviny Tisovy »farskej republiky« občané nekupovali, nebo jim nedůvěřovali, se šířily informace jen jaksi z ústního podání. První takováto zpráva např. byla, že na osvobozovaném území na Zemplíně vstupují dobrovolníci do »slebodovej armády«. To si občanská logika prostého vesnického lidu přeložila do slovenštiny a do východoslovenského dialektu - »Svobodova armáda«. Až po několika týdnech se vyjasnilo, že československý armádní sbor osvobozující východ republiky je naše armáda, které velí generál Svoboda. Nádherné symbolické synonymum!
Mladí dobrovolníci ihned po osvobození posilňovali řady Svobody a postupně, v druhé polovině ledna, po osvobození Košic, Prešova a dalších území se začala formovat státní i vojenská správa, občané se přesvědčovali, že »Košice jsou naše, československé« a po čase, začátkem dubna se staly i sídlem čsl. vlády a mají i svůj »prezidentský palác«. To už nadšení z osvobození a obnovení ČSR dosáhlo svého vrcholu.
S postupem času jsem měl možnost poznat jednoho dobrovolníka Svobodovy armády z Humenného, který vstoupil jako 18letý a jako o 3 až 4 roky starší kolega absolvoval se mnou střední školu. Naše přátelství trvalo mnoho desetiletí a on často s nadšením hovořil, jaké fantastické klima vládlo ve vojenských útvarech, složených z Volyňských Čechů, Podkarpatských Rusů, ba i mladých regrútov maďarské národnosti. Tak jako my v Košicích jsme nezaregistrovali, že by ve Svobodově armádě byli nějací »bandité«, ani můj přítel Andrej z Humenného nikdy neuvedl v tomto smyslu žádné křivé slovo. Tak musíme pozitivně chápat Svobodovu armádu.
FRANTIŠEK PETRÁK, Kecerský Lipovec u Košic
Autor: FRANTIŠEK PETRÁK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |