MICHAL ČERNÍK, básník a publicista
Máte v šuplíku svého pracovního stolu nějaké rukopisy, které se vám nedaří vydat?
Mám v šuplíku dva rukopisy veršů pro dospělé, dva rukopisy humorných epických veršů pro děti nižšího školního věku, rukopis pohádek, několik edičních projektů pro děti, tři večerníčkovské cykly, z poloviny již v podobě scénářů.
Jaké zkušenosti máte s nakladateli? Můžete vylíčit své potíže, či naopak dobré zážitky?
Z devadesátých let minulého století většinou velmi špatné. Uvedu jeden příklad za všechny. Tehdejší Gramofonové závody Loděnice, dnes přejmenované na Digital Media, mi za vydání Prvních pohádek roku 1997 na zvukových nosičích měly podle smlouvy vyplatit honorář 5 % z ceny prodaného nosiče, ale vyúčtování provedli 5 % z čistého zisku, což je podstatný rozdíl. Když jsem písemně upozornil vedení, že došlo zřejmě k přehlédnutí znění smlouvy, dostal jsem urážlivý dopis, že bych jim měl být vděčný za to, že mě propagují, že bych jim měl děkovat jako ostatní autoři, ať se tedy s nimi soudím, a tím končí se mnou spolupráci. Arogantně mi tak dali mi najevo, že jako spisovatel jsem pro ně druhořadý člověk. Podobných případů jednání bych mohl uvést víc. Týká se to například vydání některých knížek, kdy nakladatelství nenaplnilo smlouvu, takže nakonec jsem nedostal ani po urgencích ani vyúčtování, ani honorář.
Ale mám i dobré zkušenosti. Už deset let spolupracuji s firmou BMSS-START, kde vydávám parádní editorské projekty pro děti, a nyní s firmou Euromedia Group. V jednání těchto vydavatelství je solidnost, což je pro každou firmu deviza do budoucnosti.
Knižní trh je velmi dobře zásoben všemožnými tituly různých žánrů. Česká literatura však, až na několik spisovatelů, má mezi nimi velice slabé zastoupení, dokonce chybí řada mnoha skvělých českých autorů. V čem vidíte příčinu faktu, že čeští nakladatelé nevydávají české autory?
Čeští nakladatelé především sledují zisk, proto raději vydávají komerční tituly. Krásná původní česká literatura je pro ně jistotou prodělku. Pokud autor románu, povídek, poezie ap. nedostane grant, nesežene si sponzora nebo si knížku nefinancuje sám, má pramalou naději na vydání. O honorářích anebo jejich směšně malé výši se vůbec nedá mluvit. Je to stejné, jako by třeba herec nebo režisér v divadle nedostal zaplaceno anebo dělník ve fabrice nedostal za práci mzdu.
Měli byste nějaké náměty, jak podpořit vydávání české literatury, klasické i současné?
Unie českých spisovatelů vydala v prosinci loňského roku provolání, kde požaduje vytvoření legislativy na ochranu české knihy. Například na Slovensku dotuje ministerstvo kultury vydání každé původní krásné literatury 40 procenty z ceny knihy, čímž jsou většinou vykryty výrobní náklady. V mnoha evropských zemích, například těch severských, ministerstva kultury vykupují od nakladatelů původní a klasickou domácí literaturu po 1500 kusech, které pak dávají zdarma knihovnám. Co vydá nakladatel navíc, už se mu pak stává ziskem. To jsou velké stimuly nakladatelů pro vydávání dobré domácí literatury. Navíc má nakladatel i na vyplacení honoráře autorovi, který se nemusí cítit v postavení prosebníka a žebráka.
Nemohu proto souhlasit s ministrem kultury Pavlem Dostálem, který uvádí, že v oblasti literatury je vše v pořádku, protože za loňský rok vyšlo 17 000 titulů. To je obdobné, jako když se za minulého režimu uvádělo množství tun oceli vyrobené na hlavu. Ta ocel ovšem byla tenkrát kvalitní! Z těch sedmnácti tisíc titulů jsou dvě třetiny komerce či braku a vůbec nic by se nestalo, kdyby nevyšly. Dále pan ministr uvádí, že by taková podpora české literatury stála pět set miliónů korun. Zřejmě mu tohle nesmyslně vysoké číslo vědomě podstrčil některý jeho úředník, když do něho započítal veškeré česky vydané tituly včetně těch braků, komerčního čtiva, kuchařek, životopisů herců a podobně. Krásná literatura bohužel dnes patří mezi hodnoty, které v době rozkladu mravních a estetických hodnot mají minimální šanci na uplatnění. Nelze se obhajovat udělováním grantů, to je minimum, které postavení české literatury a spisovatele systémově neřeší, a navíc tu v jejich udělování hrají mimoliterární, často ideologická a osobní předpojatá hlediska.
Věřím, že se spisovatelé pouze z profesní nutnosti nakonec sjednotí na požadavku potřebnosti prosadit legislativu na ochranu české knihy a společně vypracují způsoby stimulů, tak jak je mají v demokratických zemích Evropy. Nikde si nenechali kvalitní literaturu zlikvidovat tržními vztahy. Nikde si nenechali politici, intelektuálové a spisovatelé vzít prostor ke svému vyjádření tím, že si nechránili vlastní sdělovací prostředky a vydali je tak do rukou cizím vydavatelům. Ti ve svých tiskovinách dávají prostor jen těm, kteří jim názorově slouží. Tak bylo valné většině intelektuálů a spisovatelů vzato slovo. Je na nich, zda se dopracují k solidaritě a najdou odvahu vydobýt si ho zpátky, protože postavení domácí literatury a spisovatelů se odvíjí mimo jiné i od prostoru udělovaného literatuře ve sdělovacích prostředcích.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)