V tom městě na soutoku Vltavy a Malše jsou hned dva - a nedaleko od sebe. Na jedné třídě pan Uhýbáček, se zarostlou tváří a prošedivělými vlasy, hrubohlasitý, s nažloutlými, řídkými zuby. Je to místní Sisyfos, tlačící stále káru na gumových kolech, naditou starými papíry, nahoře převázanými kusem nepotřebného lana. Není to dlouho, co se mi nevrle svěřil, když hustil propuchřenou pneumatiku svého stařičkého vehiklu: »Za dva metráky starého papíru dostanu dvacet korun - a jedna pneumatika mého vozidla přijde na 250 korun!« - Věru, neveselé to počty.
A nedaleko odtud, takřka v přilehlé ulici, ve vilové čtvrti, jsme byl svědkem prapodivného jevu. Z velikého kontejneru na staré papíry vyletovaly noviny, krabice i staré knihy. Naklonil jsem se a na dně toho kovového sběrače jsem uviděl malého mužíčka. Protože pro papír na dno nedosáhl, musel do kontejneru vlézt. Za chvíli se vysoukal ven, složil papírové haraburdí na křivokolou kárku, připevněnou za bicyklem, na který se vyšvihl a pomalu a těžce se přesunoval jinam.
Papírníci! Kolik jich jen v této zemi tlačí nebo veze prapodivné káry do sběru. A kolik variant toho substantiva papírník se jen nabízí.
Když jsme před více nežli půl stoletím ležel na infekci ve vojenské nemocnici, poznal jsem tam pana Šmejkala. Ten neznámec, trpící jakousi latentní infekcí (nikdy se nám s ní ovšem nepochlubil), tam docházel na ambulantní kontroly. Byl hovorný a jednu nohu míval až po koleno celou zabalenou v novinovém papíru a nedbale převázanou roztřepeným motouzem. Když jsme se viděli poprvé, zašveholil: »Zlobí mě ta cukrová noha, tak ji opapírovávám novinami, je to hotová redakce!« Kde je mu konec, kam až doputoval ten podivný diabetik a proč si obaloval papírem svůj nemocný pedál? Neptal jsem se na to a ta nevyslovená otázka se i s panem Šmejkalem propadla do hlubiny času...
A co přestárlý, věky pamatující a před očima se již téměř rozpadající Ottův slovník naučný, který se náhle zjevil ve výloze jednoho antikvariátu, také v tom městě na jihu Čech, kde jsem potkal příběhy, o nichž teď píši? Ten slovník se chtěl prodat za tisíce. Ale kdo ví, kde byl jeho polorozpadlým vazbám, roztřepeným deskám a uvolněným listům konec? Třeba jel zrovna náhodou kolem se svojí papírnickou károu sám Sisyfos Uhýbáček - a slovo dalo slovo a on si odvezl toho životem unaveného vševěda do sběrny, místo starých novin a kartonových krabic - jako něco lepšího. Jak se pak asi nafukoval a vykřikoval na kolemjdoucí - odpovídalo by to jeho naturelu - svým starým, přichraptělým hlasem: »Pozorrr! Uhněte mi. Vezu starého Ottu!« A bylo to neparádních, necelých třicet ještěsvazků. A kdyby je vyhazoval z kontejneru sběrač staropapíru-minimužíček, jeho maličký hřbet by se téměř třikrát, desetkrát namáhavě prohnul.
A co Naďa, když mne často nazývá »starým papírníkem«? A diví se, když makulatury, potištěné jen na jedné straně, řežu z A čtyřek na malé kartičky a na ty pak píši. A skládám je na hromádky a ty si ukládám, kde jim to jen místo dovolí - na stoly, na podlahu, do koutů místností, na stropy skříní a podobně.
Papírníci! Nepsal jsem o papírnictvích v pravém smyslu slova. O těch blocích a sešitech, zápisníčcích, čtvrtkách a xeroxových či strojopisných, čistých, běloskvoucích arších papíru. Oč lepší je psáti o těchto věcech přeneseně. Vždyť čistý papír je přece jen pouze »tabula rasa«, čekající na příchod skriptóra. Je to zatím bez příběhů, bizarních, tristních i veselých záznamů, bez krasopisů i kaněk hieroglyfů umělců či doktorských rukopisných mazanic na receptech.
A je ti při tom někdy až smutno, když si uvědomíš, že přijdou obvykle jacísi Uhýbáčkové, minimužíci, ale i Šmejkalové a všechna napsaná i vytištěná poselství znehodnotí. A tak městem, o němž teď píši, a celou řadou jiných míst tlačí možná zrovna teď podivní quasipapírníci plné káry odpadu do sběru - za 20 haléřů za kilogram! Je to běžný lidský osud sběratelů papírových všedností či zvláštností. Je to i zvláštní pradruh bláznovství: svážení odložených a nepotřebných vytištěných myšlenek na popraviště na rozvrzaných popravčích vehiklech. A je to činnost odsouzeníhodná a zároveň i záslužná.
Ti podivní Koniášové, kteří nás zbavují určitých tiskovin, které by se mohly snad navěky zahnízdit v našich myslivnách - ti již stojí na počátku nového procesu, kdy se recyklovaná hmota dá znovu do pohybu v mamutích rotačkách. Jak složité a těžké chvíle nám přináší i ten nejlehčí papír. Jsou koloběhy neuvěřitelných repeticí a nekonečností, perpetua mobile života hmoty i člověka. Ale což to není vlastně obojí totéž?
Autor: Karel Aksamit
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)