Ještě nedávno si někteří společenskovědci slibovali od nových elektronických technologií radikální proměnu světa. Informace a komunikace ve světovém měřítku prý promění dosavadní společnost. Současná společnost industriální - se svou zátěží ekologickou a sociální - bude vystřídána novou společností - společností vědění. Těžkou techniku nahradí počítače, rabování přírody a rivalitu mezi lidskými skupinami i jedinci znalost, pochopení, vzájemné ohledy. Směřujeme skutečně k takové společnosti? Knižní novinka K. P. Liessmanna TEORIE NEVZDĚLANOSTI. OMYLY SPOLEČNOSTI VĚDĚNÍ (Academia, Praha 2008, 125 stran), varuje.
Autor knížky (ročník 1953), vedoucí studijních plánů na nově zřízené Fakultě pro filozofii a vědu o vzdělávání na Vídeňské univerzitě (vyznamenán v Rakousku roku 2007 titulem »vědec roku«) ví z vlastní zkušenosti, o čem mluví, volá-li v jedné kapitole: »Skončeme s reformou vzdělání.« Na mnoha příkladech z oblasti školství ukazuje, že společnost industriální se neproměňuje ve společnost vědění, ale naopak, dochází k industrializaci a ekonomizaci vědění. Místo tradičního vzdělávání ve smyslu rozvoje individuálních schopností, vnitřní svobody a nezávislosti jedinců, připravených k sebevědomé účasti na životě obce a její kultury, pěstuje se »management vědění« a ideál »podnikového vzdělávání« se promítá do všech článků školské soustavy. Vědění lze jako surovinu produkovat, obchodovat s ním, kupovat a prodávat, řídit, vyhazovat, jen aby lidé byli flexibilní pro pracovní proces a disponibilní pro zábavní průmysl. Z ustavičných reforem a reformních inspirací, které představují např. testy PISA (kapitola »Honba za pořadím«) nebo Boloňa (kapitola »Prázdnota evropského vysokoškolského prostoru«) je stále patrnější, že jde o to, aby vzdělání bylo podřízeno parametrům kapitalistické ekonomiky. »To, co se realizuje ve vědění ´společnosti vědění´, je sebevědomá nevzdělanost.«
Europeizace u nás vyvolává podobné problémy. Máme ovšem svá specifika, naše výchozí situace po období socialismu byla jiná. Autor např. připomíná, že v 60. a 70. letech v západních zemích kdekdo »dělal revoluci« (sexuální, rodinnou, kulturní, školskou, univerzitní atd.). Reformisté byli pro evoluční proces, demokratizaci společnosti, transparentnost, jistotu a sociální stát, emancipaci znevýhodněných společenských skupin a vrstev. Od 80. let se tu reformami myslí pravý opak: odbourání státu, privatizace, flexibilizace, vytváření elit a omezení dostupnosti a přístupu k »excelenci«. Reforma stíhá reformu, přes všechen chaos a pochybné výsledky se stal reformní duch politickou ideologií, nahrazuje věcnou analýzu, reálné programy, koncepty, ideje, i morálku. K nám »reformní duch« zavítal až po roce 1989. Počíná si ovšem stejně. I u nás je vědomí kontinuity v novodobé historii zahlušeno, a tak jen málokdo rozezná, jak starý je tento údajně »nový svět«, jak podotýká autor. Je to také jeden doklad »triumfující nevzdělanosti uprostřed společnosti vědění«, ve které směřuje všechno k zvyšování efektivity a konkurenceschopnosti. Poté, co byly zrušeny závazné studijní plány a učební osnovy, upozorňuje autor, otevřelo se pole působnosti pro akreditační podniky, testovací agentury a poradenské firmy, které budou již brzy za slušné peníze školy i univerzity testovat, evaluovat, poradensky zabezpečovat a udělovat jim certifikáty. Univerzitní učitelé jsou placeni za to, aby plnili stále nové požadavky reformy (administrativní, statistické, byrokratické, v souvislosti se získáváním finančních zdrojů, grantů, projektů - všechno v anglickém jazyce), místo aby svou energii věnovali výuce a výzkumu. Vládne fetiš jednostranné kvantifikace »žebříčků« a pořadí, sestavovaných podle čistě vnějších ukazatelů. Úspěšnost vysokoškolských vědců lze např. stanovit podle indexu citovanosti a podle rangu časopisů, ve kterých publikují. Posuzovatel jejich práce vůbec nemusí číst.
Při probírání úkolů evropských univerzit se mluví o pořadí v žebříčcích, objemu investic, ukazatelích, počtu absolventů, procentu neukončených studií, a o tom, jak se to vše realizuje v USA. Podstata, smysl, funkce, statut různých vědeckých oborů, náročnost vzdělání - nehraje roli. »V dýmu kadidla vyhodnocovacích rituálů a kontroly kvality dochází pozvolna k restrukturaci celého vzdělávacího systému, ve kterém už bezpochyby nejde o poznání, vědeckou zvídavost a akademické svobody, ale o fantazmata eficience, aplikace, kontroly špičkových výkonů a přizpůsobení, tedy o veškeré podoby nevzdělanosti.«
Za rétorikou reforem, ukazuje autor, jasně prosvítá jejich skutečný smysl: privatizace oblasti vzdělávání. Reformy se dnes v EU (i u nás), s poukazem na ekonomický tlak, vehementně prosazují nejen v oblasti vzdělávání. Nikdo se neodváží poukázat na jiná kritéria než ekonomická, všichni se účastní apoteózy trhu, aniž by si uvědomovali, že zastávají (odmítnutou) marxistickou teorii kapitalismu s její dominantní tezí, že ekonomika je nadřazena všem sférám života a vše probíhá podle neměnných zákonitostí ekonomického vývoje.
Koncem 60. let, říká K. P. Liessmann, vládla vášnivá kritika. Dnes vládne neméně ideologicky vášnivý souhlas. A intelektuál může zase jen přikyvovat a přisluhovat. »Společnost, která ve jménu domnělé efektivity a oslněná představou, že vše může podřídit kontrole ekonomického dohledu, osekává svobodu myšlení a tím se připravuje o možnost rozeznat iluze jako iluze. Taková společnost se upsala nevzdělanosti, ať ve svých databázích shromáždila jakoukoli sumu vědění.«
Sféře vzdělávání vládnou fetiše internalizace, kvantifikace, unifikace, vizualizace, modulů, kreditů (ECTS), pochybné prezentace, šablonovitosti (power point), e-learning atp. Autor vyjadřuje politování nad tím, že vědci a univerzitní učitelé rezignují na rozvoj vlastní pedagogické a badatelské kultury, odpovědnou úctu k vlastnímu jazyku a nerušenému rozvoji vlastního oboru. (V současné »evaluaci« by např. I. Kant neobstál!) Před každým »novým šuntem podnikatelské ideologie« (blended learning, diversity management) až po bilance vědění, kapitulují, neschopni odolávat duchu doby. A tak čím více se přísahá na hodnotu vědění, tím více vzdělání končí jako nevzdělanost, uzavírá autor.
Jak účinné může být toto dobře informované a pronikavě promyšlené memento K. P. Liessmanna?
Autor: STANISLAVA KUČEROVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)