Bude se Helena Růžičková usmívat jako Vlasta Burian na vyšehradském Slavíně?
K herečce Heleně Růžičkové jsem choval velkou, až posvátnou úctu. Říkala mi i nám všem dohromady "pusinko" nebo "prdelko moje".
Měli jsem ji rádi za jejího života a radovali se z něj společně. A také jsme si navzájem trochu pomáhali, jak se sluší mezi kamarády.
Pamatuji na všechny zlé ženy i muže, kteří ji ošklivě v roce 1996 uráželi a otírali se o ni i o její rodinu, když chtěla být senátorkou za KSČM.
Nikdo jiný ji konečně ani do této funkce nenavrhl. O jejím nápadu jsme se mnohokrát vášnivě bavili.
Dobře si uvědomovala, co její "ano" vyvolá. Chtěla být čestnou senátorkou v bezplatném Senátu České republiky, jako byl kdysi čestným profesorem Jaroslav Vrchlický. Znal patnáct cizích jazyků.
Jako se kdysi stal čestným nehonorovaným senátorem jeden z členů hudební skupiny Beatles. Myslela si, že jako senátorka bude moci ještě více pomáhat všem nějak opuštěným dětem, hlavně svým "slůňatům" v Šarišských Michalanech na Slovensku.
Někteří její kolegové (herci a baviči), ale i moji kolegové (novináři, publicisté, spisovatelé) na vlnách Českého rozhlasu, v televizi a v novinách na Helenu Růžičkovou každodenně chrlili urážky, vylévali kbelíky špíny, dotýkali se její tloušťky a nevhodně vtipkovali.
Zdivočelý český měšťák patří podle klasiků české meziválečné kultury, včetně velikána - spisovatele a novináře - Karla Čapka, jehož dokázal také ostouzet za jeho antifašistické a antimilitaristické smýšlení, k nejzběsilejším měšťákům světa.
Na Karlu Čapkovi se vybíjelo po Mnichovu české všiváctví. Byl denně, až do své smrti 25. prosince 1938, bičován nejenom anonymy, ale i otevřenými dopisy, výhrůžkami telefonem, stále nevybíravějšími pomluvami v tisku.
To vše se stalo údělem velkého spisovatele: "Teď čekáš, Karle Čapku, jen na koncentrák, to teprve přijde." - "Ty zlosyne, netvore hradní, teď z toho dostaneš bílou nemoc, kterou jsi beztoho Hitlera jenom podráždil a možná k plánu na nás dal."
Podobné dopisy, některé ve vulgárnosti ještě daleko silnější a hnusnější, dostávala i Helena Růžičková.
Jejímu těžce nemocnému synovi Jiřímu Růžičkovi chodily ošklivé dopisy i do nemocnice, v níž se léčil. Jeden Jirkův písemný vzkaz z chirurgického oddělení pražské nemocnice (Helena a Jiří Růžičkovi: "V té nemocnici si doktorka při Jirkově přijetí řekla o padesát tisíc.") z roku 1996, kdy Jirka nemohl ze zdravotních důvodů promluvit, mám stále před sebou: "Tady je taková sestra, která mne už třetí noc mučí, že ji komunisté vyvraždili celou rodinu. Nacpala mi do trubice gázu. Okamžitě, okamžitě pomozte s převozem do soukromého sanatoria na revers."
Přání mu rodina a kamarádi splnili, byl převezen do nemocnice mimo Prahu, kde později skonal.
O Helenu se ošklivě otřeli i někteří známí herci a herečky, nechyběl ani herec Zlaté kapličky - Národního divadla. Veřejnost si je z médií dodneška pamatuje.
"Otevřený dopis", zveřejněný v českém tisku, napsala herečce Heleně Růžičkové i někdejší herečka jihlavského Horáckého divadla, dcera zakládajícího člena KSČ a jejího vysokého funkcionáře Viléma Nového, po roce 1968 násilně odstraněná z Československé televize, po roce 1989 redaktorka a hlasatelka (s neopakovatelným skvělým moderátorským hlasem) českého vysílání Rádia Svobodná Evropa, Kamila Moučková: "Milá Heleno, po vyslechnutí zprávy, že kandiduješ do Senátu za KSČM, jsem měla za to, že jsi onemocněla nemocí šílených krav."
V jejím pražském bytě mi k tomu tehdy Helena řekla: "Je mi jí upřímně líto. Zloba plyne z obrazu duše. Jenom ukázala lidem, jak hroznou bolest chová ve svém srdci. Člověk bez zázemí je nešťastný a proto i zlý. Vše, co ze sebe vyšleme, se nám zase vrátí. Proto mi nestojí za to, abych ani největšímu nepříteli vysílala zlo. Vše se totiž vrátí, strašlivě vrátí!"
Katolický kněz, profesor, PhDr. Tomáš Halík, který byl jedním z Havlových kandidátů na prezidenta České republiky, vedle Madeleine Albrightové, se o Heleně nechal hlasitě slyšet z televizní obrazovky: "Helena Růžičková má tak velké srdce, že by se ani do Senátu nevešla."
Helena Růžičková nenechala jeho slova bez odezvy: "Od prezidenta Halíka, jako od křesťana, zástupce nejrozšířenější církve bych čekala, že půjde za pravdou, ale odhalil se a mnoha lidem otevřel oči. Měl hlásat lásku a sršel oheň. Mluvil o mém velkém srdci, které by se do Senátu nevešlo, aby vzápětí ukázal, jak umí do toho srdce mířit."
A docela s radostí mohu svědčit i o něčem úplně opačném. Když Helena a Jiří Růžičkovi ztratili jediného syna Jirku, dostala Helena Růžičková telegram od jediné české herečky, také v té době nevybíravě napadané ze zcela jiných stran a za jiné osobní skutky než Helena Růžičková. Byla to Helenina dávná kamarádka Dagmar Veškrnová-Havlová: "Buď silná, Helenko! Jsi silná!" Tak nějak to bylo, když jsem seděl vedle Heleny a vyprávěla mi to v obýváku plném porcelánových slonů. Jiří Růžička starší vařil oběd.
Zanedlouho jsme pak byli přitom, když Helenin přítel, herec a moderátor Libor Baselides otevíral v roce 1998 kavárnu a Helena se s Dagmar Havlovou strašně moc a srdečně objaly. A ještě jedna příjemná zpráva: Dagmar Havlová se kdysi dávno, v době, kdy Jirka Růžička luštil v nemocnici anonymní dopisy přikazující, aby jejich povedená rodinka "komunistických tlustých prasat spáchala hromadnou sebevraždu", postarala o to, aby pro Jirku sehnala stříbrnou kanylu, která mu v jeho nemoci pomáhala.
Dojemná slova v době synova úmrtí zavolala Heleně tehdy i skvělá herečka Jana Hlaváčová.
Měl jsem Helenku Růžičkovou po celý její život rád. Nejenom pro její umění, ale i pro sny, jimž věřila, že se jí vyplní:
"Mým snem je jednotné Československo. I když třeba v jiné podobě než v jaké existovalo, než nám jej rozdělili. Československo nebyl jenom zeměpisný název. To byla pravda. A rozbili nám ho zlí, po moci toužící lidé. Normální lidi to určitě nebyli," řekla mi jednou slavná herečka.
S Růžičkovými jsme se kamarádili při sluníčku i v nepohodě.
Jednou, když k nám všichni Růžičkovi přijeli i se svými pejsky na Českomoravskou vysočinu, všichni jsme už seděli připraveni k ochutnávání opékaného selátka. Mezi námi chyběl jenom nejmladší Jirka. Když konečně přišel ze svého obrovského auta se zbrusu novým fotoaparátem, Helena se na něho obořila: "Tak, kde prosím tě tak dlouho pořád seš?"
Jirka tehdy odpověděl zcela zvláštně, jakoby v nějakém podezřelém očekávání příštích dnů a snad i roků: "Ale Helenko, jenom se neboj, právě jsem volal do nebe, že jsme ještě na světě!" Brzy na to nás navždycky opustil. Po něm vloni v září odešel na věky i Jiří starší.
Teď nás opustila i Helenka.
Věřím, že ji za její velké a dobré srdce vyšehradský Slavín nemine!
Autor: Zdeněk Hrabica
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)