Kniha Miroslava Ivanova - původním názvem Nejen černé uniformy (poprvé 1963) - vyšla v nakladatelství Hart (Praha 2003) s novým titulem ATENTÁT NA REINHARDA HEYDRICHA. Staronové vydání autor doplnil jakýmsi vyznáním "Co nebylo řečeno před listopadem 89", v němž se kromě povinných nářků na režim, jemuž dříve tak ochotně sloužil, viz několikeré vydání jeho režimem vysoce ceněné prvotiny Lenin v Praze (1960), obsáhle zmiňuje o "Memorandu pro budoucí generace", věnovanému údajné zradě sokolského funkcionáře, profesora chemie Ladislava Vaňka, které jsem na pokračování otiskl v literární příloze týdeníku Tvorba Kmen, jejíž jsem byl tehdy šéfredaktorem. Protože mě dosti obsáhle cituje, ať otevřeně, nebo skrytě, a také aby zbytečně nevznikly další nejasnosti, ne-li mýty (Ivanov mezitím zemřel) a aby nemohl kdokoli zneužívat domněnky (viz nechutný doslov Karla Richtera), popíšu krátce případ jak já ho vidím.
Celá věc pro mne začala vyznáním profesora Vaňka v Mladé frontě u příležitosti 45. výročí atentátu na Heydricha (1987). Ladislav Vaněk byl mimo jiné autorem jedné ze dvou depeší odvysílaných tajnou vysílačkou Benešovi do Londýna se žádostí, aby se atentát kvůli očekávaným drakonickým represáliím zrušil, nebo aby byl alespoň přesměrován na jiný terč, kupříkladu na Emanuela Moravce.
Historie atentátu na zastupujícího říšského protektora mě nesmírně zajímala a zajímá a tak jsem byl překvapen, kolik nových údajů, často fantastických, Vaňkova jubilejní vzpomínka obsahovala. Profesor například tvrdil, že atentát byl filmován šestnáctimilimetrovou kamerou dvěma čs. zpravodajskými důstojníky a sice z místa, kde je dnes - a i v inkriminované době byla - měnírna proudu. Podle vlastních slov byl Vaněk přítomen bezprostředně u osudné křižovatky, seděl na invalidním vozítku tlačeném konspirující "posluhovačkou", na klíně pod dekou revolver. Cesty do Libně i k mostu budoucích barikádníků byly lemovány bezmála špalírem odbojářů, kteří měli v případě potřeby zasáhnout. A tak dále, a tak podobně.
Taková sdělení brala dech. Vždyť kdyby byla pravdivá, představovalo by to nejhrubší porušení konspiračních zásad. Například pořídit filmový záznam atentátu by bylo jako vynést nad filmaři i nad atentátníky ortel smrti. I když uznávám, že by bylo lákavé takový film zhlédnout. Film prý byl po celou válku ukryt za rámem obrazu a pak zmizel v sejfu nejmenovaných tajných služeb. Proč by měl zmizet? Dnes by představoval jeden z nejsenzačnějších válečných záznamů a nikoho by neohrozil. Anebo ohrozil jako několik políček filmu dallaského amatéra Zaprudera zachycujících atentát na J. F. Kennedyho a bořících oficiální výklad událostí? Rovněž přítomnost dalších odbojářů na místě činu je nevysvětlitelná, zvláště uvědomíme-li si, že se atentát vlastně dokonale nezdařil - ani jeden z útočníků nepostupoval podle plánu (nejprve měl Kubiš hodit bombu na předek vozu a tak zabít řidiče a zastavit auto), Gabčíkovi selhal samopal, Kubiš poranil bombou spíše sebe, ani jeden se pořádně netrefil do pronásledujícího esesáka - Heydrichova šoféra Kleina, nepočítáme-li škrábnutí na koleně, a to šlo o elitní střelce!, ale hlavně - místo neplodné honičky a přestřelky se již ani jeden z atentátníků nevrátil k práci a nevěnoval se dosud stále živému Heydrichovi, který se zcela odkryt svíjel v otevřeném voze. Kde byl Valčík poté, co zrcátkem signalizoval, že protektor přijíždí, se dodnes neví. A což teprve "dobrovolní" atentátníci! Proč mlčely jejich pistole? Zkrátka bylo to snůška nesrovnalostí, možná motivovaná nikoli náhlým procitnutím paměti, nýbrž slavomamem a sebestředností.
Proto jsem vyhledal Miroslava Ivanova a byl jsem příjemně překvapen, když mi sdělil, že na Vaňka líčí delší dobu a má již sepsané příslušné memorandum.
A tak jsme ho otiskli. Čtenářský ohlas byl obrovský. Do redakce chodili pamětníci i nepamětníci jeden za druhým, tvářili se více či méně tajuplně a přinášeli zajímavé hypotézy (fakta už méně). Tak například jistý muž z Moravy mi oznámil, že Heydricha nezabily cucky ze sedadla, nýbrž Himmler, důkazy vlastní, ovšem nemůže, ba nesmí je předložit. Jiní svalovali tyranovu smrt na Brity, před nimiž se chtěl Beneš vytáhnout za každou cenu. Šlo prý nejen o admirála Canarise, nýbrž - a to hlavně - o Heydrichovu aktovku a její tajemný obsah - údajně tajné plány na další vedení války. I tato aktovka putuje z legendy do legendy, tu a tam se ztratí, aby skončila v anglických či sovětských sejfech, ač zřejmě skončila vcelku prozaicky v rukou německých úřadů. Dokonce je možné, že některá z těch verzí je pravdivá, ale nám šlo o Vaňka.
Ivanovovo Memorandum totiž obsahovalo podrobnosti o jinčích proviněních profesora chemie než je chorobné chvastounství. Zrada spolubojovníků, spolupráce s gestapem, jemuž měl umožnit zpravodajské rádiové hry, a to vše na základě důkazů, které ležely všude možně, jen ne na našich stolech.
Profesor se ozval, chtěl podat oznámení a žalovat Ivanova i Kmen pro urážku na cti.
Napsal také dosti nakvašenou odpověď, rovněž bez důkazů, v níž však nikterak nevysvětlil závažná obvinění. Proto jsem se zpěčoval odpověď otisknout a požádal jsem jej, aby se očistil za pomoci faktů, nikoli nadávek.
A pak došlo k Ivanovem zmíněnému předvolání na ÚV KSČ (nikoli k "poradě"). Kromě mne byl přítomen poradce M. Jakeše, jehož jméno mi vypadlo z paměti a pplk. Pavel Minařík. Oba mne upozornili, že jsme poškodili čest člověka, zasloužilého odbojáře. Protestoval jsem, že svoji pověst naopak poškodil sám neuvěřitelným bájením, jež sice může být pochopitelné, leč v případě tak historicky významné záležitosti vlastně představuje falešnou výpověď. A dále že nevyvrátil, vlastně se ani nepokusil vyvrátit, obvinění proti němu Ivanovem a jeho informátory vznesená.
Oba několikrát opakovali, aniž by blíže specifikovali, že Vaněk má obrovské zásluhy odbojářské i pozdější. Nakonec jsme se shodli na tom, že Vaněk napíše novou zprávu, v níž vysvětlí a vyvrátí obvinění a tu Kmen samozřejmě otiskne. To myslím bylo slušné řešení. Jen předesílám, že nový článek již Vaněk nenapsal. O nějakém vyhrožování či sankcích, jež naznačuje Ivanov, nemohlo být ani řeči; ani jemu, ani mně, ani Kmenu se pranic nestalo. Já byl vyhozen a Kmen likvidován až po listopadu 89, zatímco Ivanov avansíroval tentokrát ne už za pomoci Lenina, nýbrž Milady Horákové.
Aby mi bylo rozuměno - nechci Ivanova urážet, jeho práce jsem si zejména tehdy velmi vážil, ale už tenkrát bylo lze s úspěchem rozpoznat autorovu snahu i nespornou schopnost hledat a najít tajemno i tam, kde nebylo (viz jeho Důvěrnou zprávu o K. H. Máchovi apod.)
Tím však pro mne věc neskončila. Zavolal jsem profesoru Vaňkovi, abych zaurgoval jeho odpověď a smluvil si s ním schůzku. Bydlel v malém domku v Zahradním Městě a po počáteční nedůvěře se otevřel a leccos mi sdělil, to nejdůležitější však sotva naznačil.
Nebudu interpretovat celý rozhovor, ostatně ani nemohu - nepamatuji si každé slovo, což by bylo v tomto citlivém případě zvláště důležité. Řeknu jen výsledný dojem, ale je to bohužel jen můj úsudek, bez hmotných důkazů.
Profesor Vaněk hrál několik her, z nichž tu nejdůležitější pro Edvarda Beneše. Byl to myslím jeho člověk a měl sehrát svoji roli při přechodu z protektorátních struktur na struktury obnoveného státu. Měl dostat i bezprostřední úlohu při vyjednávání o kapitulaci a převzetí moci. K tomu ovšem potřeboval znát vysoce postavené Němce, což splnil - viz jeho ne zcela vyjasněný vztah ke kriminálnímu radovi Heinzi Pannwitzovi, který v roce 1942 vedl vyšetřování atentátu a z jehož Pamětí z března 1959 čerpal Ivanov největší část argumentů! Již zmíněný Vaňkův vzkaz do Londýna byl jasnozřivý, stejně jako obdobný vzkaz Arnošta Heidricha (ÚVOD), snad ještě jasnozřivější. Vaněk věděl rozhodně víc než svěřil, zejména o okolnostech vyhlazení Lidic, ale podle vlastních slov bylo jeho tajemství pečlivě zdokumentováno a bezpečně uloženo.
Co v tomto směru platí dnes, mohu se jen dohadovat.
Autor: Karel Sýs
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)