Je to už docela dávno, kdy byli moji tři vnuci ještě malí a školou povinní. Bylo to brzy na jaře a vraceli se právě autobusem ze školy. Ten měl pravidelnou trasu okolo naší zahrady. A jednou se přihodila taková zdánlivě bezvýznamná věc. Když autobus míjel zmíněnou lokalitu, vnuci zahlásili na celý, dost zaplněný dopravní prostředek: „Jééé, babička má kozy venku!“ Jaký vzbudila tahle hláška ohlas, jsem se dozvěděla později od našich známých, kteří cestovali současně. Řada z nich se po každé, když míjeli naši zahradu, neopomenula s úsměvem podívat tím směrem. Každý podle příslušné dávky své fantazie a obrazotvornosti. Ona ta naše mateřština je skutečně krásný a mnohovýznamný jazyk, zvlášť při určitém a někdy i nechtěném propojení, kdy v podstatě vzniká kouzlo nechtěného. Nemusím připomínat, že se ve výše uvedeném jednalo o skutečné kozy, živočichy v pravém slova smyslu, o zvířata domácí a nadmíru užitečná, která si užívala naplno jarního, ještě sporadického sluníčka.
Ano, chováme je již dlouho, spolu s ovečkami. Tudíž rovněž využíváme patřičně i jejich darů: mléka, z něj vyráběného tvarohu a sýrů.
Zajímavé jsou reakce našich známých. Dělím je na dvě kategorie. První z nich pijí a pojídají kozí produkty z mléka přímo s posvátnou úctou. Vědí totiž, že se jedná o zdraví prospěšné a nekonzervované potraviny, bez jakýchkoliv nežádoucích příměsí a pojidel, což je v dnešní době vzácností.
Do druhé skupiny řadím přímé odpůrce všeho, v čem se byť jen jméno koza vyskytuje. Nad jejím mlékem nezakrytě ohrnují nos. Chápu je. Zvykli si na modrobíle zbarvenou tekutinu, patřičně chemicky umrtvenou, která má s mlékem společné opravdu pouze to jméno. Tekutinu, která přečkává v papírových krabicích i několik měsíců.
Často jsem si kladla otázku, proč tomu tak je. Myslím, že jsem na to přišla. Z učebnic dějepisu je známo, že se obyvatelé vesnic dělili nekompromisně podle výše majetku, polností, množství dobytka. K těm nejnuznějším se řadili tak zvaní chalupníci a bezzemci, lidé bez polí, pastvin, dobytka. Jedinou živitelkou bývala často pouze koza. Kolikrát zachraňovala zoufale chudou rodinu od hladu. Byla odjakživa nenáročná na potravu, stačila jí spoře zarostlá mezička a bylo na ni spolehnutí. Stala se synonymem chudoby, představitelkou bídy svých vlastníků.
Tak jako přebíráme nevědomky a bez svého přičinění geny po svých předcích, tak se nám pod kůži vetřelo i cosi z těchto dávných pocitů. Z pocitů opovrhování chudobou, posuzování člověka podle toho, kolik toho vlastní, jak je movitý a mocný. I tohle si lidé nesou s sebou životem, jako nepsané označení, do dnešní doby. A není to podobnost čistě náhodná. Proto je možná některými lidmi koza chápána při nejmenším divným způsobem.
Ale mnozí už pochopili, sbírají v dobročinnosti finanční prostředky a v akci nazvané „Koza pro Afriku“ doceňují velký význam tohoto zvířete s naducaným vemínkem, se vzácnou tekutinou. Také v tomto případě se jedná o pomoc: umožnit přežití těm nejchudším na černém kontinentě.
Říká se: Má to v sobě jako v koze. Něco na tom přece jenom bude.
A je tu opět každoročně očekávané jaro. Čas, kdy se probouzí nejen příroda okolo nás, ale také čas, kdy se rodí jehňata a kůzlata. Nejen nám se chce vyjít na procházku, nejen nám prospívá proběhnout se po čerstvě zeleném trávníku. Jarní idylku ale překrývají šmouhy neradostného dění. Vím, že se okolo nás dál valí dějiny, události ne právě příjemné. Lidé se dohadují. Erupce problémů se přelévají a převalují po zeměkouli jako hladová hydra. Kdekdo strká nos do právě vařené a vroucí polévky. Ne aby ji pomohl foukáním chladit, ale aby si z ní případně také nějaké to sousto ulil ve svůj prospěch.
Jenom přírodě je to zatím celkem jedno. S pravidelností sobě vlastní nastoluje patřičná období a nám nezbývá než žasnout, že se jí to stále ještě daří. Přestože člověk dělá hodně pro to, aby ten pravidelný rytmus pokazil svými humpoláckými a neurvalými kroky.
Vrátím se na začátek svého článku. Ke zjištění svých vnuků, že babička má opět kozy venku. Tohle vyprávění nezanechalo lhostejným ani Karla Sýse. Kdykoliv se spolu sejdeme, neopomene se mne zeptat, zda už mám konečně ty kozy venku. Inu mám, vždyť je jaro a už bylo na čase s nimi vyrukovat ven. Někdo svléká na jaře zimník, někdo svetr a čepici a někdo má zkrátka zase ty kozy konečně venku.
Takže krásné jaro všem! Z Vysočiny srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ
Autor: BOHUMILA SARNOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |