(K výročí její smrti 1213)
Zemřela v čase, kdy v Čechách kvetly růže a voněly lípy. Bylo jí teprve dvacet a sedm let. I když je tomu již 790 let, její památku v zemi Hamletově doposud uznávají a slaví.
Leží po levém boku svého chotě, krále Valdemara druhého, v ringstedském chrámě na Seelandu a jenom turisté z Čech se v údivu zastaví tam, kde ji k poslednímu spánku uložili.
»Cože? Česká princezna to byla? Jak to, že o ní nic u nás v čítankách, ani v dějepisu není, nikdo o ní nikdy nevypráví? Hamlet? To jistě. Tycho de Brahe? Ten je u Týna pochován, ne?«
Na středověkém sarkofágu, v kameni, jsou vytesány postavy muže a ženy, kteří svůj život spojili slavnou svatbou roku 1205. To bylo tehdy v Dánsku slávy, když ji králi Valdemarovi z Čech dovezli. Byla tak krásná v bleděmodrém šatu zlatě lemovaném, na bílém krku měla byzantský křížek, který jí pověsila maminka se slzami v očích, když dcerku na věky ztrácela...
České princezně Markétě, dceři Přemysla Otakara prvního a Adléty Míšeňské, bylo osmnáct let. Bylo to v době, kdy král český svou ženu a matku dívky spolu s dalšími dětmi vyhnal, aby se mohl oženit s dcerou uherského panovníka Bély III., Konstancií. Zatímco matka Markétina se vrátila ke svému otci, Otovi Bohatému do Míšně, mladičkou dívku z politických důvodů přislíbil dánskému králi Valdemaru Vítěznému. Osmnáctiletá dívka si užila jen nespolehlivého domova, věčné spory, hádky otce s matkou i politické pletky Přemysla, který chtěl využít styků výhodně pro svůj rod, tedy s panujícím rodem dánským, a proto trpně souhlasila. Vždyť si tak málo doma užila klidu, lásky, slunce. Napomínali ji, aby svou tvář halila do stínu, princezny musí být bílé jako holubice a ne snědé jako venkovanky. Stala se klidně a oddaně nástrojem politické kombinace otcových záměrů. Co jí zbývalo? Odporovat otci králi? Líčili jí budoucího manžela v nejkrásnějším obraze. Bylo mu již třicet pět let, ale vládl teprve dva roky. Pocházel z významného rodu Estridsonů, který řídil Dánsko už 200 let. Svatbou s princeznou českou měl najít výhodné spojení a svým vlivem si tak udržet české vlivy tak daleko, kam až zašel zájem mocného Přemysla. Jako královna Dánů měla se Markéta stát spojkou česko-dánských mírových styků. Mluví o tom historická sbírka dokladů Holbergových. Hovoří se v ní například, jak roku 1208 poslal Valdemar pro podporu švédského trůnu vojenskou pomoc, složenou ze »šestnácti tisíc Dánů a Čechů, kteří na radu královny Dagmar, (která byla dříve českou princeznou), přišli do Říše«.
Zatímco česká historie o Markétě - Dagmar dlouho mlčela a vlastně dosud mlčí, staré dánské anály a kroniky, zejména latinsky psané, tuto naši princeznu popsaly tak výrazně, že spisovatelé i výtvarníci, hudebníci v Dánsku o ní učinili pro potomky jasný, takřka nadpozemský obraz. Ta milá dívka ještě netušila, když běhala po pražském hradním nádvoří se svými družkami, jak trvalou úctu a památku jednou zanechá v historii cizí země, zejména v její poezii. Poezie je vlastně skryta už v jejím jménu. Nazvali ji Dagmar pro velkou krásu, něhu a dobrotu i vztah k lidu země, kde lid trpěl podobně, jako vídala často trpěl lid v Čechách. Uměla jednat s vyslanci a králem, právě tak jako se sklonit k poslednímu vyděděnci lidské společnosti. Zářila na dvoře královském, ale stejně tak se dovedla proměnit ve světýlko naděje ve věznicích, chorobincích, brlozích bídy. Přimlouvala se za každého. Řešila nesváry rodinné. Přemluvila také krále, aby upustil od nenávisti k biskupu Valdemarovi, jeho strýci, a propustil jej z vězení. Klečela s rukama sepjatýma u jeho trůnu s prosbou, aby přece jen těm sedlákům prominul daň z popluží, která je souží, a také osvobodil vězně, již se dostali za mříže pro horké hlavy z bídy a ponížení.
Když se král jednou zdráhal její přání splnit, postavila se v celé své kráse a důstojnosti před svého chotě a svoji královskou korunu před něho položila. Řekla: »V tom případě nemám právo být lidu, který věří v moji spravedlnost a soucit, královnou.«
Valdemar to neměl lehké, Dagmar to věděla. Svou malou ručkou hladila jeho orosené čelo, držela jeho ruku ve své a vyptávala se, hledala příčiny jeho hněvu a trápení. Stejně tak vyslechla trápení lidu v zemi a pak srovnávala, co by se dalo učinit, aby byly pře řešeny a život starých, nemocných a ne vlastní vinou chudých rodin i udřených sedláků usnadněn. Vždyť tehdy v Dánsku, stejně jako v Čechách, se bouřili sedláci, například proti dani z pozemku. Dagmar dokázala přesvědčit svého chotě, aby tyto daně zrušil. Krotila vášně na všech stranách a bylo jich skutečně mnoho. To, co ale za svůj krátký čas dokázala, stačilo k tomu, aby na sebe upozornila. Dánští básníci jí proto věnovali verše, písně, vyprávění, o kterých se učí dánské děti na školách dosud.
V Čechách se s jejím oceněním opozdili. Až koncem devatenáctého století napsal Svatopluk Čech překrásnou dramatickou báseň Dagmar a právě v tom čase i V. B. Třebízský, náš romanopisec historický, jí věnoval knihu Královna Dagmar. K Čechově Dagmar napsal Jar. Vlček 1913 svou samostatnou studii. Obraz Dagmar u nás namaloval Václav Brožík, roku 1877 jej vystavoval v Praze. Dánské písně o Dagmar zpívají děti na školách. Refrén jedné z písní říká: »Ta panna přišla ze slavné české země...«
V Muzejníku r. 1846 Jan Erazim Vocel několik písní z dánštiny přetlumočil. V jedné se zpívá, jak král Valdemar dal polapit mořskou žínku, která věštila Dagmar nemilou budoucnost, a chtěl ji dát do vězení. Dagmar ale prosadila, že žínku odvedl k moři oblečenou v červený šat a dal jí volnost. Žínka pak blahořečí královně a jejímu lidu...
V dánské literatuře je Dagmar hlavní postavou i románu Valdemar Sejr, což znamená Valdemar Vítězný, od Bernharda Severina Ingemanna.
O manželské lásce královské dvojice se málo hovoří. Když prý ji z lodi, okrášlené květy, předal pan Strange, rytíř a vyslanec králův svému pánu, očekávala prý nevěsta mladého muže. Byl tu ale jednooký a dost zralý muž. Pošeptala prý tiše svému rytíři Strangemu: »Docela jiný obraz jsem si vysnila. Nevěděla jsem, že je jednooký...« Strange to zamlouvá: »Je pánem trojí říše, k Dánsku připojil země ležící na sever od Labe. Jezdí jako vítr na koni po písčitém pobřeží a hraje v šachy...«
Strange se podle jiných pramenů svěřil pánům Limbekovi, Olafu Lykkemu a Petru Eskeldö, kteří s ním pro princeznu jeli, že se do ní »snad zamiloval sám.« Podobné city prý měla i Dagmar. A lid? Kdo by ji nemiloval hned od počátku, když jako svatební přání či dar žádala, »aby král pustil z vězení ty, kteří nikoho nezabili, aby propustil svého strýce, aby lidem zmírnil daně.«
Když ji z lodi odváděli, lidé prý padali na kolena před její krásou, něhou a milým chováním. Čisté, modré oči pod záplavou zlatých vlasů dokreslovaly její dobrotu. Nazvali ji po svém: Dag - mar, česky: Jitřenka či Aurora, hvězda, která ukazuje cestu zbloudilým lodím a chudým poutníkům. Dagmö - denní panna, Dagmor - ranní záře. Slovy básníka:
»Dagmar, dítko světla, červánků a zoře,
Jitřenka, co plaší světa tmu a hoře...«
Byla šťastná, nebo nešťastná tato dcera bezohledného Přemysla, který neměl mravních zábran v uskutečňování svých plánů? Co vůbec dělal Přemysl v Čechách? Utrpěl naprostou porážku a ztratil naději v úsilí o »vybudování mohutné říše české.« Dědičný titul královský, který dostal za statečné boje českých vojsk, stál mnoho české krve. Na papežovu žádost přešel ke králi Ottovi IV, byl papežem uznán a podruhé korunován papežským legátem. Rok před svou smrtí se Dagmar ještě v Dánsku dozvěděla, že Bedřich II. zlatou bulou sicilskou potvrdil královský titul a český stát má výjimečné postavení v Říši, skoro úplnou samostatnost. Volí německé krále a císaře a zakládá německé kolonizace. Stavěl města, dal mýtit lesy. Němcům povolil víc než bylo moudré a Dagmar na to myslí se srdcem rozechvělým. To už její otec schvaluje a rozšiřuje výsady německé osady na Poříčí, na Starém městě dává stavět obytné kamenné románské domy. Věří a doufá v německou vděčnost a těší se, že česká říše bude bohatá a slavná. Zatím bylo české panství omezeno jen na země české. V boji u Dürrenkrutu Přemysl Otakar I. padl. Svoji dceru Dagmar přežil o sedm let.
Valdemar se skutečně zmocnil slovanských zemí na severu od Labe, zemí Bodrců, Polabanů, Pomořanů. Panoval už skoro nad celým jižním pobřeží Baltského moře. Po boku Dagmar jeho úspěchů přibývalo. Po její smrti však byl zákeřně uvězněn hrabětem zvěřínským a musel se všech zemí a slovanských území vzdát ve prospěch císaře. To už Dagmar neviděla... Její osud byl osudem hvězdy. Vyšla, rozzářila nebe a zapadla do mračen smrti. Neužila příliš slunce, po kterém toužila. Milovala, i když z cizí vůle odvezena jako politické zboží.
I Dagmařina smrt je líčena jako nádherný závěr dramatu: »Všechny panny z družiny měla kolem sebe. Volá nejmilejší z nich, Kristýnku. Volá krále. Král přichází a najde dívku, která mu oznamuje, že se mu narodil syn. Vyřízli jej z boku královny. Zoufalý Valdemar prosí, aby mu jeho drahá neodcházela, budí ji, znavenou, bezohledně k životu. Neví, co si bez ní počne, jediné tiché, dobré duše po svém boku. Ona mu ale jen z posledních sil sděluje svá poslední přání: »Můj milý, nezdržuj mne od cesty na věčnost, matka tam na mne čeká, ubohá, zrazená, opuštěná. Žehnám ti, a svému synovi odkazuji své srdce plné lásky a obávám se o jeho život. Do Portugalska nejezdi pro novou ženu, ten »zlý kořen«, vášnivou Berengerdu. Vezmi si za ženu Kristýnku a syna Knuda dej zvolit králem, než naše děti dorostou. O chlapečka se mi postarejte a Valdemar ať dává pozor na lovu... Psancům odpusť a vězně po mé smrti navštiv, a které můžeš, propusť. Žehnám v duchu zemi dánské a zemi mé vzdálené a trpícímu jejímu lidu, mé rodné české zemi...«
Král slíbil všechno, jak by ne. Avšak nesplnil. Nevezme si přece služebnou dívku Kristýnku, odjede si pro »zlý kořen« Berengerdu. Tu pak dánská píseň líčí jako »utlačovatelku lidu«.
Historie byla trochu jiná a mísila se s legendami, písněmi. Mezi tím vším jen Dagmar zůstávala jasnou hvězdou. Syn Knud byl synem Heleny, dcery švédského vévody, Valdemarův levoboček. Z dětí Dagmařiných je znám jen Valdemar mladší, narozený roku 1209, korunovaný za otcova života. Zahynul skutečně na lovu jako dvaadvacetiletý. Dítě, které bylo příčinou smrti Dagmařiny, matku dlouho nepřežilo.
V Ribe postavili pomník: na přídi lodi stojí princezna Markéta (Dagmar), rukou si zaclání čelo a zrak proti slunci a vyhlíží zemi, když ji loď přiváží k dánským břehům.
Na vysoké škole v Askově je velký obraz, znázorňující její umírání. Matčin byzantský křížek, nalezený později v jejím hrobě, uchovává kodaňské muzeum. Jedno divadlo v Kodani se jmenuje po královně Dagmar.
Lidová dánská píseň zpívá:
»...V Ringstedtu odpočívá
královna Dagmar...«
Písemnictví a lidové písně bývají nejblíž historické pravdě. Dánské písemnictví nám Dagmar přestavuje jako dívku, která uznává a plní zákon křesťanského milosrdenství: lásku k bližnímu a soucit, který nedopustí, aby lid trpěl pod tíhou velkých daní, aby vězni trpěli v krutých žalářích v okovech a řetězech, jak líčí básník Carlo Hostrup:
...»Já snímala pouta zajatcům,
sílila slabé,
a zase mlel Frodeův mlýn
jak za starých časů zlato...«
Představitel romantického údobí dánského písemnictví podává charakteristiku Dagmar v historickém dramatu Erik a Abel:
»...To anděl byl,
neb kudy se brala,
vždy požehnání rolník měl.
A králi? Zpříjemnila žití...«
Ti, kteří hovoří rádi o demokracii, určitě by ocenili její cítění se všemi lidmi, jak vyprávěl v době romantismu píšící dramatik Henrik Hertz:
...»Z dalekých zemí přišla královna Dagmar,
byla tak něžná, překrásná a milá,
s každým vždy ráda promluvila,
s rytířem, sedlákem i s panošem,
mladým a starým...«
Romanopisec Severin Bernhard Ingemann v historickém románu Valdemar Vítěz z roku 1826, i další autor, Walter Scott, věnují část svých prací Dagmar. Básník Thorgeir maluje slovy »českou princeznu s vlasy zlatými, které se vlní jak obilí na dánských rovinách, s očima tak nebesky modrýma, ve kterých zůstala tajemná touha...«
Ze sbírek A. S. Vedela, prvního vydavatele dánských lidových písní, je známa píseň o tom, jak pan »Strange se plaví k českým břehům«. Starší studie kodaňského profesora Frederika Schierna se opírá o listy papeže Innocence III, týkající se rozvodu Přemysla s Adlétou. Nejstarší dánské kroniky mluví o Markétě latinsky »propter pulchritudinem vocata Dagmar«.
U nás se kromě Svatopluka Čecha a V. B. Třebízského obírali osudem Dagmar i Palacký, Pelcl, Vocel, Balbín. V roce 1935 byla v Praze výstava, věnovaná královně Dagmar. Tehdy přinesl tisk zprávu, že soudobý skladatel Alois Jiránek (narozený v Ledcích), syn místního učitele, napsal na libreto Karla Kadnera, rovněž učitele jazyků v Charkově, jinak Čecha, operu. Měla mít premiéru v Kodani. Později se tisk odmlčel. Možná, že nebezpečí blížící se války přesunulo starosti na jiné pole. Opera měla začínat scénou, kdy biskup Petr a pan Strange žádají českou královnu o ruku její dcery...
Do země Andersenových pohádek zapadla Dagmar jako motýl na květ. V Dánsku není populárnější osoby. Její předčasná smrt, pověst dobré ženy a královny lidu k tomu právem jen napomohly. Byzantský křížek Dagmařin byl vyráběn v kopiích, tiskly se pohlednice jejího hrobu a to vše ji dlouhá léta připomínalo. A české turisty udivovalo.
Na ostrově Sjaelland v městečku Ringsted najdeme její hrob s pozdějším nápisem Thora Langeho: »Tvá duše, jak slunce jasná, vystoupila tam, odkud přišla. Zde u nás pak byl tvůj hrob otevřen a vyloupen. Anděli Boží, Dagmar, pros našeho Spasitele, aby napravil, co v zemi dánské je rozbito!«
Hamlet by k tomu měl své připomínky...
Jsme rádi, že Dánové mají u nás také jeden hrob: Tychona de Brahe, hvězdáře, pochovaného o zhruba čtyři století později v týnském chrámu na Staroměstském náměstí.
Procházím-li občas nejstarší částí olšanského hřbitova, pokaždé se zastavím u prostého hrobu J. Erazima Vocela (1871), lyrika, dramatika, profesora archeologie na pražské univerzitě a redaktora Muzejníka, který si zasloužil velkou literární poctu - záslužný kříž za studii o Dagmar, který mu udělilo město Kodaň. Hlásá to i nápis na jeho hrobě.
Autor: Dagmar Štětinová
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)