Trochu dekadentní a anarchistické, kritické, ostentativně revoltující gesto "prokletého básníka", spojené s poetikou protestsongu, tak právě tohle mne napadlo po zběžném prolistování dvou básnických knih Pavla Josefoviče Hejátka (nar. 1975 v Rakovníku). Ne s vámi jsem, proti vám, moji holoubkové, jako by ten básník říkal... Protože "zběžné prolistování" vždy nestačí, vrátil jsem se po čase k oběma sbírkám, které přece jen artikulují cosi konkrétnějšího a obsažnějšího.
Jde o sbírky nazvané HLENOBYTÍ (Tempo, Třebíč 2002) a TANEC KOSTLIVCŮ (Tempo, Třebíč 2005); nejnovější verše pak autor zaslal redakci Obrysu-Kmene k publikování.
Jako kdysi eruptivním magmatem, přetlakem puzení anarchističtí čeští básníci, podobně jako anemičtí a blouzniví dekadenti s frygickou čapkou vzdoru, podobně jako američtí beatnici, generace kapitalismem a studenou i jinou válkou zbitá, narkotiky blažená i oživená rytmem lidského srdce, jako čeští básníci-písničkáři, hledající vlastní cestu ve spleti zákazů a dirigistických norem - počínaje Karlem Krylem, jehož pokračovatelem se cítí, a konče Nohavicou, dnes luzou poplivaného -, setkáváme se i dnes v těchto básních s čímsi radikálně revolučním, radikálně nonkonformním a provokativním, co pohoršuje strážce čistoty, s vnitrem v nitru...
Hejátko provokuje vším, zjevem především; publikované názory a poezii mu měšťák odpustí, vždyť "on to" přece nečte! Ale dívat se na něj musí! Potetovaný od hlavy až po paty (v bodyartu obdivovatel Švýcara H. R. Gigera - mj. autora výtvarných návrhů pro sci-fi horror Vetřelec), s titulem "nejopiercingovanější člověk ČR" (prý zaneseno i v Guinnessově knize rekordů!), bojovník za práva menšin (menšinu si ovšem nebere jako rukojmí, což běžně činí nátlakové lobby), odpůrce globalizovaného protektorátu Velkého bratra, zatvrzelý antiamerikanista, který by nejraději všechny americké vojáky viděl na šibenici (leč z americké literatury čerpá minimálně stejně jako z té české). Ostentativní komunista, málo ortodoxní sionista, tolerantní stoupenec"rastafarianistů", jimž jde nejen o legalizaci ganji, vzděláním afrikanista (FF MU v Brně). Dříve či později musí narazit, to je jasné...
Hejátko je básník písňové, resp. zdrsněle zpěvné noty, která není ani bluesová ani kupletová, nýbrž po krylovsku úderná, gellnerovsky nehorázná a bezručovsky přesná, tedy politická v tom nejlepším smyslu slova. To, že se politika mnohým zhnusila, není vinou pojmu ani principu, podobně jako diskreditace "demokracie" není zaviněna pojmem samým. Označíte-li dnes jakéhokoli básníka za svobodného, demokratického a politického, je to dnes cosi jako lusknutí prsty pod nosem oběti, tedy urážka. Ale zde přichází básník, snad trochu naivní, ale to vezmi čert, kdosi, kdo chce být svobodný, má jasný politický názor a usiluje o to tlumočit vůli generačního "démos". Autor se cítí být disidentem, pokládá se za disidenta (ani toto slovo nemůže za svůj zprofanovaný obsah) restauračního režimu, ale neupadá do současné "disidentské" mytologie pankomunismu, pro kterou je příznačné podvědomé a chronické spojování všeho sociálně špatného (dnes) s "komunismem". Přívlastky svobodný, demokratický a politický zde opravdu nemíním ironicky jako "hanu chválou", plně kompatibilní s všudypřítomnou a Vítěznou "pravdou a láskou".
"Hlenobytí" bylo vydáno poprvé "na přelomu roku 1996-97 /.../ v samizdatovém, strojovém formátu" (jak autor uvádí v předmluvě), ale nad slovem "vydání" přece jen visí otazník, neboť samizdat je nejdelikátnější situace textu, jakou si lze představit - totiž je a současně není. Existuje jen pro někoho, nikoli pro většinu, která o jeho existenci neví, vědět nemůže. Vydání hodné toho názvu pochází až z roku 2002 (v souvislosti se samizdatem se mi na jazyk dere slovo "oficiální", ale to jen dokazuje, jak jsme terminologicky závislí na sugestivní předlistopadové disidentské ideologii - ani před rokem 1989 přece neexistovalo "oficiální" vydání, jen - vydání!).
Lakonický a jadrný výraz se zvučnými rýmy, včetně rýmů vnitřních, přerůstajících v rýmová echa (kontrola - Trolla, u hlavně - hlavněji), paronomázické hry (střelba - třeba, protézu - protestů, štempl - lempl, hrad - hradby - hrabou, svazáka - nuzáka, nepotem - plotem, navigace - agitace), třebas s jednoslovnými antitezemi, ale uvnitř veršů (Viníci - oběťmi, / oběti - viníky), s ostře formulovanou, a přesnou, pointou, to vše upoutá na jeho básních poté, co se do nich opravdu začteme. Hejátko má vzácný dar rytmického cítění, vlnění, přerývaného a brzděného, vede čtenáře k tomu, aby se nevědomky pohupoval v rytmu slov a slabik, aby si nevědomky pobrukoval jejich hudební melodii. Vhodný je tu verš daktylského spádu, přirozeně - nikoli mechanický kolovrátek, funkčně využívaný. Příznakové jsou četné básnické stylizace, autostylizace, a to nejen gramatické: od revoltujícího "Já" do generačního a sociálního "My" a zase zpět. Nahněvaný lyrický subjekt je Don Quijote, pitoreskní hostitel, ochmelka, tulák po Babylonu jménem Praha, vedoucí ceremoniář, provazochodec, ten "rozemletý" s hrozivým smíchem na rtech, šašek, zjev "škaredý s rasty až na zem" (jak nevzpomenout Bezručovu báseň Škaredý zjev, jindy upomene na Villona), také Kdosi po opici, po prohýřené noci, kuřák marihuany, šílený tanečník, jeden z bezejmenného zástupu podvedených a zaživa prodávaných. Popis, i jen výčet těchto masek a gest v Hlenobytí by byl snad nekonečný. Podobně tak v knize Tanec kostlivců (autor ji označil jako "poému"), v níž připomenu jen gestaci na str. 8 a 9, tedy vyhnance z ráje, blechu hledící "volovi do tlamy", Davidova pucfleka, diplomata ze Zambie, bezdomovce, manekýna, toho, jenž okradl Argonauty, šíleného milence.
Hejátkova poezie se vymyká oné poezii bez poezie, postpoezii a antipoezii, jíž jsme byli dlouhá léta zaplavováni. Něco pro básníky, něco pro čtenáře, nic pro snoby.
P. S.
P. J. Hejátko dostal v literární soutěži v holandském Görinchemu ocenění za poezii za rok 2007 jako nejlepší zahraniční autor. Jedná se o International literature convention Görinchem (6. ročník). Hodnoceny jsou zaslané knihy, vždy tedy vybrané pasáže, popřípadě rukopisy (jejich pasáže) z teprve připravovaných knih. Porota je složena z deseti literárních kritiků a vědců z Holandska, Belgie a Německa. Soutěžní kategorie jsou: beletrie, próza, poezie, dětská literatura, dokumentární literatura, odborná literatura, historická literatura, cestopis, filozofická literatura a náboženská literatura. V každé kategorii je pravidelně kolem 50 soutěžících z celého světa, nejvíce však z Evropy. Festival pořádá společnost BOEKMAN FOUNDATION (http://www.boekman.nl/EN/index.html)
Uvedené ocenění se vztahuje k ještě nevydané třetí sbírce Pomníky z asfaltu.
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |