Mám promluvit na téma Hašek a film. O osobě Haška byly však natočeny jen dva filmy.Ten první, ještě ve 30. letech, natočil sám jeho kamarád Longen se Sašou Rašilovem v hlavní roli. Tematicky to však byla jenom malinká epizoda z toho období Haškova života, kdy zapomněl před hospodou malého Ríšu v kočárku. O samotném Haškovi to nic nevypovídalo, byla to jen milá komedie, ve které mě zaujalo jen obsazení policajta živým Frantou Sauerem, největším kumpánem Haškovým v době po návratu z Ruska.
Druhý film natočil sovětský režisér Jurij Ozerov, se kterým jsem se seznámil na festivalu v Moskvě 1971 a stali jsme se kamarády až do jeho smrti v loňském roce. Film vznikl v roce 1963 a jeho závěr byl natáčen i v Praze. Je to jakási volná fantazie a představa o tom, jak by asi bývalo vypadalo pokračování Švejka, kdyby Hašek předčasně nezemřel. Po filmové stránce je film udělán velmi sugestivně a zajímavě, avšak spousta detailů je vymyšlených, svědčících o tom, že Ozerov o Haškovi před válkou mnoho nevěděl. Přesto však je z filmu cítit, že ho autor vytvořil s láskou. K tomu se mi i Ozerov sám přiznal a zároveň mi řekl, že ho mrzí, že tenkrát v 60. letech toho neznal o Haškovi tolik jako nyní, a že doufá, že mu to my Češi, kteří Haška také milujeme, odpustíme.
Třetí film o Haškovi jsem chtěl vytvořit já. Ke konci 60. let jsem prostudoval vše, co kdo napsal o Haškovi, přečetl celé jeho dílo a za pomoci našich nejpřednějších haškologů - Radko Pytlíka, Milana Jankoviče a Zdeny Ančíka - jsem v r. 1973 odevzdal scénář. Je tomu již 30 let a po celou tu dobu scénář nebyl nikdy zakázán, ale zároveň mi nebylo umožněno jej realizovat. Vždycky se vyskytli nějací "haškologové", kteří měli nějaké výhrady, ani ne tak ke mně, jako k osobě samotného Haška. Pomlouvali ho a pomlouvají dodnes. Po r. 1989 jsem konečně našel produkčního, který by byl ochoten natáčení filmu zahájit, a dal přečíst scénář několika sponzorům, co měli o film zájem. Po přečtení všichni svorně prohlásili, že se jim sice scénář líbí, ale že si nemohou v dnešní době dovolit podporovat vznik filmu o bolševickém komisaři. V celém světě to nikomu nevadí. V celém světě je Hašek slavný. Vyšel ve všech zemích světa, kde mají tiskací stroj. Jenom u nás za světového nikdy uznán nebyl. Dokladem o tom bylo v lednu 80. výročí jeho úmrtí, kdy se ve veřejných sdělovacích médiích k oslavám skoro nikdo neměl.
V těchto dnech my tady v Lipnici oslavujeme 120. výročí jeho narození a stejný nezájem pokračuje. Předpokládal bych, že by si Hašek zasloužil v televizi, rozhlase i ve vládních místech opravdu velkou oslavu, celovečerní program atd. Je to až nepochopitelné, jak si oficiálně svého nejslavnějšího literáta v cizině málo vážíme. Když jsem pátral, jaké že to prokletí na tom Haškovi vlastně leží, zjistil jsem, že to není jen jeho účast v páté Frunzeho armádě, ale tvrzení legionářů, že Hašek zradil legie. Troufám si tvrdit, že nezradil Hašek legie, ale vedení legií zradilo původní legionářskou myšlenku, bojovat v Rusku proti německé a rakouskouherské armádě až do jejich porážky a ustavení samostatné republiky. A od této ideové zrady se Hašek distancoval a proto legie opustil a odešel do Moskvy, sám a bez jakýchkoli kontaktů, a své stanovisko sdělil vedení legií i písemně .
Své přesvědčení o zradě legií opírám o svědectví několika lidí, kteří v té době s Haškem onu dobu prožívali. Jestliže se náš věhlasný dějepisec Josef Pekař dokázal při hodnocení života u nás v době před pokrokovými patenty císaře Josefa II. a po nich opřít jako o základní pramen o deníky sedláků Vaváka a Dlaska, tak já své tvrzení opírám o deník dnes již slavného spisovatele Václava Kaplického, který se snažil vydat tiskem ve formě románu pod názvem Gornostaj. Gornostaj je stejně hodnověrný jako Remarqueův román Na západní frontě klid. Oba napsali pravdivé svědectví o tom, co osobně prožili. Navíc je tu k dispozici i další svědectví Josefa Pospíšila, který s ním prodělal celou rudoarmejskou anabázi a napsal o tom svědectví v knize Znal jsem Jaroslava Haška. Navíc jsem o všech těchto věcech měl možnost mluvit v mladších letech se svým strýčkem, který anabázi legií až do Vladivostoku také prožil. Jmenoval se Jan Chaloupka, bydlel v Kostelní 16 v Praze 7, v bitvě u Zborova přišel o ruku a když se vrátil domů, dostal skutečnou trafiku na konci Hlávkova mostu, v níž prodával noviny a tabák až do své smrti. Když mi to tenkrát vyprávěl, zdálo se mi všechno pohádkou. Když jsem si v dospělosti přečetl Gornostaj, uvědomil jsem si, že strýc vyprávěl totéž.
Dodnes platí tzv. legionářská legenda, podle níž se ruské legie zasloužily svým bojem o vznik samostatné republiky, což je sice pravda, ale ta platí pouze o první etapě existence legií, která vrcholí bitvou u Zborova. Tam dostali medaili a vyznamenání za odvahu také Jaroslav Hašek, Josef Pospíšil, Václav Kaplický, i můj strýc. Ale dodnes se mlčí o druhé etapě existence legií, která začíná Masarykovým rozkazem, že českoslovenští dobrovolníci se stávají součástí francouzské armády, nebudou už dále bojovat na ruské frontě proti německé a rakousko-uherské armádě, ale dlouhou cestou přes Sibiř se přesunou do Vladivostoku a vrátí se po moři do Francie jako součást francouzské armády. Po Brestlitevském míru byli legionáři dokonce přesvědčováni, že tím, že Sověti uzavřeli mír - i když potupný -s Německem, s ním de facto spolupracují a stávají se tak i naším nepřítelem. To se stalo počátkem března 1918 a legionáři ve své drtivé většině této propagandě nevěřili a odmítali bojovat proti novému státu v Rusku. A právě v tom březnu Hašek už pochopil, že legie tím ztrácejí svůj původní charakter a odešel do Moskvy. Hlavní spor uvnitř legií nastal měsíc po vzniku samostatné republiky v říjnu 1918. Již v listopadu téhož roku přijíždí za legiemi francouzský generál a čs. ministr obrany Štefánik a v první fázi svého pobytu slibuje československým dobrovolcům, že si pro ně přijel a odveze si je přes Vladivostok domů. Avšak již 16. ledna 1919 vydává rozkaz, který však byl zveřejněn až 28.února, když před tím již 20.února odjel do Vladivostoku sám .Takže se dodnes neví, co bylo v rozkaze č. 588, který podepsal, napsáno.
To, co bylo sděleno dobrovolcům 28. února, znamenalo rozhodnutí vedení legií, že dobrovolnické vojsko se rozpouští a přeměňuje se v oficiální součást francouzské armády v čele s francouzským generálem Janinem. Praktické vojenské velení přejal generál Gajda a politickým zástupcem byl ustanoven Bohdan Pavlů, dosavadní předseda Pobočky české národní rady, jejímž vedoucím doma byl T. G. Masaryk. Dobrovolci s tímto opatřením nesouhlasili a bránili se tím, že jako dobrovolníci vznikli a jako dobrovolníci chtějí o svém dalším osudu rozhodovat i nadále sami. Již v 17. roce po obou revolucích byly při každé rotě a pluku ustaveny volené výbory, které zastupovaly mužstvo a které nyní žádaly svolání sjezdu zástupců, kde by o charakteru a dalším postupu legií rozhodly samy. Vedení legií tento sjezd odkládalo tak dlouho, až zvolené delegáty nalákalo do Irkutska, kam mezitím ustoupilo před Rudou armádou, zaručilo delegátům bezpečnost, aby je pak nechalo zatknout a uvěznit v pevnosti Gornostaj nedaleko Vladivostoku. Mezitím však při svém postupu od Volhy na Sibiř se našim vojákům podařilo na příkaz vedení zmocnit carského zlatého pokladu, který připojili ke svým vagonům. V téže době, kdy přijel na Sibiř Štefánik, tedy na konci r. 1918, ve městě Omsk ve střední Sibiři povstal admirál Kolčak a prohlásil se za vládce Sibiře. Jeho vláda se však opírala jen o území ovládané československými vojáky. Československá armáda, čítající asi 50 000 vojáků, byla rozložena po sibiřské magistrále v šedesáti vlakových soupravách po čtyřiceti vagonech, jež byly roztroušeny po trati v rozmezí 10 000 km.
Rudá armáda nevznikla ihned. Skládala se nejdříve z tzv. Rudých gard a teprve postupně se stala organizovanou jednotnou armádou, před níž nakonec začal ustupovat nejen Kolčak, ale i naše vojsko, jehož vedení nutilo dobrovolce proti jejich vůli Kolčakovi pomáhat. Když v průběhu léta 1919 musel Kolčak opustil Omsk, své centrální sídlo, dostalo vedení legií příkaz od francouzského velení, že naše legie musí Kolčaka chránit. Proto byly vagony s Kolčakem a jeho "dvorem" připojeny k zadním vagonům legionářské soupravy těplušek, stojících v té době u Omska. Od té doby měl Kolčak k dispozici i zlatý carský poklad , který neváhal utrácet, a od Angličanů, Američanů a Japonců, již tenkrát ovládali Vladivostok a okolí, kupoval hýřivě zásoby nejen vojenské, ale i proviantní. Když však dorazil spolu s legiemi až do Irkutska a v Irkutsku byli delegáti sjezdu zatčeni, zbylí představitelé mužstva jménem těch 49 000 příslušníků armády, aby alespoň nějakým činem dali najevo, že stojí za svými zatčenými druhy, v noci 15. ledna 1920 odpojili vagony Kolčakovy družiny i s carským pokladem a tajně je předali bolševikům v Irkutsku, kteří se již v prosinci 1919 vzbouřili a obsadili město.
7. února 1920 byl Kolčak i se svým tzv. předsedou vlády Pepeljevem popraven a vhozen do Angary. 7. 3. 1920 bylo vedení legií nuceno uzavřít mírovou smlouvu s Rudou armádou a již bez bojů pokračovat v cestě do Vladivostoku a odtud domů. V tomto období přijela z Československa delegace, v jejímž čele stál český sociálně demokratický básník, jehož jméno Kaplický neuvedl a mně se ho dodnes nepodařilo vypátrat. Tento nový představitel vedení legií slíbil nespokojeným legionářům, že věc zavřených delegátů spravedlivě přešetří a vypravil se za vězni do Gornostaje. I jim slíbil spravedlivé vyšetření jejich stížnosti na vedení legií, avšak jeho spravedlnost spočívala v tom, že byli vězněni 6 měsíců a po návratu domů dostali všichni do svých legitimací razítko:"Zradil legie, přeběhl k nepříteli"
Mezi zatčené patřil i autor pozdější knihy o Gornostaji Václav Kaplický. Svůj deník o tom, co se v legiích skutečně stalo, začal psát již jako vězeň a dokončil v r. 1921, když jako ostatní po návratu domů - s cejchem zrádce legií - nemohl najít práci. Kniha, ač dokončena v r. 1921, mohla být vydána až v r. 1936 v době, kdy generál Gajda byl odhalen jako vůdce českých fašistů.
Hašek jako významný důstojník Frunzeho 5. armády, který velel veškerému tisku ve všech sibiřských jazycích po obsazení Omska, se těšil, že včas dorazí do Irkutska, aby viděl Kolčakův konec, avšak Irkutsk byl osvobozen dříve a Hašek teprve v květnu 1920, tedy v době, kdy už legionáři opouštěli Vladivostok, dorazil nejdříve do Krasnojarska a teprve o měsíc později pak konečně jádro Frunzeho armády dosáhlo Irkutska.
Hašek v Irkutsku nepobyl dlouho, protože již v říjnu přišel rozkaz z Moskvy, že se všichni zkušení revolucionáři mají vrátit do vlasti. Hašek nejdříve odjet nechtěl. Avšak nakonec se podrobil příkazu z Moskvy a přece jen se domů vrátil. Bylo to 20. prosince 1920 - měl na sobě stejný cejch jako Václav Kaplický a všichni ostatní uvěznění volení zástupci legionářského sjezdu: "Zrádce legií - přeběhl k nepříteli!" A to je to, co nad jeho jménem visí dodnes.
Chceme-li dnes rehabilitovat Jaroslava Haška a konečně uznat, že je to jeden z našich nejvýznamnějších spisovatelů, který jediný dobyl celý svět , budeme muset my všichni, kdo máme Haška rádi, působit na to, aby i oficiálně byla tzv. legionářská legenda vysvětlena v pravém světle a jasně rozlišena první etapa legií, ta zborovská, jako ona slavná část, a ta druhá- sibiřská, která je naší ostudou.
A jak začít s rehabilitací Haška? Prosadit, aby mu byl v Praze postaven konečně pomník a také bych navrhoval přejmenovat na počest Jaroslava Haška město Lipnici - kde má Hašek hrob, muzeum a hospodu, v níž psal pokračování Švejka a kde dík obětavosti jeho vnuka Richarda Haška právě zasedáme - na Haškovu Lipnici, stejně jako byl Německý Brod přejmenován na Havlíčkův. Stoupla by tím jak vážnost samotného jména Jaroslava Haška, tak i města, na které by byla naše země hrdá a jež by se mohlo stát významným turistickým a kulturním centrem. Hašek by si to zasloužil, neboť o světové úrovni jeho díla nerozhodlo to, čím v životě prošel, ale dílo samo. A to je bezesporné.
Diskusní příspěvek přednesený v dubnu 2003 na haškovské konferenci v Lipnici
Autor: Antonín Kachlík
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |