Ke knize Otakara Kořínka WASHINGTON - SEDEM ROKOV V CENTRE MOCI, kterou přivedlo nedávno na svět Vydavatelství Spolku slovenských spisovatel'ov v Bratislavě, jsem přistupoval se značnou zvědavostí. Ne kvůli literárnímu ztvárnění, o kterém jsem u tak zkušeného stylisty nepochyboval. Zajímala mě především optika, s jakou se autor díval na americkou realitu a souvislosti s ní spojené. O to více, že jsem sám vydal knihu z toho prostředí, kterou jsem tehdy (1989) nazval podobně - Washington, D.C. Několikaletá zkušenost z diplomatické služby v nejmocnější zemi světa mi umožnila porovnat s odstupem času mé poznatky s autorovými v jednom i druhém ohledu. Právě proto byla Kořínkova kniha pro mne příjemným překvapením i obohacením.
Na 290 stránkách textu s vlastními fotografiemi a několika kopiemi odtajněných dokumentů z amerických vládních agentur včetně CIA autor sugestivně prezentuje své vnímavé postřehy, kterým nechybí literární zručnost.
Umožňuje například pohlédnout i do zákulisí československého velvyslanectví ve Washingtonu při dělení majetku státu, ke kterému došlo v souvislosti s rozdělením Československa, kdy díky českým kolegům Kořínek zažil "padáka" z bytu a jiné nepříjemnosti. Pro příslušné osoby není zrovna lichotivé konstatování, že tehdy "nic nebylo české straně dost bezvýznamné, žádná maličkost dost podstatná, jestliže jimi mohla znepříjemnit život těm, kteří se ocitli na druhé straně" (rozuměj slovenské).
Ameriku popisuje jako zemi kontrastů: bohatství, přepychu, špičkových technologií a jiných "nej" na jedné straně, chudoby, zločinu či jiných neřestí a anomálií na straně druhé. Zajímavé jsou jeho poznatky o názorech amerických oficiálních osobností na řadu důležitých otázek. Jednou z nich je NATO, o němž napsal, že jeho rozšíření "bylo především v americkém zájmu. Jinak by k němu nedošlo. Spojené státy chtějí zůstat zaangažované v Evropě. To bylo a zůstává jedním ze základních postulátů jejich zahraniční politiky". Zcela otevřeně mu to potvrdil i Anthony Lake (nejvyšší poradce pro národní bezpečnost v Clintonově vládě), který mu tehdy řekl, že jedním z hlavních cílů Clintonovy cesty do Evropy v roce 1993 bylo "dát velmi jasně najevo, že USA zůstávají a zůstanou zaangažovány v bezpečnostních, ale i v politických a ekonomických záležitostech Evropy a budou to dělat prostřednictvím NATO". A k tomu dodal, že "koncepce sdružených kombinovaných jednotek - jako vojenské sdružení, které by zasahovalo v Evropě tam, kde by se USA nechtěly angažovat - je jedna z cest, kterými se ZEÚ a jiné formy evropské bezpečnostní spolupráce mohou integrovat do bezpečnostního systému, ale jeho jádrem zůstane NATO".
Další z Kořínkových závěrů o americké skutečnosti zní, že USA "přistoupily k mezinárodní úmluvě o občanských a politických právech v roce 1992 po více než čtvrtstoletí její existence, ale udělaly k ní řadu výhrad a prohlásily, že úmluva se automaticky nestává součástí jejich domácího práva". Autor rovněž připomíná, že podle organizace Human Rights Watch jsou USA "světovou jedničkou v popravách mladistvých a jejich podpis pod úmluvou je jen kosmetický". Konstatuje též, že "Amnesty International zas uvedla, že existuje mnoho důkazů o mučení a špatném zacházení ve věznicích (USA) a v mnohých oblastech je rozšířena policejní brutalita". V tehdejší zprávě Human Rights Watch a American Civil Liberties Union o situaci v USA, kterou předložily Komisi OSN pro lidská práva, se psalo, že "ve vzdělávacím systému přetrvává na všech úrovních segregace a nestejné podmínky. Afroameričané mají třikrát menší možnost získat zaměstnání než bílí s podobnou kvalifikaci a diskriminace a segregace je rozšířená i v oblasti bydlení". Nebo: "Komise OSN pro lidská práva v roce 1998 poukázala ve své zprávě na to, že USA vykonávají trest smrti svévolně a diskriminačně, bez ohledu na mladistvé, mentálně retardované či duševně choré, a doporučila jim uvést zákony do souladu s mezinárodními normami a právem".
V souvislosti s vlivy na mocenská centra ve Washingtonu autor napsal, že "washingtonští lobbisté vynaložili v roce 1997 na prosazování zájmů svých klientů 1,2 miliardy dolarů. Nejvíce zaplatili lobbistům telekomunikační firmy, za nimi figuroval farmaceutický průmysl, ropné a plynařské koncerny, dále zbrojařské firmy a autovýrobci. (.) V polovině 90. let bylo ve Washingtonu zastoupeno 1400 zahraničních subjektů - státy, politické strany apod. - a reprezentovalo je 750 lobbistů a lobbistických firem. Nejsilnější lobby má - jak si čtenář zajisté domyslí - stát Izrael. (.) Hlavním lobbistou Česka byla a do budoucna určitě zůstane Madeleine Albrightová. (.) Hlavním lobbistou Polska je Polský národní kongres, organizace s dvanáctimiliónovou členskou základnou. (.) Významnou osobností polské lobby je, přirozeně, Zbigniew Brzezinski . Ústřední postavou Maďarů v politických kruzích je kalifornský kongresman Tom Lantos, na kterého je tato krajanská lobby úzce napojena".
Pozoruhodný je i závěr Kořínkovy knihy, kde podává své subjektivní dojmy ze studia některých odtajněných dokumentů americké diplomatické korespondence, jakož i záznamů z porad prezidenta L. Johnsona a jeho poradců, které autor údajně konzultoval s historikem Markem Kramerem z Harvardské univerzity. "Při této práci jsem přišel na dva překvapující fakty," napsal Kořínek. "Prvním bylo, že tzv. zvací dopis k intervenci Varšavské smlouvy podepsalo až jedenáct osob, nejen pět, jak bylo do té doby známo, a že k jeho odevzdání sovětskému vedení došlo v Bratislavě na veřejném WC. Druhým překvapujícím faktem bylo, že československá vláda požádala v roce 1968 Spojené státy, aby v případě sovětské vojenské intervence nezasahovaly. Tuto skutečnost mám jen z ústního svědectví, a dokumenty o tom se mi nepodařilo najít".
Dále se odvolává na deníkové záznamy tehdejšího prvního tajemníka KS Ukrajiny Piotra Šelesta o jeho důvěrných schůzkách s Vasilem Biľakem do vstupu vojsk v roce 1968, o nichž Šelest údajně pořídil tajnou magnetofonovou nahrávku. "Podle Marka Kramera Šelestův deník silně podporuje mínění, že sovětské politbyro dostalo více než jeden zvací dopis, pravděpodobně v rozličných časech". Poté Kořínek komentuje odtajněný archivní materiál CIA určený tehdy americkému vedení, ve kterém se kromě jiného píše: "To, co se odehrálo v Československu v průběhu krátkého období od Čierné nad Tisou, dokazuje, že Češi nepochopili, co Čierná znamená - že mají zařadit zpátečku reformnímu hnutí. (.) Především Dubček v tom krátkém čase nevyvinul přesvědčivé úsilí zajistit dominantní postavení komunistické strany".
Více než osmdesátiletý Walt Rostow, který byl v té době jedním z nejbližších spolupracovníků prezidenta L. Johnsona, upřesnil na setkání s Kořínkem v texaském Austinu , že "československá vláda požádala v roce 1968 USA, aby v případě sovětské vojenské invaze nezasahovaly. Tato žádost přišla do Washingtonu několik dnů před invazí". A dále: "Čechoslováci přijali toto rozhodnutí sami. Nechtěli, aby se kvůli tomuto problému začal válka a my jsme neměli konat, čemu jsme beztak nebyli nakloněni". Prezident Johnson přijal sdělení o intervenci klidně a W. Rostov k tomu před Kořínkem dodal: "Panoval všeobecný názor, že nepoužijeme sílu v oblastech konsolidovaných Sověty. Byli jsme rozhodnuti neřešit problém Evropy zbraněmi, ale počkat, pokud jej vyřeší dějiny. Nebyli bychom šli do války, abychom změnili politické uspořádání. (.) Ze zpětného pohledu se mi jeví jako zázrak, že Evropa je svobodná bez války."
Autor: Stanislav Suja
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)