Všechny snahy o "osvobození lidstva" z područí různých nesvobod kladou do středu historického dění člověka, mají jej za trvalý dějinný subjekt. Existence "emancipačních projektů" úzce souvisí s "demokracií", jejím vznikem, trváním a zánikem: někdy ji mají za svůj cíl, jindy ji považují za záruku své realizace. Nescházejí však ani postoje, které roli demokracie zpochybňují, pro ně je pouze výsledkem interakce soupeřících společenských elit, které si existencí politických stran a iluzí voleb zaručují více či méně poklidnou existenci vlastní. Jiné postoje redukují význam demokracie tvrzením, že dějinný pohyb neprobíhá ve znamení pokroku, "od horšího k lepšímu", a jeho středem že není člověk. Michel Foucault, filozof a historik, se domnívá, že sebestřednost lidského subjektu, jeho pozitivní vymezování se, vede k lineárnímu chápání historie, zatímco ve skutečnosti je to proces neustálého "vytěsňování" (probíhající právě v důsledku pozitivního sebevymezování lidského subjektu) veškerých odlišností a odchylek od "pozitivní normy" jejich označováním za společenské či etické patologie (myšlenkový extrémismus, homosexualita označovaná za "mravní pomatenost" atp.). Dějinný proces ve Foucaultově pojetí je pohybem nelineárním a přetržitým, probíhá v podobě "epistemologických fraktur" pod historickým povrchem, na který lidský subjekt ukládá svou představu o sobě samém: svou metodu sám Foucault označil za "archeologii vědění". Jeho pojetí historie člověka, jak je předkládá v knize Slova a věci, odporuje všem podobám humanismu, pro něž je naopak člověk středem a mírou veškerého dění, a modifikuje pojetí historie coby lidského projektu. Posledním příspěvkem do této problematiky je postmodernismus, jak jej na konci sedmdesátých a na počátku osmdesátých let formuloval především Francois Lyotard. Podle něho velké emancipační lidské projekty selhaly a zároveň s nimi vzala za své i moderní doba a moderní společnost, které kladou (třebaže sám výraz moderní pochází z latinského příslovce "modo", nyní, právě teď) alespoň část svého smyslu a jeho realizaci do budoucnosti. Takovýmto emancipačním projektem je křesťanství (projekt osvobození lidstva od viny láskou), kapitalismus (projekt osvobození od chudoby průmyslovým rozvojem) nebo marxismus (osvobození od vykořisťování zespolečenštěním lidské práce): jejich společným cílem je dosažení univerzální svobody. Při konstatování jejich vzájemné nesouměřitelnosti a zároveň možnosti paralelního soužití (konsensus jednomu projektu na úkor ostatních může zajistit pouze teror) vyšel Lyotard z Wittgensteinových jazykových (řečových) her: věty preskriptivní, deskriptivní, tázací, hodnotící atd. v jazyku trvají vedle sebe a přitom zakládají každá docela jinou řečovou hru (deskriptivní "zabíjíš" zakládá docela jinou řečovou hru než preskriptivní "zabij!" atd.). Tento princip plurality, obvyklý ve vědě, kde vedle sebe rovněž trvají navzájem nesouměřitelné "formální a axiomatické systémy", by měl platit i ve společnosti.
Emancipační projekty, "metanarativní příběhy", promlouvaly ve jménu celého lidstva, vytvářely "my" a Lyotard si nemůže nepoložit otázku, "co to je vlastně ono 'my', které se pokouší myslet tuto situaci selhání, jestliže už tu není ono jádro, ona minorita, avantgarda předjímající dnes to, čím bude svobodné lidstvo zítřka (...) Je přinejmenším jasné, že spolu s tímto selháváním se rozplývá i určitá podoba intelektuála (Voltaire, Zola, Sartre). Ta byla podpírána legitimitou, která se přiznávala Ideji emancipace a doprovázela bez přestání historii modernosti." Tak přirozeně došlo k tomu, že "vědění a jeho předávání přestaly vládnout onou autoritou, která působila, že intelektuálům bylo nasloucháno, když z katedry přešli na tribunu. Ve světě, kde úspěch je dán časem, který se ušetří, myšlení má jedinou vadu, ale vadu nenapravitelnou, že se jím čas ztrácí."
Emancipační projekty byly doprovázeny a dokládány literaturou a výtvarným uměním a výrazem jejich "modernosti" byly od minulosti se odvracející a k budoucnosti zaměřené avantgardy, svádějící neustálý zápas s kontextem, který se postupem času stával "realismem", neboli uměním nabízejícím útěchu tím, "co tu už je". "Tradiční umělecké postupy," píše Lyotard, se umělcům "začnou jevit jako prostředky klamání, svádění a uklidňování, které jim nedovolují býti pravdivými." Na konci šedesátých let se v Evropě (vzhledem k dnešní roli Spojených států nepřekvapí zjištění, že tamější projekty nebyly emancipační: "americký sen" se netýkal lidstva, ale jen a jen Spojených států) s posledním rozmachem emancipačních projektů objevují i poslední avantgardy (či neovantgardy): u nás lettrismus, Boudník a další, v Německu Enzensberger, v Itálii Gruppo 63, a ve Francii "nový román": právě román, "měšťanská epopej", jak jej nazval Hegel, příznačně ztrácí schopnost zobrazit skutečnost, jakou měl především v devatenáctém století, a stává se postupně (Kafkou, Musilem, Joycem atd.) metarománem, románem, jenž uvažuje román. S počínající delegitimizací emancipačních projektů se stále více vrací k onomu "realismu", jehož jedinou definicí je, že se hodlá vyhnout otázce, co to je realita". Z literatury se stává lekturou. Avantgardismus se dostává do sporu s mocenskými systémy, jimž takovýto "realismus" coby vhodný nástroj vyhovuje: "Když má moc jméno strana," píše Lyotard, "realismus se svým neoklasickým doplňkem triumfuje nad experimentální neoavantgardou tím, že ji hanobí a zakazuje" (Ladislav Štoll v padesátých letech: avantgardismus, který ještě včera v kapitalistické společnosti plnil své poslání, v nové etapě vývoje zůstává pozadu), zatímco "když má moc jméno kapitál a nikoli strana", pak transavantgardistické nebo postmoderní řešení ve smyslu Jencksově (Ch. Jencks vydal v roce 1979 knihu Řeč postmoderní architektury, v níž odmítl jakýkoliv funkcionalismus a navrhl ornamentální citaci různých stylů) "se ukazuje vhodnější než řešení antimoderní," neboť "najít publikum pro eklektická díla je snadné". Takovýto "realismus čehokoli je realismem peněz: při neexistenci estetických kritérií je nadále možné a užitečné poměřovat hodnotu děl ziskem, který přinášejí."
Emancipační projekty jsou stejně jako literatura uloženy v jazyku. Jazyk podle Lyotarda "není jen mateřská řeč, ale ono dědictví slov a obratů, kterému se říká literární kultura. Člověk píše proti jazyku, ale nevyhnutelně i jím. Říci to, co tento jazyk už dovede, není psát. Obdobně se Michel Foucault domnívá, že "před našima očima v deskripci, nechtěně empirické, toho, co bylo prožito, i v ontologii toho, co nebylo myšleno, probíhá neustále fenomenologický projekt. Nemyšlené (ať už je nazveme jakkoliv) nesídlí v člověku coby jeho skrytá přirozenost nebo příběh, který by se v něm vrstvil, ale jako někdo, kdo je vůči němu Ten Druhý: bratr, dvojče, nezrozené z něho ani v něm, ale vedle něho a zároveň s ním, v jedné a téže novosti, v neodvolatelné dualitě (...) V hegelovské fenomenologii to bylo An sich oproti Für sich, pro Schopenhauera zase Unbewuste a pro Marxe to byl odcizený člověk, v analýze Husserlově to, co je implicitní, neaktuální, sedimentované, neprovedené. Ještě než jazyk přikazoval, črtal budoucnost, říkal, co je třeba udělat, ještě než vybízel nebo jen upozorňoval, byl od samého počátku už jen svou existencí sám v sobě akcí, riskantním počinem. Sade, Nietzsche, Artaud a Bataille to věděli i za ty, co si usmyslili o tom nevědět, a právě tak je jisté, že to věděli Hegel, Marx a Freud. (...) Zvnějšku můžeme říci, že lidské poznání, na rozdíl od přírodních věd, je vždycky spojeno, třeba i ve své sebeneurčitější poloze, s etikami a s politikami: hlouběji domyšleno to znamená, že moderní myšlení se pohybuje tam, kde To Druhé člověka se musí stát Jím samým." Avantgarda (umění i myšlení) se stávají výrazem úsilí člověka vyslovit, zobrazit a realizovat sebe sama co nejdál od všech metafyzik, v realitě žitého a zaznamenatelného života. Jako byl třeba kubismus či abstrakce pokusem předložit zraku to, "co není možno vidět", a moderní poezie sdělit to, co "jazyk dosud nesdělil", a spojit je s tím, co se vidět a sdělit dá, tak každý emancipační projekt chtěl spojit "to, co je," s tím, "co by být mělo". Vypudí-li je člověk ze své historie, zůstane mu jen to, co tu už je, ale na trhu. Zůstane mu jen trh.
Lyotardovy texty, z nichž tu bylo hojně citováno, vyšly zhruba před dvacíti lety (Postmoderní situace v roce 1979 a Postmoderno vysvětlované dětem v roce 1986), Foucaultova Slova a věci dokonce před více než třiceti, v roce 1967. Před dvacíti lety si Lyotard kladl otázku, co se bude dít po selhání emancipačních projektů: "Jsou možné několikeré způsoby navázání, a je třeba rozhodnout. I kdybychom nic nerozhodli, bylo by to pořád ještě určité rozhodnutí. I kdybychom mlčeli, už tím bychom mluvili. Veškerá politika tkví ve způsobu, jakým se na určitou aktuální větu navazuje jinou větou. (...) Uprostřed všech ostatních vět, které jsou aktuálně možné, jedna bude aktualizována, a aktuální otázka zní: která to bude?" Dnes už víme, která to byla: řečová hra kapitalismus. Jeho vítězství záleží v selhání projektů ostatních, především projektu marxistického. Jeho reformističtí suplenti přijali (asi jako politické strany Národní fronty za vlastní program KSČ) základní tezi kapitalistického projektu, jakou je Trh. Zboží, kapitalismem vytvořený fetiš, zdánlivě obdařený vlastním životem, existující mimo lidskou práci a společenské vztahy, obdoba fetiše "divochů" a tudíž návrat společnosti k "divošství", se stalo metaforou veškerého společenského pohybu. Dokáže si vynutit výrobu zboží zvaného Destrukce, aby mohl dodávat zboží zvané Rekonstrukce (Jugoslávie, Afghánistán). Zdá se sice přinášet obecné blaho, které sliboval projekt kapitalistický (ničím neomezovaný konzum zboží) a svobodu (trh nerozlišuje konzumenty, jen jejich peníze), ale neposkytuje je celému lidstvu a nedokáže být tudíž emancipačním projektem. Budoucnost trhu je pouze posouváním jeho prezentu v čase. Vyrábí efemérní odlišnosti, aby utajil trvalou totožnost každého následného výrobku s výrobkem předchozím. Jeho existence v sobě tají možnost teroru. Zatímco kapitalismus si vyžadoval konsensus dočasný a lokální, Trh si vyžaduje naopak konsensus globální a trvalý.
Trh nezahálí ani v jazyce. Jednak jej přetváří ve zboží (spojuje a zaměňuje informaci a komunikací v produktu, který budí dojem "nové přírody", apriorní vůči člověku a odmítající historii, a jednak se uchyluje stále častěji k "sémantickému vyvlastňování" (v poválečných letech si tak marxistický projekt přisvojil slovo "mír") základních slov: výrazy "mír" a "demokracie" jsou pevnou součástí v trh proměněného kapitalistického projektu, nejdou z něj přemístit do jiného diskursu a jejich použití každého uživatele do něj také chtě nechtě přemístí. Ke "konotačnímu diktátu" patří například identifikace "demokracie" (prostoru soužití emancipačních projektů) s kapitalismem (jedním z projektů), nebo identifikace komunismu s nacismem (neboli emancipačního projektu s neprojektem, jakým byl nacismus, který neusiloval o emancipaci lidstva, ale o nadvládu jedné rasy, a neobracel se k budoucnosti, ale k minulosti mýtu), se z žurnalismu, který je jejich domovem, přemisťují do literatury, jak o tom svědčí kniha Patrika Ouředníka Europeana (nakl. Paseka, 2001). U autora mimořádně linguisticky citlivého tento fakt udivuje. K banálním projevům tržního postmodernismu patří stěhování klasických dramatických objektů (Shakespeara atp.) do opačných, tradičně konzumních žánrových prostorů, jako je muzikál, stejně jako nedávná Vaňkova desakralizační citace Ladových kreseb. Zatímco třeba dadaistická ironie (Duchampova Mona Lisa s přimalovanými kníry) nebyla desakralizací objektu samotného, ale jeho fetišizace coby ideálního "zboží" měšťáckého konzumenta, přemístění Ladovy záměrně "infantilní" (archetyp nemůže nebýt než návratem do nějakého "dětství") kolektivní a národní představy preindustriálního světa do dospělého a v současné době výrazně tržního kontextu, jakým je sex a pornografie, není desakralizací, ale destrukcí klasické (klasickými se stávají díla, která dokáží čtenáři či divákovi nahradit nepoznanou či nepoznatelnou část kolektivního imaginárna a její prožitek) umělecké hodnoty. Postmoderní je rovněž pokus M. Viewegha představit svou vlastní osobu (Devět mýtů české literatury, Salon Práva, 17. ledna 2002) coby "výrobce" a zároveň "kritika" současné podoby české literatury. Spojení "výroby" se "sdružením konzumentů" nabízí zajímavý pohled na strategii trhu, která určitě nebude omezena jen na literaturu.
Postmoderní gesto je výrazně tržní, nevybízí k poznávání, ale ke konzumování. Zatímco ideálním "netržním vlastnictvím" je porozumění dílu, postmoderní konzument je náležitě poučen, že napřed musí zboží vlastnit (zaplatit je, protože na trhu se prodává) a pak už je jen konzumovat v naději, že mu nebude muset porozumět. Důsledné uplatnění tržního pojetí vede k záměně: dílo tradičně dobré, (které se snažilo sdělit to, co jazyk dosud sdělit nedokázal) a tradičně špatné (sdělující to, co jazyk sdělil už mnohokrát) si vyměnila místa a označení. Trh s literaturou má navíc tu zvláštnost, že čtení zboží nekonzumuje tak, že že by je odňalo trhu, jeho zásoby naopak neustále narůstají a jsou neustále k dispozici, díky čemuž právě kritéria jeho selekce, proměny textu ve zboží, jsou rozhodující i pro podobu a směřování literatury jako takové. Konzumní "individuální" čtenářské příběhy však nedokáží založit společný "metanarativní" příběh, nanejvýš podpořit nákup a prodej a změnit tak literaturu nadobro v "realismus", který nechce vědět, co je realita, neboli v lekturu.
Autor: Zdeněk Frýbort
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |