Textový, zvukový a výtvarný komplet novodobého ohlasu tvorby PhDr. Ladislava Nezdařila, básníka Horních chlapců Valašska, literárního vědce a pedagoga (8. 2. 1922 v Rožnově pod Radhoštěm - 15. 1. 1999 v Praze), představilo v celé kráse Valašské muzeum v přírodě, národní kulturní památka, (výstava v »Sušáku« potrvá do 31. října). V modernizovaných prostorách »Sušáku« se konal komponovaný pořad Ozvěny Valašského Slavína - Ladislav Nezdařil, k 85. výročí umělcova narození. V přeplněném konferenčním sále zejména mladí diváci spontánně aplaudovali recitované a zpívané poezii Nezdařilových Horních chlapců - dosud nejlepší básnické sbírce o starém Valašsku - v podání pětičlenného orchestru Tomáše Kočka se vstupem Veroniky Kickové (fujara, housle, zpěv) ze Žiaru nad Hronom, Kočkovy někdejší spolužačky, kterou náhodně objevil na červencovém festivalu alikvotní hudby v Nových Hradech jako ctitelku a interpretku vlastní i Nezdařilovy poezie...
Valašsko dalo v »Sušáku« najevo nezpochybnitelnou víru v »zbojnickou svobodu« umocněnou melodickou a rytmickou přitažlivostí Kočkova orchestru (cédéčka vycházejí jedno za druhým). A tak jsem místo objednané »přednášky« kromě jiného vyjádřila naději, že s podporou eurounijního přídělu peněz na rozvoj regionální kultury lze očekávat šíření sociálního náboje Horních chlapců mladými nadšenci široko daleko i mimo region a EU. Neboť jdeme-li ulicí Nezdařilovou kolem jeho rodného domu s pamětní deskou hlásající, že zde žil a tvořil básník Horních chlapců, jistojistotně nás napadne zbojnicky vzdorovat: Vždyť žije!!! Vždyť si lze představit, jak mladý ostravský sbor zarámuje křest nového vydání literárně historického a vlastenecky silného Nezdařilova díla Česká poezie v německých překladech (1. vydání Academia, 1985). Nadšení při shánění sponzorů na vydání učené knihy k podpoře dobrých sousedských vztahů s Němci neutuchá. Byť to kupodivu jinak vázne...
Ale dlouholetá spolupracovnice a ochránkyně básníka včetně jeho odkazu, RNDr. Danuše Drahotová-Nezdařilová - spolu se zbojníky - nic nevzdává! Kamkoli mě vedla ulicí Nezdařilovou a dále také ulicí Julia Fučíka, všude mě coby hostitelka přesvědčovala o bohatém kulturním životě v Rožnově, kde je »jako doma« párkrát v roce. Verbálně jsme si spolu s ní a s jejími nesčetnými známými a přáteli zabojovali také proti jakýmkoli radarovým základnám kdekoli, a to i na Soláni, který je dosud vyhrazen mýtu »Valašského Olympu« - inspiračnímu zdroji malířů, hudebníků, skladatelů, spisovatelů, básníků, jak upozorňuje dcera akademického malíře Karla Hofmana Drahomíra, herečka, v anketě »Čím je pro mne Valašsko?« (ve vlastivědné revui Valašsko). V jiném textu tohoto časopisu (v Praze k dostání v prodejně Academia na Václavském náměstí) věnovala dobrá slova Nezdařilovi i jeho ženě Danuši polská odbornice Renata Putzlacher v článku Všude tu ještě žije Vaše dobré dílo.
Po mém příjezdu z Prahy jsme stihly na Soláni zahájení výstavy valašských umělců s davy motorizovaných hostů a prohlídku dalších výtvarných »perel« včetně přírodních krás. Například galerie ve Zvonici i vyzvánění do daleka až k dávným snopům ovsa v dokonalém kubistickém řazení - to je něco! Zvonice byla obnovena nákladem šest a půl milionu korun získaných z evropských fondů, Ministerstva pro místní rozvoj, částečně také od sponzorů a z aukce výtvarných děl valašských umělců. Otevřena byla 18. listopadu 2006.
L. Nezdařil je přítomen v nejrůznějším regionálním tisku, např. Osobnosti Valašského Slavína, 2002, v novějším Průvodci po Slavínu, 2006, s medailonky jednatřiceti osobností, v bohatě ilustrovaných Kulturních toulkách Valašskem (Alprest, 2001), v nichž je představeno 323 osobností uvedených pochvalou na záložce od Oldřicha Rafaje a Františka Stavinohy s přáním: »Co včil? Neztratit glanc«, jak řekl při jedné příležitosti Jan Werich. Velmi citlivě byla vybrána báseň Nezdařilova životního bilancování »Kol humen ticho - spí tylovská dědina / dycky sa končí všecka, co začíná...« doprovázející reprodukci stěžejního díla Země, bol i útěcha (Národní galerie, Praha) nestora valašských výtvarníků Jana Knebla (1866-1962), akad. malíře a sochaře, nositele Vyznamenání za vynikající práci, v monumentální knize Valašská epopej - Valašsko v díle Jana Knebla od Bohuslava Pernici (vydavatelství Finidr, Český Těšín 2004). Kniha zviditelňuje původní valašskou mytologii kresbou, malbou, díly plastickými a slovesnými...
O mimořádném ohlasu »horních chlapců, chlapců z Rožnova, z Tylovic« svědčí diplomová práce Jiřího Jurečka Rekviem za staré Valašsko - Valašské tradice a mýty ve sbírce Horní chlapci Ladislava Nezdařila, vedená doc. PhDr. Ladislavem Soldánem, CSc. (Slezská univerzita Opava, 117 stran, 2002). Jurečka zkoumá zbojnictví jako »kolektivní hnutí směřující k organizovanému protestu i za cenu obětování vlastního života. Jakoby ironií osudu se tím přibližuje socialistickému zpodobnění organizovaného zbojnictví, které předjímalo dělnický odboj«, a připouští, že »mnoho idejí má společný základ, jak nás učí dějiny«. V Nezdařilově tvorbě (čtyři vydání Horních chlapců, vždy doplňované, obměňované, základní »čísla« však zůstávají navždy) vypozoroval »hlubokou zakotvenost v rodném kraji, podtrhující emocionální působení na čtenáře a apelující na jejich hrdost či dokonce vlastenectví«. V diplomové práci především zdůvodňuje, proč člověk potřebuje mýtus, který zaplňuje mezeru v kontinuu lidového myšlení, nahrazuje potřebu řádu a boha - vyšší mravnosti, která v současné krizi civilizace dává smysl lidskému bytí a poskytuje úkryt před nesmyslnou krutostí světa. Aktualizuje princip spravedlivého boje a morální hodnotu mýtického odkazu - vzdoru. Vysoko hodnotí básníkovo mistrné skloubení témat sociálních, zbojnických, osobních vzpomínek, přírodní krásy, nálady... do celistvého tvaru působícího nadčasově a moderně. Nechybí analýza symboliky a básnických prostředků, ani kontext dávné ohlasové poezie (Čelakovský, Erben, Mácha, Bezruč, Němcová) a autentických vlastních inspirací (Jesenin, Skácel, Holan, Blatný, Hora, Šrámek, Seifert, Nezval). Příkladně je doložena práce s dřívější i novou teoretickou literaturou o lidové tvorbě a jejích tradicích v písemnictví, o poetice mýtů. Vlastní soudy neprezentuje jako »patent na rozum«, například říká, že v Horních chlapcích jde spíše o moderní básně, psané lidovou formou, ale »skutečná pravda je někde uprostřed«. V bibliografii literatury a přehledu článků uvádí i polemický článek autorky této zprávy Česko-německé poetické vztahy ve výprodeji (Haló Noviny, 14. 2. 1996). Závěr práce je výmluvným zobecněním pro kulturní politiku: »V době evropské i světové politické unifikace by právě regiony měly převzít vůdčí úlohu v umění, aby se staly poslední obrannou hrází před expanzí amerikanizované 'kultury pro všechny' (včetně amerického »obranného« deštníku, říkám dnes, J. V.). a před zánikem kulturní diferenciace, který stále hrozí...« V Rožnově jsem se dozvěděla, že další diplomová práce jisté vysokoškolačky se připravuje k obhajobě - těším se na pozvání.
Multimediálnost ozvěn Valašského Slavína v každém ohledu - zejména i »v tahu« na evropské granty využitelné na zpomalování unifikačních trendů - garantuje představitel Valašského muzea Ing. Vítězslav Koukal, CSc. - aktivní účastník všeho dění v neděli 29. července v »Sušáku«. Druhá část byla zahájena vzpomínkou Danuše Drahotové-Nezdařilové na Ladislava Nezdařila a vernisáží výstavy prací Luďka Majera (jeho ilustrace Horních chlapců v prvních dvou vydání mi navždy utkvěly v paměti), Kornelie Němečkové, Karly Palátové a Hanny Schneiderové. Odlišné pojetí ilustrací a soudobého výtvarného ohlasu života a zbojnictví na Valašsku komentoval odborně PhDr. Karel Bagar po předběžné exkurzi v rodném domě »nájhoršího zbojníka«, jak sám sebe nazýval Ladislav Nezdařil.
V Rožnově jsem se přesvědčila především o tom, že verše nejlepšího valašského básníka si v beskydských chalupách vypalují a vyřezávají nejprostší lidé do zatraceně dubového dřeva.
Autor: Jana Vacková
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |