Václav Havel, poslední československý a první český prezident miluje Bratislavu a někteří Prešpuráci milují Havla. Hlavně divadelníci. Ale pozvali jej jen do menších, podzemních prostorů. Na velikém jevišti Národního, dnes historické budovy, seděl jen dvakrát. Ponejprve na listopadovém mítinku 1989, potom při udělení čestného doktorátu Vysoké školy múzických umění v říjnu 2006. Možná také podle těchto událostí se budova jmenuje historická.
Malé Havlovy hry se hodí na malá jeviště. Tentokrát jej však jako prvního žijícího autora uvedli na velkém jevišti Činohry v nové budově Slovenského národního divadla. Domácímu autorovi tu čest neprokázali. Současní dramatikové dostávají prostor jen ve Studiu. Velkého činitele, disidenta i prezidenta museli uvést do velkého sálu a slávy. Absurdní dramatik je sotva zaplní, ale proslulý politik možná ano. Někdejší první občan nikdy nebyl prvním dramatikem. Her má nadmíru. Při psaní poslední mu vyrazilo pero z ruky zvolení za prezidenta. Pozvání na Hradčany nadlouho změnilo Havlovo povolání. Hru po letech přepsal a dopsal, až když složil úřad. Nazval ji ODCHÁZENÍ. Je trošičku biografická. Sentimentální i ironická. Kdosi jí dal podtitul Satira ze zákulisí politického života.
U nás se tomuto zákulisí odedávna kulisy stavěly. Nejčastěji pro komedie Ivana Stodoly (Ivan Stodola, 1888-1977, slovenský dramatik a lékař, autor společensko-kritických veseloher i dramat.) Všichni hned myslíme na Čaj u pana senátora (hra I. Stodoly - pozn. překl.). Ten dodnes divadla divákům servírují.
Připomenul nám jej Havel Odcházením. Hrou o bolestivém opouštění vyseděných vyhřátých židlí. Také Havlovi se těžce odcházelo z Hradu na Hrádeček. Něco o tom ví náš vševěd o politických machrech-čachrech Jozef Banáš. Vypsal jsem pár řádek z jeho knihy Idioti v politice. Dávám mu slovo: »Šlechetnými úmysly zachránit Československo se obhajovali také někteří představitelé Veřejnosti proti násilí, kteří organizovali 14. března 1991, při příležitosti vzniku slovenského státu, divadlo na náměstí Slovenského národního povstání. Sešly se tu asi tři tisíce příznivců prvního Slovenského státu. Před tribunou se shromáždilo nečekaně velké množství zahraničních fotografů a štábů, které bůhví odkud ´tušily´, že se tu bude něco dít. A skutečně, za chvíli se znenadání začal po náměstí procházet prezident Václav Havel. Pochopitelně, dav to považoval za provokaci. Radikálové prezidentovi hrozili, plivali na něj. Za několik hodin světem letěly záběry o nevraživých Slovácích, kteří nenávidí Čechy a Havla. Jeho dramatické umění se tu projevilo naplno...« (str. 18).
Ve hře takovou plnost dramatického umění nenajdete. Nebyla dobrá pro pražské Vinohradské ani Národní divadlo, pro slovenské ano. Je to vlastně »zahradní slavnost« po letech na Hradě.
Z vládní vily odchází vládce. Odnášejí jeho zavazadla, někteří z přátel odcházejí, jiní budou sloužit novému kancléři, který v jiné tónině přednáší řeč předchůdce. Ve hře je jedna postava, hodně figurek, ba i figurín. Textu se jim dostalo málo. Nejvíc ho má sám autor. Havel z reproduktoru celý večer přerušuje hru. Čte vlastní komentáře, dává pokyny hercům, vyznává se z divadelních zálib. Jeví se jako komentující, ale především komandující spisovatel. Nikoliv dialogy, ale tyto řeči mají občas vtip. Havel pobaví pár intelektuálů. Stodola rozesmál celý sál. Satirických šlehů je tu poskrovnu, je to víc sentimentálnost smíšená s groteskností. V bratislavském nastudování to není neveselé odcházení prvního muže, ale spíše nevydařená kariéra malého člověka. Není to »kvítko«, které má všelijaké vroubky. Stodola by jej jemně pojmenoval Poupátko (hrdina hry I. S. Jožko Púčik-Poupátko, pozn. překl.). Tak poupátkovsky jemně hraje kancléře Riegera Marián Labuda. Dramatik napsal další variaci předcházejících her, herec v novém kostýmu představil svůj osvědčený filmově-divadelní typ měkkýše, který občas vystrčí růžky. Všichni herci jsou tu odkázáni na sebe, na vzpomínky, na předcházející tvorbu.
V Praze prý operní režisér Radok výborně zinscenoval části hry bez textu. Havla bez Havla. V Bratislavě Peter Mikulík neměl odvahu na něco podobného. Dramatický moment jeho představení přinese jen rozlití šálku čaje. A běh nahého přes jeviště. A pád kalhot protagonisty.
Havel nevymýšlí inscenační hlavolamy. Režisér ani herci na něm nezbohatnou. To nejvtipnější, co píše, si také sám přečte. Havlova hra na jevišti, jeho hlas nad ním, on sám v hledišti, to oživuje vzpomínky na starý bratislavský transparent DOST BYLO HAVLA! Ale on už je jednou takový a jiný nebude. Rád se zjevuje ve více různých božských, pardon, zbožštěných podobách.
Napsal jsem po málo navštívené, klidné a tiché premiéře 19. listopadu 2008.
Literárny dvojtýždenník č. 41-42 (2. 12. 2008)
Přeložila I. D.
Autor: LADISLAV ČAVOJSKÝ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)