Začněme třemi citáty. Ten první je od Viktorina Kornela ze Všehrd, významného a zasloužilého obhájce češtiny v 15. století: »Jazyk český je dobrý, ušlechtilý, rozumný, zdobný, bohatý a hojný«.
Autorem druhého citátu je virtuóz moderní češtiny Karel Čapek: »Česká řeči - jazyku z nejbohatších všemi významy a odstíny, řeči nejdokonalejší, nejcitlivější ze všech řečí, které znám, nebo jen slyšel mluvit. Tisíciletá minulost protéká každým českým slovem. Děláme něco velkolepě historického, když mluvíme česky».
Ten třetí pochází z knihy o češtině Chrám a tvrz od Pavla Eisnera, velkého ctitele, milovníka a znalce češtiny: »Naše mateřština je vzduch, jímž dýchají plíce naší duše. Jsme do ní zakleti. Nechápeme, jak lze žít bez ní. Snad jste se již sami někdy přistihli při citové skoromyšlence: chudák Aischylos, chudáček Byron, oni vůbec neuměli česky. Je to ještě daleko grotesknější - naučíme se šesti deseti cizím jazykům, obíráme se jejich literaturou, víme mnoho o jejich národech, ale něco v nás docela vespod pořád ještě nevěří, že by někdo na světě opravdu, ale docela doopravdy mluvil francouzsky, anglicky, španělsky, atd. - a nikdy také trochu česky? Máme to všechno tak trochu za jakousi smluvenou hru - ti lidé v Paříži, v Londýně si patrně musejí na veřejnosti odříkat své francouzské, anglické pensum, ale pak jdou domů, zují se z těch jazykových škorní a spustí česky. Seďte si pohromadě s Rockefellerem, budete snad hodně maličcí, ale něco vám bude našeptávat, že jste o tolik větší boháč než on. O kolik? O češtinu!«
Jsme národ se skutečně nádherným národním jazykem, který má bohatou, tisíciletou historii. Čeština dosáhla výrazné přesnosti a poetické krásy jako málokterá jiná evropská řeč. Jen si uvědomme líbeznost naší mateřštiny při kratičkém výčtu jmen různých květin a rostlin: barvínek - bojínek - čekanka - devětsil - dýchánek - heřmánek - hvězdník - hořec - hvozdík - chrpa - jitrocel - koniklec - konvalinka - krevníček - ladoňka - maceška - mařinka vonná - mateřídouška - meduňka - netřesk - ocún - oměj - pampeliška - petrklíč - pelyněk - plavuň - podběl - podléška - sedmikráska - sněženka - slzička - střemcha - šeřík - upolín - vratič - vstavač - všudybýlek - zlatobýl - zvoneček...
Čeština vyspěla už za vlády posledních Přemyslovců ve vhodný nástroj básnického tvoření a pro právní formulaci. Za vlády Lucemburků pak již dosahuje skutečné virtuozity v mnohostranném uměleckém tvoření i v próze náboženské a naučné a formuje se v přesný jazyk vhodný pro potřeby administrativně právní. Císař Karel IV. dokonce povýšil češtinu na jazyk diplomatický.
Nemalou zásluhu o to měl Bartoloměj z Chlumce (latinským jménem Claretus, zvaný proto Mistr Klaret), který byl Mistrem nově otevřené Karlovy Univerzity v Praze, na které se v té době všeobecně přednášelo latinsky. Klaret začal vytvářet obdobné české termíny, protože čeština té doby odbornou slovní zásobu neměla.
Jeden čas se čeština stala dokonce i úředním jazykem sousední říše polské. Spisovný jazyk český měl v Polsku rozhodný vliv na vytváření spisovné polštiny a z části působil i na jazyky ruské.
Od 15. století se užívalo stále hojněji spisovné češtiny také v Uhrách, a to nejen na Slovensku, kde od poloviny onoho století se čeština stala běžným jazykem listin, smluv a městských knih, ale i v samotném centru Uher.
Rozšíření češtiny v Polsku a její vliv na spisovnou polštinu pokračoval i v době humanismu a reformace v 16. století. Jan Malecki ve své Obraně z r. 1547 píše: »Kdo nezná česky, nikdy nebude dobře mluvit po polsku«. V 15. a 16. století se čeština stala v Polsku oblíbeným jazykem u dvora a šlechty.
Ve středověku to byla ze všech slovanských jazyků čeština, která se stala skutečně rozšířeným spisovným jazykem, vládnoucím dostatečnou zásobou speciálních slovních prostředků pro úkoly jak umělecké, tak náboženské, administrativní i vědecké.
První tištěnou knihou na světě byla kniha německá v r. 1446. Druhou pak kniha česká v r. 1466. Francouzská kniha následovala až v r. 1470, španělská v r. 1473, anglická v r. 1477, polská v r. 1479, švédská a uherská v r. 1483 a ruská dokonce až v r. 1564.
Čeština také dala světu několik slov, která byla trvale převzata do ostatních jazyků: pistole - polka - robot - plazma.
Čeština je slovně nejbohatším evropským jazykem. Dnešní výrazivo češtiny se odhaduje na jeden milion slov. V porovnání s tím má angličtina 500 000 slov, němčina 185 000 slov a francouzština méně než 100 000 slov.
Dějinný vývoj češtiny je úzce a nerozlučně spjat s celou plejádou významných a drahých jmen nejlepších synů a dcer českého národa, neohrožených a vytrvalých obránců češtiny a naší národní svébytnosti, jazykotepeckých tříbitelů a reformátorů, národních buditelů v dobách našeho temna, spisovatelů a básníků:
Tomáš ze Štítného (jako první začal psát knihy mluvenou češtinou) - Mistr Jan Hus (tvůrce českého spisovného jazyka) - Viktorin Kornel ze Všehrd - Karel starší ze Žerotína - Jan Blahoslav - Jan Ámos Komenský - Bohuslav Balbín - Josef Dobrovský - Josef Jungmann - Jan Evangelista Purkyně - Josef Kajetán Tyl - František Palacký - Karel Hynek Mácha - Božena Němcová - K. J. Erben - K. H. Borovský - Jan Neruda - Vítězslav Hálek - Karolina Světlá - Miroslav Tyrš (autor české tělocvičné terminologie) - Jan Gebauer - Svatopluk Čech - Julius Zeyer - J. V. Sládek - Eliška Krásnohorská - J. S. Machar - K. V. Rais - Otokar Březina - K. M. Čapek-Chod - Jaroslav Vrchlický - J. Š. Baar - Antonín Sova - Petr Bezruč - Viktor Dyk - F. X. Šalda - Jakub Deml - Fráňa Šrámek - S. K. Neumann - Karel Toman - Ivan Olbracht - Jiří Mahen - Jaroslav Kvapil - Jaromír John - František Kubka - Jaroslav Durych - Jan Vrba - František Trávníček - Karel Čapek - Pavel Eisner - Eduard Bass - Vladislav Vančura - Josef Hora - Karel Poláček - Jan Drda - Vítězslav Nezval - Vladimír Holan - Jan Werich - František Hrubín - Ladislav Stehlík - Jaroslav Seifert - František Kožík - Marie Majerová...
Ti všichni vroucně milovali naši mateřštinu a svým konáním a uměleckým talentem ji brousili a zvelebovali do krásna, zdokonalovali a obohacovali. Přispěli nesmírně k její mnohotvárnosti a odolnosti, a tím i k přetrvání našeho češství. Jejich zásluh a jejich jmen bychom proto neměli nikdy zapomínat a naši mateřštinu bychom neměli tupit a zraňovat.
Bohužel, v současném vývoji a dění doma není na takové ohledy a sentimenty místo. Převládají tam snahy prezentovat se Evropě a světu křečovitým vydáváním se za něco, co nejsme: suprzápaďáčtí kosmopolité. Byl vybrán opět jiný »velký vzor« a tak, jak je naším bohulibým zvykem, je nutno se po něm trapně opičit a kmánsky mu podlézat a poklonkovat.
Ti naši lidé, kteří to horlivě dělají, dávají prokazatelně najevo, že se za svůj národ a za svoji mateřštinu stydí.
Je to právě naše mateřština, která při té chtivé metamorfóze novodobých snobů do pomyslné »světovosti« dostává pořádně na frak. Bohužel, lví podíl na tupení češtiny mají čeští novináři, kteří buď z pohodlnosti, nebo snad proto, aby nevybočovali z řady, jdou v tomto směru s dobou.
Zatímco všude jinde v Evropě - v Německu, Francii, Itálii, Španělsku aj. - probíhají v současné době snahy (podporované příslušnou legislativou) za očištění místních národních jazyků od umělých naplavenin anglicismů, u nás doma opět s vervou doháníme Evropu »předvčerejška«, v úsilí zpotvořit naší mateřštinu do jakéhosi česko-anglického žargonu - »Pidgin Czech«. Zdá se, že naprostým pravidlem současné domácí jazykové módy je používání co nejvíce anglicismů a jejich pitvorných zkomolenin, zřejmě v přesvědčení, že tím světověji bude takový blábol vypadat.
A tak dnešní »světový« Čech z té nové, samozvané elitní kasty lídrů, spíkrů, manažerů a dýlerů - i té nižší podčeledi podnikatelů typu »Josef Vopršálek and son« - je signifikantně disgustovaný a nemůže relaxovat, protože má imaginace, že byl difamován a je tudíž frustrován a iritován. Aby ho husa kopla! Nemůže se přece nechat verbálně atakovat a inzultovat, to nemůže akceptovat, natož tolerovat. Není přece mentálně retardovaný. To ne. Je jenom slušně zamindrákovaný.
Všichni Češi, kteří doma hanobí a snižují češtinu do téměř zulukaferské anglicizované hatmatilky, ať už to dělají ze snobství nebo v naivní víře, že jsou »světoví« - jsou ve skutečnosti ubozí a směšní.
Aby takovým lidem vůbec došlo, jak ta jejich zesvětáčtělá čeština doopravdy zní, museli by se sami slyšet z dálky. Ono se nadarmo neříká, že člověk v hustém lese nevidí pro les stromy, a tak patrně i uprostřed té každodenní záplavy anglo-českých matlanin: mítinků, brífinků, lízinků, comebaků, sukcesů, konsensů, šopů, šoumanů, plejerů, sprejerů, tókšou, deklarování a modifikování a stovek jiných zpotvořenin, může vzniknout falešný dojem normality. To samé slyšeno a čteno zpovzdálí však vyvolává u každého našince s ještě neodumřelým citem pro češtinu dojmy zcela opačné: kromě soucitu s chudinkou mateřštinou, která si musí nechat tohle líbit, i téměř hysterické záchvaty smíchu nad současnou domácí »zápaďáckou« hantýrkou.
Pod každou bramborovou slupkou je, samozřejmě, obyčejná brambora a bylo by bláhové očekávat, že pod ní najdeme skvostný ananas. Stejně tak marná snaha je předstírat, že pod elegantně cizáckým názvem »secondhandů« objevíme něco jiného než prachobyčejné české vetešnictví, že »kantrymusicband« je něco jiného než prostá venkovská kapela, že »dresink« bude chutnat světověji než česká salátová zálivka, že folkový festival poskytne lepší zábavu než lidová slavnost, že »bodyguardi« jsou něco supermansky jiného než tělesní strážci, že české »kraje« zní samozřejmě daleko evropštěji jako »regiony«, že »consulting service« naznačuje daleko vyšší punc moudrosti než vulgárně česká poradenská služba. Obecní? Fuj, jak sprostě české, »municipální«, to je ono, ať si nás cizina považuje!
Do extratřídy parádních obludností patří paskvil »sexuální harašení« - frankensteinovské to slovní monstrum z anglického »harassment« - obtěžování. Zdá se, že takovým směšným prznitelům mateřštiny už snad opravdu »haraší na cimbuří«.
Česká světovost musí tedy být za každou cenu vyjádřena angličtinou. Tam, kde se jí snaživcům nedostává v hlavě, musí být alespoň zviditelněna nějakými duchaplnými anglickými nápisy na triku či bundě.
Komentář je zbytečný, či jak se teď ve vyšších kruzích doma po novopansku říká: No comment!
Na všechen ten světoběžnický jazykový domácí mumraj, ve kterém je naší mateřštině přiřčena role Popelky, se trefně vztahují další dva citáty Pavla Eisnera: »Může se stát, že jazyková kultura národa pokulhává za jeho jazykem. To je případ váš, lidé čeští. Máte v rukou stradivárky a hrajete na ně jako šumaři. Zdědili jste varhany a myslíte si, že je to flašinet.«
»Čeština je dnes už povznesena nad obavy i nad chvály. Kdo je lump, zradí češtinu i s národem. A věřte mi - je dobře, že zradí, loď národa bude o jednoho lumpa lehčí.«
Říká se, že potrefená husa nejvíce kejhá. Ti, co se dnes doma podílejí na zpotvořování naší mateřštinu anglicismy, se proti každé výtce hlasitě ohrazují tím, že je to prý normální vývoj, každý jazyk přece přijímá cizí slova.
Jistě, čeština, tak jako každý jiný evropský jazyk, po celou dobu své existence přijímala do své slovní zásoby mnohá slova cizího původu.
Něco jiného je však přijímat a používat cizí slova, pro která dosud v naší mateřštině nebyly vlastní výrazy, ale proč přijímat cizí slova tam, kde máme v češtině už letitě ustavené a používané svoje vlastní české výrazy, vystihující obsah pojmu stejně přesně? Průhledné výmluvy prznitelů češtiny proto nemohou obstát. Tady totiž jde o něco úplně jiného. O něco, co už tady jednou bylo.
Důsledky naší pobělohorské porážky a třicetileté války znamenaly těžkou pohromu pro českou zemi a národ. Úroveň české vzdělanosti a kultury poklesla, nastal naprostý úpadek národa. Země zchudla a její bohatství ovládli cizinci. Čeština měla namále, propadala pozvolné zkáze. Ryzí čeština se uchovala jen v těch nejchudších a nejprostších vrstvách lidu. Všude jinde, v sídlech boháčů, v úřadech a v obchodech vládla řeč cizáků - němčina. Bohatší vrstvy se počaly za svůj český původ a za svoji mateřštinu stydět. ZÁMĚRNĚ ZNEŠVAŘOVALI ČEŠTINU CIZÍMI SLOVY. Chtěli podle svých cizáckých vzorů znít »po pansku«a zatím svým zpitvořeným švadroněním zněli jenom směšně a jejich cizácké panské vzory jimi přezíravě pohrdaly. »To je pán, ten neumí pořádně česky«, říkalo se o nich mezi českým lidem.
Zlý osud hrozící našemu národu a jazyku byl odvrácen v hodině dvanácté. Z prostého českého lidu, který jediný uchoval poklad národního jazyka, vzešli národní buditelé, kteří začali křísit starou slávu a krásu naší mateřštiny.
Zbývá jen doufat, že i tentokráte dopadne vše s naší mateřštinou dobře. Noví buditelé - začněte se probouzet ! Čeká vás spousta práce. Vy všichni čeští novináři a spisovatelé, kteří používáte denně češtinu pro sdělování svých poselství a myšlenek českým čtenářům - jděte příkladem, vyvarujte se používání módních anglicismů a jiných zkomolenin - mluvte a pište krásnou a srozumitelnou českou češtinou!
(Autor je rozený Pražák, žijící posledních 36 let v ryze anglickém prostředí ve Velké Británii)
Autor: MILOSLAV REJZL
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)