Když v září 1898 zemřel velký francouzský symbolista Stéphane Mallarmé, jeho žák, o generaci mladší básník Paul Claudel napsal: Jen on si mohl vzít úsměv i na hřbitov:/ Múza jak laskavá Matka a Učitelka / vštípila jeho rtům tajemství ona velká / veršové přesnosti a absolutních slov… Myslím, že tyto verše lze vztáhnout i na Milana Friedla, který nás v pátek 2. října opustil. Ještě v pondělí předtím jsem mu do nemocnice volal a ptal se ho, kdy ho spolu s Karlem Sýsem můžu navštívit. Bylo dohodnuto pondělí 5. října odpoledne. Měli jsme mu předat Cenu Unie českých spisovatelů pro rok 2009 za celoživotní zásluhy o umělecký přednes poezie a krásné prózy. Bohužel, smrt byla rychlejší.
Věděl jsem, jak mu je a jaké jsou jeho vyhlídky, a s předstíranou veselostí jsem řekl: Jistě je vám už lépe. A on bez rozmyslu odpověděl: Rozhodně. Budu se těšit. Oba jsme věděli, že je to lež, zbožná lež. To byl celý Milan. Nikdy si nestýskal, nelitoval se a během své dvouleté nevyléčitelné nemoci mlčel a do poslední chvíle houževnatě pracoval. Jeho pevná vůle a vnitřní kázeň, hraničící až s askezí byly fascinující. My, kteří jsme mu byli nablízku při realizaci literárních pořadů v Café Illusion – Jindřich Janda, Gabriela Filippi, Máša Málková, Petr Tvrdek, Jiří Zapletal, Bohumil Švarc, Otakar Brousek, Michal Černík, Karel Sýs a já – jsme ledacos tušili, ale odmítali jsme uvěřit vážnosti jeho zdravotního stavu. Jen ta hůl, kterou při recitaci odkládal a které bylo zapotřebí stále víc, nás děsila.
Stále v duchu slyším jeho lahodný baryton s dokonalou výslovností a intonací. Jeho přednes, to byla uskutečněná kalilogie, hlasový krasopis. Znám Milana třicet sedm let a nikdy jsem od něj neslyšel hrubý nebo vulgární výraz. I v soukromém hovoru mluvil tak, že se jeho věty daly tisknout či vysílat. Vášnivě miloval češtinu a spatřoval v ní – stejně jako jeho uctívaný Mistr Pavel Eisner – chrám i tvrz: chrám pro duši úroda a tvrz proti jejím plenitelům. Těžce nesl, že z češtiny se stala Popelka, ponížená tlacháním politiků, žurnalistů, bavičů a reklamních agentů, a po celý život usiloval o to, aby vyšla ze svého chudobince a ujala se odňaté role kněžny.
Tak jsme ho vnímali po celá desetiletí, když účinkoval v rozhlase a v televizi uváděl koncerty Pražského jara nebo Hudbu z respiria. Takový byl i jako umělecký šéf Lyry Pragensis, kterou vybudoval, a v poslední době jako dramaturg a režisér slovesných pořadů ve vinohradském Café Illusion.
Milan Friedl byl osobnost vpravdě renesanční – znalec vážné hudby a výtvarného umění, sběratel i nakladatel krásných tisků. S vděčností vzpomínám na to, že mi v roce 1989 umožnil vydat v bibliofilské edici Lyry Pragensis komorní výbor z lyriky Jiřího Karáska ze Lvovic, a pomohl tak splácet dluh, který naše literatura k tomuto významnému tvůrci z období fin de siecle už přes půl století má.
Unavené lidské srdce se zastavilo, ale umělec nepřestal žít. Jeho hlas nadále zní. Stačí si přehrát kompaktní disk Chvála řeči české, který jako novoročenku pro rok 2008 vydal Výbor národní kultury. Jsem přesvědčen, že by teď bylo nanejvýš vhodné vydat tento skvost znovu a nabídnout ho návštěvníkům pořadů v Café Illusion, případně zájemcům o výstavy v Galerii Futura.
Milan teď bude žít ve svém díle i v našich vzpomínkách a bude čekat až pomine nepřízeň, která mu uzavřela cestu do rozhlasu i televize. Oproti nám je o jednu těžkou životní zkušenost bohatší: překročil řeku Léthé a sestoupil do Orku. Tam někde se jistě potká s Jindřichem Jandou, který ho o maličko předešel. Ale jistě se jednou vrátí, neboť ten, kdo se jako starořecký orfický mystés zasvětil hudbě, poezii a vznešeným myšlenkám, a navíc po sobě zanechal dílo, hodné obdivu, nemůže být zapomenut.
Autor: VLADIMÍR JANOVIC
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |