Žijeme ve zvláštní době a zvláštní zemi. Zatímco všude ve světě si váží každého, kdo se jakkoli zasloužil o národní kulturu, v Česku přelomu 20. a 21. století se urputně hledají záminky k neutuchajícímu kádrování, nejlépe mrtvých. Mrtví nediskutují a s nimi se do sběru odhodí celá předlistopadová minulost, nesporně složitá a nejednoznačná jako každá doba, ale pro znalého člověka, který něco prožil, něčím prošel a zachoval si PAMĚŤ, výzva k diferencovanému, jemně odstiňovanému přístupu.
Nechci za každou cenu vstupovat do polemiky o odkaz poúnorové československé historiografie, jak se objevila v souvislosti s vydáním knihy budějovického historika mladé generace Bohumila Jirouška: Josef Macek. Mezi historií a politikou (Praha 2004) na stránkách Lidových novin z 8. 1. 2005 břitkým perem Petra Zídka. Diskusi vedou autoři neznalí osob a kontextů. Přičiním jen několik poznámek, věcných i osobních zároveň. Měly by ukázat, co mne na polemice o historiku Mackovi dráždí.
Akademika Josefa Macka (1922-1991) jsem poznal v první půli osmdesátých let na jedné z pololegálních schůzek oficiálně nepublikujících historiků středověku. Přítel Dr. Robert Kalivoda mě představil a upozornil, že akademiku Mackovi můžeme naprosto důvěřovat. Za pár let nato mi totéž sdělil můj strýc Dr. Karel Kučera, když se rodila Masarykova společnost a Macek, člen bývalého Historického klubu, do ní mezi prvními vstoupil. Zhruba v téže době společně napsali protestní prohlášení ineditních historiků VI. sjezdu historické obce, které tiskem vyšlo na Západě. Údajný agent StB Macek o všem mlčel. Policie se nic nedozvěděla...
Nejblíž jsem se Josefu Mackovi přiblížil na jaře 1990. Konzultoval se mnou na pravidelných cestách z prezidia Akademie do Historického ústavu v Emauzích jako s Kučerovým spolupracovníkem z řad tehdejšího vědeckého mládí pro svoji osobní potřebu zásady očisty sboru členů ČSAV. Byl předsedou její rehabilitační komise, úkol bral zodpovědně, postupoval spravedlivě. Členství bylo odebráno pouze několika jednotlivcům, spíš stranickým funkcionářům než vědcům. Světový názor a politické přesvědčení se nehodnotilo, což jsem od počátku podporoval. Macek na to slyšel s velkou, v těch euforických měsících neobvyklou vstřícností. Nechtěl ukřivdit, a neukřivdil ani svým antipodům.
Josef Macek - jeho životopisec to nezná - pocházel nikoli z chalupy, nýbrž ze středního statku v Řepově u Mladé Boleslavi a byl v agrární mládeži. To mi sám vyprávěl a dal mi jemu dedikovanou knížku spisovatele Jana Vrby (člena agrární strany), abych prý měl důkaz o jeho minulosti. Konec války ho přivedl jako tisíce jiných do KSČ a mezi nadšené, upřímné vyznavače marxismu. Chtěl jistě vyniknout, ale nebyl ani "fanatik", ani "oportunista". Je zajímavé, že se dnes zcela ignorují lidé přesvědčení, lidé ideje sociální spravedlnosti, kterou lze vyznávat i bez stranické příslušnosti. Biograf Jiroušek poněkud zpochybnil Mackovu účast v květnovém povstání, podle jeho názoru okázale "udávanou v životopisech". Macek ovšem VSKUTKU vstoupil do skupiny Loučeň, jíž velel můj strýc, malíř Pavel Hložek; od něho vím, že se účastnil "mladoboleslavské operace". Ručitele do strany Mackovi dělal Hložkův nerozlučný druh, komunistický odbojář a velkostatkář Ivo Ulmann, spolužák z abiturientského kursu obchodní akademie, kam Macek nastoupil po maturitě na Pekařově klasickém gymnáziu. Členem strany se stal v květnu 1945.
K Mackovu vědeckému dílu do počátku šedesátých let lze jistě mít výhrady. Nicméně monografie Husitské revoluční hnutí (1952) neodpovídala nejedlovskému duchu, jak soudí životopisec i polemik. Macek použil obtahu k tisku připravené husitologické pozůstalosti Kurta Konrada, mnohem později vydané Rostislavem Novým. Edici tehdy chystal jeden z průkopníků českého marxistického dějepisectví Rudolf Beck, který 1950 se špionážním posláním emigroval. Diví-li se autor Mackova životopisu, kde se v jeho knize vzala teze o všeobecné krizi feudalismu, když ji jako první razil před válkou "buržoazní" profesor Bedřich Mendl, pak dodejme, že Konrad byl posluchačem Mendlova semináře! Konradovo - Mackovo pojetí husitství, souznělé s monografiemi Františka Grause o předhusitských sociálních dějinách a pozdější Kalivodovou Husitskou ideologií, šlo mnohem dál než výklad Zdeňka Nejedlého. Faktem je, že Nejedlý - tolerantní k mladším marxistům, byť měli jiné názory než on - osobně zaštítil Macka a Grause při nástupu do čela Historického ústavu ČSAV, jejž zakládali. Hrozilo totiž, že by ústav řídil profesor Václav Husa, za postoj v době Protektorátu zavázaný Státní bezpečnosti, přesněji jejímu prvnímu náčelníku Jindřichu Veselému.
Josef Macek, diplomat a taktik, manažer i reprezentativní individualita, se dobře vyznal v mocenské hře. Stal se členem prezidia ČSAV a ÚV KSČ a vytvořil akceschopný tým historiků, publikujících po Stalinově smrti řadu průkopnických prací, ústících do makety Přehledu československých dějin. Akademik Macek byl klíčová figura historické fronty u nás před rokem 1968. S kolektivem odborníků v ústavu i mimo něj ji dovedl k úspěšným metám i na mezinárodním poli. Podpořil kdeco. Příkladně skvělé knižnice Odkazy pokrokových osobností naší minulosti (Melantrich), Portréty (Svoboda) a Malá moderní encyklopedie (Orbis) nebo vznik časopisu Dějiny a současnost. Jako historik spěl ke svým vrcholům (Tyrolská selská válka a Michael Gaismair, Cola di Rienzo, marxisticko-strukturalistická Italská renesance, Machiavelli a machiavellismus, životní dílo Jagellonský věk v českých zemích), když přišlo "československé jaro" 1968. Rozhněvaní mladí muži Mackovi příliš nepřičetli ke cti, že jako poslanec parlamentu hlasoval ve skupině Trudy Sekaninové proti okupaci a byl vyhnán ze strany i z ústavu, že dlouho nesměl publikovat pod svým jménem studie z oboru historické sémantiky, kterou ve světovém měřítku spoluzaložil. Vyčetli mu naopak, že nepodepsal Chartu, že se úplně nevzdal marxismu, že toužil být veřejně připomínán (podobně i Jan Werich blahé paměti). Proto také podepsal roku 1982 spolupráci s tajnou bezpečností, čemuž životopisec zasvětil celou jednu kapitolu. Ušlo mu přitom, že Macek nespolupracoval s politickou policií, avšak s rozvědkou - divit se, že nikoho neudával, je nonsens. Hlavně prý ale nepracoval manuálně! Jakkoli byli někteří členové Akademie vyloučeni z veřejného života, zůstali přesto jejími členy a byli do jisté míry hájeni. Zbaveni členství v ČSAV byli toliko emigranti jako Ota Šik, Arnošt Kolman, František Graus, Jan Navrátil aj., výjimečně vězeň 50. let Bohumil Ryba, chartista Jiří S. Hájek nebo za obchod obrazy zatčený Jaromír Neumann. Stejně tomu bylo s národními a zasloužilými umělci: proč např. Jaroslav Seifert, ač signatář Charty, mohl být vydáván?
Nemusíme s tím i oním, co akademik Macek udělal či neudělal, souhlasit, nikdo ovšem nemá právo vykládat o něm neověřené smyšlenky. Podle svého biografa vlastnil "luxusní" vilu a "nákladné" letní sídlo. Jaká je pravda, mohl mladý historik snadno zjistit - zvednout telefon a zeptat se jeho vdovy. Macek nikdy nebyl majitelem žádné vily. Bydlel v dost stísněných podmínkách (knihovnu měl na chodbě) jako nájemník vily v Kadeřávkovské ulici č. 1 v Dejvicích. Letním sídlem je zřejmě míněna dřevěná chata v západočeském Kamýku. Nic honosného kromě knih neměl, na rozdíl od soudobého panstva si nic nenahospodařil. Mrzelo ho proto, že půl roku před smrtí, nemocný a zklamaný, dostal výpověď z ústavu, který zakládal a kam se po listopadu na poloviční úvazek vrátil. Po delší srdeční chorobě zemřel doma při snídani na druhý infarkt. Nebylo mu ještě sedmdesát let.
Co vše se dá napsat o bezbranných mrtvých? Velký historik a noblesní člověk Josef Macek, vždy víc idealista než cokoliv jiného, otevřel české a slovenské historické vědě po druhé válce dveře do světa. Ano, otevřel je i sobě - a za to je hoden hany? Na rozdíl od svých kritiků měl světu co říct. Lidsky byl akademik Macek grand selského zrna, ale nebyl povýšený, byl hluboce vzdělaný a brilantně inteligentní. Je typickým projevem české demokracie na způsob noci dlouhých nožů, že historici stádně navykli paušálním odsudkům bez detailní, konkrétní znalosti faktů i souvislostí. Že je sice mnohoslovně propagována "oral History", ale nejsou slyšeni svědci. Že vesměs chybí ochota pojímat svazky StB jen jako pramen svého druhu a vypracovat jeho zvláštní kritiku, která by brala v potaz záměrně torzální, zavádějící, neurčitý a účelový charakter jeho sdělení, jež je třeba využívat nanejvýš obezřetně. A konečně: že aktéry nedávné minulosti hodnotí, soudí a zatracují autoři bez generační zkušenosti, bez povědomí o komplikovaném a citlivém tkanivu celých poválečných dějin. Příznakem nad jiné výmluvným pak je, že jde-li o obhajobu cti zesnulých, zpravidla mlčí ti, kterým za života nejvíc pomohli.
Autor: Martin Kučera
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |