Protože ani jedna z šestnácti povídek slovinského autora Andreje Blatnika (1963) nenese název souboru ZÁKON TOUHY (Periplum, Olomouc 2004, přeložili Martina a Pavel Šaradínovi), může se východiskem základní čtenářské interpretace stát právě onen rozlišující přívlastek - touha. Nabízí se touha milostné náklonnosti, mocenská, touha po majetku, touha po přátelství nebo jenom po obyčejných věcech života, v mnoha případech nedostupných.
K úžasu nad působností uměleckého textu může čtenář dospět po přečtení posledních dvou povídek. Text Hladiny nabízí nenadálé prozření jako důsledek situace: vše dobře dopadlo. Povídka Jaké štěstí v polohách tragikomiky rozkládá situaci, do níž se hrdina dostává, když přistihne svého nejlepšího přítele při nevěře se svou ženou. To je ta "vydestilovaná esence", kdy si autor terminologicky vystačí s pojmy muž a žena, v nejlepším případě přítel. Blatnik se nesnaží zastírat svou duchovní spřízněnost s mistrem minimal story Raymondem Carverem, dokonce tohoto amerického povídkáře připomíná jménem. Když protagonista první a nejdelší povídky O čem hovoříme vrací do knihovny Carverovu prózu, rozehrává se bizarní škála neuvěřitelných peripetií. Ohlédneme-li od základních témat mikrosvěta rodiny, ať celistvé, nebo neúplné, v krizi (Blíž, Elektrická kytara, Ne, Dopis otci) nemůže v registru Blatnikových témat chybět válka. Dramatické napětí se však neskrývá v popisu válečných hrůz, je víceméně obsaženo ve stigmatech, která válečná vřava přináší ex post: Když se Martin syn vrátil, kupříkladu. Nebo v textech naléhavého poselství dostat se z ohroženého území - Moc blízko u sebe, ve vizích do budoucna - Den osamostatnění.
Úskalí přehlcení násilnými zvraty až k nesrozumitelnosti se objevuje u dvou rozsáhlejších povídek. Zatímco Tenká červená čára koketuje s mýtem a cílí do fantaskna, Úřední verze je textem na pomezí syrového reálna, které zvolna přechází do literatury sci-fi. Hranice však je nezřetelná a nechává čtenáře na pochybách. Jazyková nevyhraněnost s problematikou sdělnosti se projevuje v okamžiku, kdy svými promluvami nastupují epizodní postavy - splývá dominantní role vypravěče...Poručíka nebylo vidět, jeho hlas přicházel z neurčité dálky.
"Nechci vás popohánět, ale...To dnes není moje jediné vyřizování."
"Vždyť už jsme skončili," řekl kurát vesele. "Už je všemu konec, nemějte obavy."
"Co mám napsat jako přesný čas smrti?"
"Má ještě dvě minuty, řekl bych."
Napnul se, aby vyskočil, odstrčil ho, udeřil, ale neměl vůbec žádnou sílu...
Na malé ploše Blatnikova povídkového souboru se ukazuje, že autorovou předností není experimentování s formou, ale přesné rozdělení partů s cílenou filozofií sdělení. Připočteme-li k tomu neklidnou atmosféru Balkánu posledních let, bude Zákon touhy, skromně vypravená kniha, nicméně s uvedením jazykové redakce a odpovědného redaktora, pro čtenáře příjemným překvapením.
Autor: František Skorunka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)