33 otázek Michala Černíka
   O životě s Vladimírem Stiborem

   Jak byste se charakterizoval?
   Nejdelším mým dosavadním zaměstnáním byla služba na sanitce. Převážně jsem si však připadal jako nosič beznohých, ale koneckonců dělal jsem to rád. A v literatuře? Do žádného z literárních pendolina jsem včas nenaskočil, nepoužíval lokty, nechodil po redakcích a nevnucoval své texty. „Jste spíše solitér než cokoliv jiného,“ napsal mi před nedávnem básník Břetislav Kotyza ze Zlína. Nejdříve jsem se tomuto přívlastku vzpouzel. Kdoví, možná má pravdu. Nebo jsem oddaný sluha své třetí ženy...

   O čem v poslední době nejvíc přemýšlíte?
   Určitě o čase. Ne že bych s ním nějak zvlášť plýtval, ale sotvaže se mi v letošní zimě přehoupla padesátka, neúprosně na mě začíná dotírat, někdy až bolestivě. Má to však jednu nepopíratelnou výhodu. Jasněji cítím, že je nejvyšší čas oddělit podstatné od věcí malicherných.

   Chtěl byste něco ze svého života škrtnout?
   Kdybych cokoliv ze svého života škrtl a vynechal, asi bych žil o pár let méně. To bych zcela jistě nechtěl, i když jsem prožil dost perných let, ale nikdy jsem to nezneužil ke své kariéře, jako mnozí ostatní.

   Život uštědřuje lekce. Kdy vám uštědřil tu největší?
   Určitě dva rozvody, neharmonická manželství. Pak dlouho trvá, než se člověk z toho otřepe.
   Hrozně na mě také zapůsobil srpen 1968, pak normalizace, zákaz studovat, neboť otec Štěpán, kterého vyhodili jako novináře z redakce tehdejšího deníku Svoboda, nepodepsal, že souhlasí s „prazvláštním osvobozením“ naší vlasti. Stejně si myslím, že to morálně odrovnalo většinu našich lidí. Přece národ, chce-li být velkým a uctívaným, který jednou zemi osvobodí, podruhé ji svobodu zase nemůže vzít. To se přece nenosí, to je zvrhlost, i když politicky se to docela dobře odůvodní sférami vlivu...

   Bez čeho se neobejdete?
   Bez špetky optimismu. Stačí malé dávkování, ale zato každý den. Stýkalo by se mi i po mých nejbližších.

   Co vám dalo dětství?
   Vzpomínám si na několik epizod. Na toulky s tátou každou sobotu za každého počasí, na nekonečné a všetečné otázky a nevyhýbavé odpovědi, na pálení ohníčků a opékání brambor na Bílé skále, na cestu do lomu na Kozákově, který byl tehdy ještě volně přístupný a plný vzácných českých polodrahokamů.

   Které knihy natrvalo vstoupily do vašeho života?
   Před několika lety, kdy jsem bydlíval na Zbraslavi v Praze proti hoře Závisti, kde kdysi stávalo keltské oppidum a kam jsem chodíval po službě venčit svou divokou fenu Elinu, jsem přišel téměř o půl knihovny, takřka o několik stovek svazků. O to bolestněji jsem si posléze čím dál častěji uvědomoval, o co jsem vlastně byl a zůstanu asi už navždy ochuzen. A to nemusely přijít ani pověstné povodně. Pouze jsem se rozvedl, zůstala mi v péči pětiletá dcera a díky okolnostem jsem se musel odstěhovat. Několik vzácných knih se mi přesto podařilo zachránit. Citadelu od Exupéryho, Zápisky o válce Galské, Quo vadis, knížky básní starých čínských básníků. Především autor Malého prince byl pro mne řadu let modlou a nejednou jsem se přistihl, jak si v duchu opakuji, jak by bylo krásné jednou napsat něco stejně úchvatného.

   Čemu vás naučil život?
   Během téměř šestnácti let na sanitce jsem se naučil vážit si života. Ač se to na první pohled nezdá, je nesmírně křehký. A nenahraditelný... Stačí jediné špatné otočení volantu a hned je na světě pořádný karambol.

   Co je pro vás nejdůležitější?
   Aby každý den vyšlo slunce, byť je nezřídka schované jako na potvoru za mraky, třebaže pověstné skvrny na slunci s námi dovedou pořádně zacvičit.

   V co věříte?
   Věřím, nechá-li se to tak nazvat, ve vše, co člověka přesahuje; v dobro, k němuž se brodíme, aniž ho vždy vidíme, v lásku, jež s námi zamává a otluče s námi o zeď všechny někdejší pochyby. Rovněž věřím v čas, i když je občas s božími mlýny na štíru. Zpravidla záleží, aby se cokoliv zdařilo, na síle odhodlání i entuziasmu.

   Jste někomu za něco vděčný?
   To by byl nesmírně dlouhý a možná nekonečný seznam jmen. Vděčný nejenom za to, že se mnozí lidé ke mně zachovali velkoryse a ušlechtile, ale i těm, kteří mi házeli klacky pod nohy. Jinak by nebylo možné srovnání a odlišování, jak nejeden poeta říká: Oddělování zrna od plev.
   Vzpomínám dodnes s láskou na pradávného přítele a básníka Vlastimila Maršíčka. Musel mít se mnou svatou trpělivost, když pročítal mé první básničky. Nikdy mě neodsoudil, spíše se na všech adeptech poetického řemesla, kteří mu posílali své verše do tehdejšího čtrnáctideníku Československý voják, pokoušel najít to dobré a neotřelé. Až později jsem slyšel, jak můj přítel František Vysokochlumecký často citoval Vladimíra Holana, že od skici k básni se leze po kolenou.

   Co je zbytečné?
   Zcela zbytečné je strachovat se předem, co bude. Možná pondělí či úterý, ale zítřek přinese v každém dni stoprocentně cosi svátečního. A když ne, není to nakonec naše chyba? Vždyť už babičky našich babiček říkávaly, že se nemá dlouho plakat nad rozlitým mlékem.

   O čem nejčastěji sníte?
   Jeden můj literární známý ze Strakonic si kdysi posteskl: Dostat takovou Nobelovku, tak mám do důchodu vystaráno a ještě bych si mohl pár knížek pro radost vydat sám a vlastním nákladem. Sníval jsem o tom, že třeba honorář za knížku zaplatí mi dovolenou kdesi na jihu, jenže slovo „honorář“ snad už dnes ani neexistuje. Třeba se štěstí, když jej neustále pokoušíte, jednou dostaví.

   Z čeho v životě neslevíte?
   Doufám, že to nezní příliš namyšleně, ale nerad bych slevoval z toho, co píšu, i když v běžném životě se to kompromisy jen hemží. V poezii by se to vymstilo krutě i několikanásobně. Špatná báseň – nebo alespoň neupřímná – zasmrádá na dálku.

   Kdy si říkáte - na tohle nepřistoupím?
   Někdy se v životě stane, že jediné, co nám zbývá, pomineme-li těch pár hmotných věcí okolo, je neměnný náš postoj, náš vztah vymezující se k něčemu, co mnozí důvěrně znají, a přesto se o tom nemluví. Možná mě silněji poznamenala, než jsem schopen si připustit, znásilnění naší země v roce 1968. Nemohu přistoupit na to, že to byla internacionální pomoc. Okupace zůstane navždy okupací, nenávist nenávistí. Otevírá se mi nůž v kapse, když mnozí politici chvástavě mluví o humanitárním bombardování...

   Myslíte si, že umění má tu moc, aby dělalo lidi lepšími?
   Nevím, jestli má takovou moc, ale připouštím, že je může tu a tam nasměrovat k jiným obzorům, donutit přemýšlet a nakonec udělat i něco, co by bez jistých znalostí či poznání nebylo možné. Je to nesmírně velká výzva už ve své niterní podstatě. Je až trestuhodné, podobné „vnitřní volání“ nevyslyšet.

   S novou dobou se změnil i vztah k hodnotám. Které hodnoty mají pro vás trvalou platnost?
   Doba, i když se mění společenské řády jak na houpačce, není jiná, lidé jsou de facto tvrdohlavě pořad stejní, až do omrzení chybující, hledající, arogantní, paličatí, duchapřítomní, trpící entuziasmem i nezdolnou energii. Fascinuje mě třeba pomoc druhým. Znám jednoho pražského lékaře a spisovatele Jaroslava, který se nerozpakuje ze svých peněz nakoupit léky a poslat je do leprosária do Indie. Myslíte, že by se k tomu někdy přiznal?

   O čem jste si dělal iluze?
   Dlouho jsem věřil, že pastýři slov, i kdyby patřili k tomu nejvyššímu kléru, nelžou, že ti, co se bijí do hrudi, že za nás bojovali, alespoň tu a tam kapku krve také ucedili. Dnes věřím jen těm nejchudším; když míjím jejich karavanu, mohu-li si pomoci obrazně, bezděčně před nimi smekám.

   Na jaké chyby má člověk právo?
   Určitě nemá právo na zradu, i když je v dnešní době módou všelijaké zrady zlehčovat a zaměňovat za nepatrné poklesky. Nebo se vymlouvat, že jsme jisté nekalosti činili pouze pod tlakem okolností, únavy, stresu a podobných veličin.

   Litujete něčeho?
   Snad jen toho, co nemohu změnit. Občas mě děsí, jak se k sobě lidé chovají. Například děti v dětském domově, kde v současné době pracuji jako „strejda“, jsou k sobě navzájem nelítostně tvrdí. Chtějí-li obstát ve smečce, musí být k sobě až zcela necitliví. Ani žádný psycholog vám neposkytne radu, jak to změnit. Že by to přinášela doba? Nebo jsou už kořeny kdesi v rodinách, jež normálně nefungují?

   Co je pro vás největším dobrodružstvím?
   Pominu-li všelijaké adrenalinové sporty, dodnes mě láká poznávání alespoň pro mne neznámých krajin. Před necelými dvaceti lety jsem zažil plavbu podél jugoslávského pobřeží na malé slovenské plachetnici a musím přiznat, že jsme za necelých osm dní mořského dobrodružství zažili na vlastní kůži jako suchozemští mořští vlci od místních silných bouřek vše až po úplné bezvětří – flautu. Tehdy muselo nad námi bdít alespoň několik andělů strážných najednou.

   Daří se vám rozpoznat lež od pravdy?
   Občas, avšak dá to fušku. Možná se někdy rozpoznává až příliš pozdě.

   Co si dnes lidé nejvíc nalhávají?
   Řekl bych, že jsou šťastní, když před sebou tlačí nákupní košíky až vrchem přetékající, že nejnovější typ televize je pravdomluvnější, že vyšší zeď okolo jejich novodobých sídel, které jsou s architekturou na kordy, jim zabezpečí odizolování a pomyslnou ochranu od vřavy světa. Třeba věří v neměnné fluidum, v němž se pohybují, aniž se tu a tam projdou po chodníku či se projedou přecpaným metrem či brněnskou šalinou.

   Co dnes považujete za statečnost?
   Jsem přesvědčen, že nepřevlékání kabátů, ať je to v jakékoliv nahnuté době, je nebývalým hrdinstvím, i když to trochu fouká třeba ze strnišť. Mnohé krejčovské salony musely by najednou zavřít krám.

   Uznáváte pokoru? Kdy a před čím?
   Samozřejmě, neboť pokora nás nejenom učí sklánět hlavu, tu a tam nás nutí zastavovat se, přemýšlet i hodnotit, ale zároveň nasvěcuje lidská jednání i přírodní děje z nečekaných úhlů. Například po prožité bouři nedaleko Rijeky jsem pochopil, že moře je nesmírný živel s velkým „Ž“ na začátku. Mohl si s námi dělat, co si umanul. Kdyby se objevila jen jedna záludnější vlna, všechny by hravě spláchla do hlubin.

   Co vás ponižuje?
   Bolest. Nemůžeme se na ni nachystat ani zvyknout si, ani se s ní domluvit na nějaké rozumné alternativě. Sice se tvrdí, že bolest zušlechťuje, ale zároveň nám zabraňuje v mnohém, co bychom jistě dělali s velikým uspokojením i nadšením. A když vás něco omezuje, tak de facto i ponižuje.
   Mnohem horší je to i s omezeností některých politiků. Nesnáším ty, kteří se bijí do hrudi a vykřikují, že bojují za lepší život a blaho obyčejných lidí. Takoví si zpravidla nevidí nejenom na špičku nosu, ale ani do úst.

   S čím se nesmíříte?
   Mám sto chutí odpovědět s nesmiřitelným. Ale vážně. Zažil jsem to již vícekrát ve svém životě. Nemohu se nikdy smířit s okupací, i kdyby se nazývala tisíckrát jinak, nemohu se radovat a souhlasit s dělením na kasty, hnusí se mi, že ani v demokracii nemají všichni stejné karty ke hraní, že pořád existují klany či bratrstva, kam se běžný člověk nemá šanci dostat. Za chvíli bude právo na studium jen pro bohaté – a to se mi také dvakrát nelíbí. Kolik „vymožeností“ nám potom zůstane?
   Málem bych zapomněl odpovědět na to nejdůležitější. Smířit se nelze přece se smrtí, ale je nanejvýš nutné jí to příliš neulehčovat. Vnutit jí alespoň na pár let svou hru.

   Co dělá člověka skutečným člověkem?
   Určitě slovo, byť nemusí být velké. A potom také čin, ať to zní jako sebevětší klišé. Rozdělit se nejenom o pověstnou skývu chleba. Vždyť podaná sklenice vody je cennější než permanentky na nejlepší golfové hřiště.

   Děsí vás něco?
   Válka, která by byla třetí světová. Bezmocnost, arogance moci vylitá z břehů. Děsí mě, že ti, co používají zlaté padáky, při dopadu na zem si nepolámou kosti ani si nenatlučou hubu, jak říkávala nejenom moje babička, ale ocitnou se v nebetyčném luxusu. A společnost jim ještě tleská. Tomu věru nerozumím. Kdybych tomu rozuměl, přestal bych se možná děsit a strachovat o svůj rozum.

   Co je na světě pro vás nejkrásnější a nejcennější?
   Když můj pětiletý syn hrdě prohlásí, že by mě nevyměnil za dva pytlíky kyselých bonbonů, dokonce ani za tři ne.

   Myslíte si, že jako národ umíme zacházet se svobodou a demokracií?
   Musím bolestivě přiznat, že současná demokracie trpí mnoha nemocemi růstu, přes dětské spalničky až po nejrůznější alotria, moc peněz a ostrých loktů dává i svobodě pořádně na frak. Stačí se porozhlédnout pozorněji kolem.

   Jaké poznání vám přinesla nová doba?
   Přináší mnohem drsnější chápání světa, ničí zcela záměrně sociální síť, dalo by se říci, že nejednou opovrhuje i člověkem. Možná je to tím, že už mi není dvacet let, kdy všechno je přece jen v růžovějších barvách. Přesto je život krásný i neopakovatelný v každé době, byť by byla sebekrutější. Zase záleží na úhlu pohledu.

   Na co se těšíte?
   Říkám si, kdy můj malý předškoláček Štěpánek napíše svou první větu. Miluje štětce i barvy, dokonce magii kreslení na počítači, ale se slovy dosud zápasí. Jako já.

   Vladimír Stibor (1959)
   se narodil v Benešově u Prahy. Krásné dětství prožil v kraji pod Cunkovem, kam se po téměř dvacetiletém pobytu v metropoli vrátil zpět. Vyučil se knihkupcem, vystudoval gymnázium v Praze. Prošel, jak se s oblibou říká, řadou zaměstnání. Jezdil s pražskou tramvají, s nákladním vozem, působil jako řidič sanitky i záchranky, byl sociálním pracovníkem, chovatelem býků, externím novinářem i editorem knih, nyní působí jako vychovatel v dětském domově. Vydal třináct básnických sbírek, z nichž poslední se jmenuje Jablko smírčího soudce. Tiskem vyšly i dvě knížky drobných próz. Podílel se na vzniku několika celostátních almanachů české poezie. O rodném kraji Sedlčanska a Petrovicka přichystal edičně i autorsky tři sborníky, např. Krajem lidí a kamenů I + II. Příležitostně se věnuje publicistice, připravuje rozhovory s osobnostmi české literatury.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)