Celé jaro jsem se chystal do šumavského kraje kolem Vlachova Březí a Volyně a sliboval si, že tam objedu vesnice, které se jmenují Libotyně, Jiřetice, Předslavice, Miloňovice, Dvory, Dolní Nakvasovice, Lštění, Bušanovice, Lipovice, Chocholatá Lhota, tam se budu dívat po venkovských staveních, kapličkách, hospodách a hasičských zbrojnicích a vyptávat se, co tu kde stavěl Jakub Bursa. Jenomže pokaždé, když jsem se vypravil, pršelo jako z konve a z cesty sešlo, protože přeci jenom na parádní stavení se musí aspoň malinko usmát slunce, aby vznikla parádní fotografie. Cestu jsem tedy odkládal, když tu do redakce přišel pan Prchlík, inženýr, fotograf a Jihočech. Na stůl rozložil parádní snímky parádních stavení a pravil, že to je Jakub Bursa, tedy rozumějte jeho dílo.
Jakub Bursa nebyl žádný slovutný architekt, nedostával zakázky na stavby chrámů, kostelů, zámků a radnic, kdepak, byl jen obyčejným zednickým mistrem a stal se známou postavou lidového baroka. Narodil se roku 1813 v Dolních Nakvasovicích nedaleko Vlachova Březí. V té době se na Šumavě ještě hodně stavělo ze dřeva, roubené chalupy, roubená stavení, roubené kostelíky, vše se šindelovými střechami, případně i šindelovými stěnami z návětrné strany. Bursa se ale vyučil zedníkem u svého otce, který byl také zedníkem. Jakub byl však lepší, byl nejlepším zedníkem v okolí, udivoval svými nápady, takže ho už v osmnácti letech roku 1831 ve Vlachově Březí přijali do zednického cechu. A jak to v té době bývalo zvykem, vypravil se hned za prací do Německa jako "světák". Vrátil se až roku 1842. Ovládal řemeslo, navíc měl cit, fantazii a šikovné ruce, trochu i sochařil a miloval baroko. Baroko ovšem, jak víte, je rozevláté a baňaté a korpulentní a přezdobené, nic pro prostého člověka jakým byl Bursa. jen se z něho trošinku poučil, jen si z něho něco okoukal a to, co pak vzniklo, vzniklo spontánně a bylo jen Bursovo. Tu ve štítu domu udělal basovitě tvarovaná okénka a mušle, tu na kapličce baňatý sloupek, tu nádherné voluty, čili spirálovitě vykroužil průčelí stavení a vstupní brány, tu ve štítu vytvořil reliéfy ornamentální, tu reliéfy figurální, tu v ploše štítu kruhový tympanon nesený pilastry. Myslím však, že Jakub Bursa se v odborné stavitelské terminologii vyznal asi tak málo jako já nebo vy, spíš jen hmotu cítil, uměl jí vtisknout tvary právě takové, jaké se mu líbily. Byly to tvary prosté a zároveň originální. Měl zalíbení v dlouhých nápisech, které si dával do štítu. Pravda, pravopisem se v nich moc neobtěžoval, zato jejich znění bylo vždycky úsměvné. Tak třeba na usedlosti v Předslavicích si můžete přečíst jako vlys pod římsou v jedné řádce takovýto nápis:
POZEHNANITOMUDOMUWISTAWELSEMNEWIMKOMUGDINE
SAMENUPANUBOHULP18
Měl smysl pro humor, měl rád lidi a rozdal vše, co vydělal. Také hodně pil. První žena mu zemřela, když děti dospívaly. Oženil se podruhé, ale po roce mu zemřela i druhá žena. Teprve po delší době se oženil potřetí, avšak šťastný nebyl. V necelých padesáti letech se svou prací končí. Osud byl k Bursovi paradoxně nemilosrdný. Zatímco on dlouhá léta po šumavských vesnicích zdůvěrňoval a zkrásňoval podobu lidských příbytků, svůj vlastní život uzavírá v osamění nuzného chudobince ve Vlachově Březí. Zde také 19. 8. 1884 zemřel.
A vy si zatím prohlížíte štíty stavení, které vytvořil, a říkáte si: Jaká radost je dívat se na ně, ano, radost, neboť jsou vyjádřením radosti. Či se mýlím, Jakube Burso?
Autor: Michal Černík
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |