DIAMANTOVÉ HRANY METAFOR JAROMÍRA PELCE

   (Na okraj básníkových pětapadesátých narozenin)
   
Pelc je básník vyhraněné metafory, vyhraněného úhlu pohledu a intelektu. Jedna z nejvýraznějších osobností poválečného literárního vývoje, zasahuje do tkáně české slovesnosti zvláště v letech sedmdesátých a osmdesátých, s přesahem k dnešku. Básník, esejista, literární kritik a editor v profesionálním smyslu slova, ne příležitostný, ne - jako později - nucený příštipkařit, aby mohl jako člověk trochu důstojně žít. Restauračním diskurzem "odsunutý do bezvýznamnosti", ovšemže dočasně, tedy i domněle; kulturní genocida devadesátých let si vybrala svou daň. 23. května jej políbily pětapadesátiny, což je příležitost k zamyšlení nad jeho poetikou a uměleckými hodnotami, jimiž se doposud zapsal do (dějin dosud nenapsané) literatury. Ovšem, dějin dosud nenapsaných, neboť za literární kritiku, natož vědu nelze považovat výroky V. Justa (Literární noviny 20/2005) o "nástupu sjednocené básnické generace kariéristů typu Karla Sýse, Michala Černíka, Jaroslava Čejky, Josefa Peterky či Jaromíra Pelce /.../ někdy kolem roku 1972. Tehdy teprve tito bezskrupulózní cynici, kteří se sami bez nejmenšího důvodu pasovali na generační básníky, zaveleli ke zteči lukrativních postů v marasmu počínající normalizace". Ano, tak vypadá naše "literární věda" zvaná "bohemistika". Inu, "dokud sklenice padá k zemi, je celá", odpovězme příměrem z Kufru kouzelníka Bosca. Málokdo z polistopadové "pravdy" a "lásky" vzal Pelce alespoň na milost, jako Petr Král, byť coby "kajícího se hříšníka".
   Pelc je dědicem moderní francouzské poezie, impresionismu moderny výtvarné i básnické, francouzských prokletých básníků 19. století. Navazuje i na podněty avantgardy, opět francouzské, ale i české a německé, začasté na velmi neortodoxně pojatý surrealismus, přirozeně i na poetiku skupiny 42 a nový civilismus Kainarův a Kolářův. Velmi jej ovlivnila atmosféra šedesátých let, pocit volnosti neomezované jen na "země východního bloku", ozvuky beat generation, zvláště tvorba V. Hraběte. Přirozeně i folková a rocková hudba (srov. knihu Láska je kytarové sólo, Praha 1989). A paradoxně můžeme najít spojnice i mezi Pelcem a Holanem, jakkoli jsou to na první pohled "nespojité nádoby". Ale co dnes nejvíce irituje: oslovil jej i "nový obsah" komunistického humanismu, projekt "nové harmonie", nového vývojového stupně nikdy nekončící touhy lidstva po vzestupu a dokonalosti. Pocit zrady a prozření, jejž v devadesátých letech reflektoval, byl přirozenou reakcí na tendence zneužívat umělce ze strany politické moci i na faktickou zradu (jen malou odbočku - v jejím důsledku jedna, ambiciózní část komunistů porazila druhou, nemohoucí a neschopnou, aby se po novodobé ideologické bitvě u Lipan zrodil - kapitalismus). Šel namnoze vlastní cestou, nikoli tou širokou a prostřední, která se vždy vyžadovala a vyžaduje od služebníků a sloužících. Duch vane všemi směry a o všem je nutno pochybovat! Kdo na to nemá, nechť se co nejvýhodněji prodá.
   Podle Bohumila Hrabala umělec cedí skutečnost přes "diamantové očko fantazie". Tak i Jaromír Pelc, jenž se k Hrabalovi nejednou přihlásil. Právě struktura vybroušeného diamantu - to je "očko" podobenství Pelcových básní, přirozeně těch nejlepších. Stojí u zrodu - vzácného a krásného a drahého a nenapodobitelného - umění dívat se, umění spatřovat skutečnosti v jiném rozměru a v jiném prostoru, než je nám ostatním přirozeně dáno. Ono "posunutí optiky", schopnost "rozepnout prostor", dovednost krásně roztříštit, rozložit a znovu komponovat realitu v její "hmotnost", tíži, smyslové reflexi, je Pelcovi vlastní. Zážeh intenzivního prožitku stál u zrodu všech básní. Jeho metafory, obrazy a symboly, dějové a situační sekvence, to vše je cele konkrétní, živoucí, čistě a ostře konturované, prosycené vůněmi, barvami, tvary a tóny. Přesněji: vůní - intenzivní a omamnou, ostrou jako topinka potřená česnekem; přesněji: barvou - která se nerozpíjí, ale houstne a vybuchuje, až bolí oči; přesněji: tvarem - lomeným, kolmým, řezaným, deflorovaným; přesněji: tónem - vysokým, čistým, řezavým. Pelc je v tomto punktu dozajista impresionista, ale současně realista, protože nic mu není vzdálenějšího než neurčitost, mlžnost, abstraktnost "nových království" a elegických tichých zátiší - krajin rozpitých a snů oděných do závojů a par. Stačí jen srovnat Pelcovu báseň Do zahrady sněží s instrumentací Hlaváčkovou nebo Sovovou, aby byl rozdíl naprosto zjevný.
   Skrytá či otevřená lidská dramata, to je osnova řady Pelcových básní, ať je lyrickým mluvčím muž (to častěji), nebo žena. Je to dění, situované dění, zlomek příběhu, situace, v níž jsou zárodečně obsaženy všechny konflikty i jejich (možné) stupňování. Báseň není drama ani příběh, není určena pro divadelní scénu (ačkoli může být zhudebněna a scénizována), ani k epickému rozvedení, je však jejich exponováním a lyrickou, existenciální reflexí: "Báseň je úlomek, tektit odmrštěny z hmoty planetky, který si letí sám a podle své nejisté logiky", napsal v Autoportrétu čili Výkladu snů. Důležitým rozměrem je tu čas, čas jako pohyb věcí, cosi kontrastního k trvání, neuchopitelného, přitom protékajícího naším světem, našimi dušemi i tvářemi. Uchopitelného jen médiem metafory, nikoli příběhu či legendy, nýbrž "vteřinovým záběrem dne", totiž zkratkou... A pochopitelně je Pelc i velkým sociálním básníkem, jenž zasazuje obecně lidské do konkrétních sociálních rovin a poloh, vztahů a reakcí lidí. Bez proklamací, dutého patosu, hesel a frází, jež tak zamořují éter dnešní, o minulosti - včetně prvorepublikové a rakouské - nemluvě. Diamant je také mimořádně ostrý nástroj, a také přesný. Hle, "muž s temným pozadím"!
   Tvorba Jaromíra Pelce představuje to nejlepší z české poválečné poezie a "stojí po boku" (jak kdysi psali literární historici tak trochu vojenským termínem) nejvýraznějších osobností této mimořádné etapy vývoje české slovesné kultury. Budeme-li souhlasit s Dobrovského výrokem o době veleslavínské jako o "zlatém věku" české literatury, potom bude doba meziválečná a poválečná (1918-1938 a 1945-1989) věkem diamantovým a platinovým. I díky "démantům" a "platinovým srdcím" Jaromíra Pelce.



Autor: Alexej Mikulášek


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)