Karel Sýs hovoří s Bohumírem Molnárem
Z dobře informovaných kruhů (nikoli však agenturních) se dozvídáme, že chystáte jistou žhavou knihu, něco na způsob tajné zprávy ze socialistické Prahy?
Je to tak. Zhruba na jaře loňského roku jsme se s Mílou Formánkem, Zdeňkem Hábou a Jardou Kučerou dohodli, že bychom měli zveřejnit něco o analýze, kterou jsme psali koncem roku 1988 a počátkem roku 1989. Tu analýzu jsme psali pro tehdejší vedení strany a byla považovaná za důvěrnou. Její konečnou verzi jsme předávali vedení KSČ k datu 9. 5. 1989. Následně sehrála poměrně významnou roli při přípravě materiálů k XVIII. sjezdu KSČ. Zdeněk Hába a Míla Formánek ji pak částečně využili i pro přípravu II. sjezdu KSČM.
No a později vše zavál překotný běh společenských změn v naší zemi, ale i individuální osud každého z nás.
A proč tedy právě nebo přesněji řečeno teprve teď má spatřit světlo světa?
Samozřejmě se nabízelo dvacáté výročí listopadových událostí v roce 1989. Tušili jsme, že vyjde mnoho nejrůznějších publikací k tomuto výročí. Mnoho názorů a hodnocení z mnoha úhlů pohledu. Současně si uvědomujeme, že si toho stále méně pamatujeme. Dvacet let se nám zdá jako ta krajní hranice, kdy jsme o tom schopni sepsat něco kloudného. Ale stejně je asi svým způsobem pozdě.
Na pravdu nikdy není pozdě. Takže pozdě, ale přece?
Původně jsme totiž chtěli publikaci psát jako příběh, který by popisoval, z jakých důvodů jsme práci na analýze vlastně iniciovali, jak jsme pro její zpracování získávali podporu, za jakých podmínek jsme na ní pracovali, s čím vším jsme se potýkali. Současně jsme chtěli objasnit, proč jsme dospívali k těm či oněm závěrům, jaké diskuse a s kým jsme tehdy vedli, co nás a jak ovlivňovalo a tak podobně. Ukázalo se však, že to nedokážeme. Paměť, ta potvora, selhává.
Na chabou paměť jsou nejlepším lékem archivy.
To je další věc. Většinou jsme za těch dvacet let měnili bydliště, někteří i vícekrát. Podklady a poznámky k analýze jsme tak postupně ztráceli či likvidovali. Zbyla nám sice samotná analýza v několika verzích, ale i v té konečné nám chyběly dvě stránky. Naštěstí jsme dali dohromady i zápisky z některých jednání. Rozhodně to ale nebylo na to, abychom byli schopni zpracovat publikaci podle původní představy jako příběh o analýze. Bude to spíše charakteristika analýzy samotné s ukázkami jejího obsahu a poznámkami o podmínkách a okolnostech jejího vzniku.
Co jste tedy vlastně chtěli analyzovat, když hodiny už ukazovaly za pět minut dvanáct?
Byla to kritická analýza stavu socialismu v tehdejší ČSSR s návrhem řešení. Konstatovali jsme v ní, že se u nás socialismus dostal do stádia tzv. strukturální krize a že východiskem z ní by měla být jakási revoluce v revoluci, tedy v tehdejší terminologii přestavba. Ne však ta gorbačovská, ale specificky československá, kterou jsme nazývali strukturální přestavbou.
Už od biblických dob bylo na počátku slovo. Platí to i ve vašem případě?
Na počátku byl můj stručný text zhruba z roku 1985. Obsahoval základní tezi, že socialismus je v ČSSR spíše kompromitován než budován. V další části jsem pak rozváděl onu tezi základní v jednotlivých oblastech života společnosti. Text jsem konzultoval nejdříve s přítelem Jaroslavem Kučerou a pak i s některými dalšími kamarády, členy KSČ.
V té době jsme ho ještě nechtěli rozšiřovat ve větším rozsahu. Přece jen, byla to vlastně kritika politiky Husáka, zpracovaná v době jeho vládnutí.
Ale přece jsi, respektive jste, našli odvahu takový text napsat?
To mne zaháníš ještě více do minulosti a do vzpomínek ryze osobních. Ale budiž. Dne 20. srpna 1968 jsem slavil své osmnácté narozeniny. Blahopřát mi přijela i vojska Varšavské smlouvy. A mně to změnilo život. Stal jsem se totiž ze dne na den synem kolaboranta a zrádce, protože můj otec byl příslušníkem StB a vstup vojsk jako řešení tehdejší situace podporoval.
Situace jako z antického dramatu…
Však to dopovím. To byla scéna, na kterou se nezapomíná. Táta přišel konečně v těch srpnových dnech na chvíli domů a já mu tenkrát v koupelně vyčetl, že mi zpřeházel život. Řekl jsem mu něco v tom smyslu, že mu nevyčítám, jak se v těch dnech chová, ale vyčítám mu, že to nechal dojít tak daleko, že vojska do ČSSR vstoupila, že tomu nebyl schopen předejít.
Má matka se tehdy na mne rozzlobila, ale táta jí řekl, že mám pravdu. Nedokázal tomu zabránit. A omluvil se mi.
Takže osobní vítězství?
Asi i vítězství, ale hlavně závazek. Byl jsem pak velmi citlivý na narůstající projevy deformace socialismu. Na příliš pragmatickou politiku vedení KSČ. Na její orientaci na spotřebu, na stagnaci a potlačování rozvoje demokracie jak ve společnosti, tak uvnitř strany. Měl jsem zkrátka potřebu zabránit tomu, aby moje děti musely prožít to, co já v roce 1968.
Navíc jsem se v tu dobu věnoval problematice revoluce a kontrarevoluce za socialismu a úloze bezpečnostních orgánů při ochraně socialismu. A bylo mi jasné, že socialismus, který se nerozvíjí, který je deformován, se uchránit nedá. Zhruba proto jsem ten kritický text napsal.
V polovině osmdesátých let jste už ale stáli na markantně změněném jevišti. Vlastně spíš na točně.
Když jsme s Jardou Kučerou měli ten základní text prokonzultovaný s našimi kamarády, utvrdili jsme se, že má smysl na něm dále pracovat. Problém ale byl, jak to udělat.
Nabízely se v zásadě dvě možnosti. Buď budeme pokračovat v práci po nocích na vlastní náklady i riziko, nebo se pokusíme najít někoho ve vedení KSČ, kdo by naši snahu podpořil a dal tomu alespoň polooficiální charakter. Dohodli jsme se, že zkusíme druhou variantu, a když nevyjde, budeme pokračovat sami.
Za vlády Gustáva Husáka, který prý byl alergický na kritiku, jste chtěli psát polooficiální kritiku jeho politiky?
K našemu rozhodnutí došlo zhruba na počátku roku 1987. Do té doby jsme můj původní text postupně rozpracovali zhruba na dvacet stran. Lépe jsme ho vyargumentovali a také jsme zmírňovali jeho kritický tón, aby mohl být někým z vedení strany akceptovatelný. Navíc v tu dobu již ve straně narůstala kritika stávající politiky a zdálo se nám, že je jen otázkou nedlouhého času, kdy bude Gustáv Husák ve vedení strany vystřídán.
Chceš říct, že jste měli své „uši“ ve vedení KSČ?
Ty měl Jarda Kučera. On to také byl, kdo postupně, jak říkal, „leštil kliky“ u některých členů vedení strany. Některým dal přečíst náš text, s některými jen v rozhovorech sondoval, jak vidí situaci ve straně a společnosti a zda bychom od nich mohli čekat podporu.
To trvalo zhruba další rok, během něhož skutečně došlo k výměně na postu generálního tajemníka strany. A naštěstí pro nás to byl Miloš Jakeš, který se stal novým generálním tajemníkem. On to totiž také byl, kdo se spolu s Karlem Hoffmannem k našemu nápadu zpracovat důkladnou analýzu tehdejší situace stavěl nejvstřícněji.
Přenesme se tedy na začátek roku 1988. Začínáte pracovat na analýze…
Tak jednoduché to tedy nebylo. My jsme sice s Jardou dál na analýze pracovali, shromažďovali podklady, domýšleli její strukturu. Taky jsme si připravovali okruh možných spolupracovníků, abychom mohli zpracovat analýzu skutečně komplexní. A stále jsme čekali, kdy dostaneme jasný souhlas se zahájením prací. Ten ale pořád nepřicházel. To jsme sice částečně chápali, protože Miloš Jakeš byl ve své nové funkci značně zaneprázdněn. Ale současně jsme se obávali, že zbytečně ztrácíme čas.
A tak Jarda dál „leštil kliky“, až jsme skutečně v září 1988 získali souhlas se zahájením prací.
Co takový nejvyšší souhlas obnášel?
Dostali jsme k dispozici jednu zasedací místnost v hotelu Praha, který byl tehdy určen pro zahraniční stranické delegace. Mohli jsme si vybrat spolupracovníky, z nichž někteří byli uvolněni na krátkodobou stáž na ÚV KSČ. V hotelu jsme měli zdarma obědy a nealkoholické nápoje. Současně jsme se však museli zavázat, že práci na analýze budeme považovat za důvěrnou a veškeré výstupy budeme předávat pouze Miloši Jakešovi nebo Karlu Hoffmannovi. Za vedoucího naší skupiny byl považován Jarda Kučera a ze strany ÚV KSČ jsme organizační záležitosti projednávali s tajemníkem Miloše Jakeše, který nám zajišťoval hlavně množení podkladů a dílčích výstupů.
Kdo do skupiny analytiků patřil?
Hlavní autorský tým tvořili Míla Formánek, Zdeněk Hába, Jaroslav Kučera a já. Jednotnou stylistickou úpravu textu měl na starosti Míla Formánek. Další spolupracovníci dodávali dílčí podklady a zúčastňovali se některých diskusí. Mezi nimi byl například Karel Pomajzl.
Na další spolupracovníky si buď nepamatujeme, nebo si nejsme jisti, zda by chtěli být v této souvislosti dnes jmenováni.
Co na vaší analýze považuješ za nejdůležitější z pohledu dneška?
Již jsem řekl, že jsme tehdejší situaci označili za strukturální krizi. Tedy situaci, v níž, stručně řečeno, vedle socialistických mechanismů fungování společnosti vznikají a narůstají i mechanismy nesocialistické, které mohou postupně ty socialistické pohltit. Konkrétně jsme zmiňovali například i ekonomické parazitní struktury, projevující se zejména v šedé ekonomice. Dnes navíc víme, že se projevovaly i v propojování organizovaného zločinu s nomenklaturními kádry ve vedení významných podniků. Zjednodušeně řečeno, již za socialismu tady vznikaly struktury, které se později staly hybnou silou restaurace kapitalismu. Ale je to vše samozřejmě složitější a čtenáři se to v naší publikaci dočtou.
Jistě jste hledali příčiny předsmrtného stavu. Kterou jste považovali za rozhodující?
Jednoznačně politiku strany, v níž narůstal formalismus jejího vnitřního života a z níž se vytrácela demokracie. Ve vedení strany převládala představa o možnosti výstavby socialismu shora, bez lidí, a také nedůvěra v jejich vlastní aktivitu. Za nejdůležitější byl považován „klid“, posvěcování nehybnosti.
Situace se tak dlouhodobě vyvíjela k dominaci úzké vedoucí skupinky, která členstvo strany a občany vůbec dala do politické penze. Ve straně přestal fungovat základní signální mechanismus, schopný včas upozornit na nárůst deformací, společenské nespravedlnosti a nespokojenosti lidí. KSČ se postupně měnila v akce neschopný, nejednotný orgán, který bez rozhodného obratu ve své činnosti nebyl schopen hrozící politický konflikt odvrátit.
Dobře, analýza byla na stole. Předali jste ji vedení strany. A jak to bylo dál?
My jsme analýzu předali začátkem prosince 1988 a vrátili jsme se na svá pracoviště. Mezitím byla rozeslána na některé teoretické instituce k oponentuře. Oponenti nevěděli, kdo analýzu zpracoval, a oponentské posudky nebyly podepsané. My jsme je pak dostali k dispozici. V některých byla oceňována naše snaha o zpracování komplexní analýzy situace ve straně a společnosti a obsahovaly i konkrétní výhrady či připomínky. V jiných jsme byli označováni za pravicové revizionisty a některé naše závěry za protisocialistické. Očekávali jsme proto se zájmem i s obavami, jaké bude stanovisko zadavatelů.
Ukojili jste svůj zájem a zbavili se obav?
Koncem roku 1988 nás přijal Karel Hoffmann a sdělil nám, že s obsahem analýzy v zásadě souhlasí. Vytkl nám některé dílčí nedostatky, které byly obsaženy v již zmiňovaných posudcích, případně byly zcela nové. Hlavně se však zabýval celkovým hodnocením vnitropolitické situace a možnostmi jejího řešení.
Pochopili jsme z toho, že si vážnost situace uvědomuje, ale že se současně obává vývoje přestavby v SSSR. Obával se, že dává příliš prostoru nesocialistickým aktivitám a že ohrožuje samu podstatu socialismu.
Na té schůzce jsme se dohodli, že by bylo dobré přepracovat analýzu v souladu s jeho připomínkami a hlavně ji doplnit nástinem východisek. To však byla dohoda jen v obecné rovině, bez konkrétních termínů a podmínek.
Pustili jste se tedy do druhého kola?
Jak víš, v lednu 1989 probíhaly v Praze v rámci tzv. Palachova týdne velké demonstrace. Bylo jasné, že události nabírají na dynamice, že se blíží vyvrcholení krize ve společnosti. Ačkoliv Jarda opět „leštil kliky“, nebyl schopen získat nějaké jasné stanovisko, zda máme na práci pokračovat. Koncem ledna se proto náš autorský tým sešel a diskutoval o tom, co dál. Obávali jsme se, že vývoj událostí nás předbíhá, že pokud budeme muset dále čekat, nebude mít už naše práce smysl. Tehdy jsme také začali litovat, že jsme se nechali vedením strany příliš svázat.
V jakém smyslu? Což jste neměli volné ruce?
Když jsme přistoupili na to, že naše práce a výstupy z ní budou důvěrné, zbavili jsme se možnosti vlastní iniciativy nezávislé na vedení strany.
Zvažovali jsme proto možnost, že pokud nebudeme moci na práci pokračovat, zpracujeme stručnou verzi naší analýzy a rozšíříme ji do stranických organizací. Uvědomovali jsme si ale rizika takového postupu. Analýza bez východisek by smysl neměla, jen by mohla situaci výrazně zkomplikovat. A tak jsme napsali začátkem února dopis Jakešovi, v němž jsme mu sdělili, že pokud nebudeme moci na analýze podle dohody s Hoffmannem pokračovat, budeme na ní pracovat sami.
Jak reagoval?
V polovině února 1989 jsme dostali nejen souhlas s pokračováním prací, ale měli jsme k dispozici i byt na Břevnově, který byl vybaven potřebnou kancelářskou technikou, včetně kopírek, psacích strojů i zásob papíru. Opět jsme si mohli vybrat spolupracovníky, z nichž někteří byli uvolněni na stáž.
Pracovali jsme velmi intenzivně. Upravit analýzu podle připomínek nebyl takový problém. Horší to bylo s nástinem východisek, protože jsme měli neustále dojem, že nás vývoj událostí u nás i v dalších socialistických zemích předbíhá.
Nakonec jsme zpracovali scénář konkrétních kroků v krátkodobém i střednědobém horizontu. Jeho vyvrcholením měl být XVIII. sjezd KSČ, který se měl stát zásadním obratem politiky strany k rozvoji demokracie ve straně a společnosti a k omezování prostoru pro parazitní nesocialistické struktury. Konečný materiál jsme zpracovali k datu 9. 5. 1989.
Po bitvě je každý generálem a po fotbale každý trenérem. Ale přesto, jak dnes zpětně vidíš význam vaší práce?
Zbytečně jsme ztráceli čas. Proti deformacím socialismu jsme měli bojovat důsledněji a dříve. Zkompromitovali jsme ideu socialismu jako sociálně spravedlivé společnosti. Asi na dlouho.
Listopadu 1989 bychom ale stejně zabránit nedokázali. To již byla jiná hra jiných sil.
Takže snad je naše analýza alespoň důkazem, že i uvnitř KSČ existovala v osmdesátých letech různá hodnocení tehdejší podoby socialismu a různé představy o možnostech jeho rozvoje…
Možná o to užitečnější vaše publikace bude. Kdy vlastně vyjde?
Předpokládáme, že na jaře roku 2010.
Bohumír Molnár
V osmdesátých letech působil jako odborný asistent na Fakultě StB Vysoké školy SNB. Odtud odešel v dubnu 1990 a spoluzaložil levicové nakladatelství SAKKO, ve kterém pracoval do roku 1994. Počátkem roku 1990 inicioval vznik Samosprávného klubu komunistů (SKK) a stal se jeho prvním mluvčím. Od roku 1994 je společníkem a jednatelem společnosti, která ve spolupráci s německými advokáty řeší problémy českých a slovenských podnikatelů i občanů v Německu.
Kde v době práce na analýze pracovali další hlavní spoluautoři:
Miloslav Formánek jako vedoucí vědecký pracovník v Institutu vzdělávání vědeckých kádrů ČSAV.
Zdeněk Hába jako vedoucí vědecký pracovník v Ekonomickém ústavu ČSAV.
Jaroslav Kučera jako vedoucí vědecký pracovník v Ústavu pro dějiny střední a východní Evropy ČSAV.
Autor: KAREL SÝS, BOHUMÍR MOLNÁR
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |